Tomáš Přidal

POETIECKÝ DÉMON
Text nebyl redakčně upravován

SPRÁVNÁ ÚMĚRA SMÍCHU

Umírám
Smíchy
Nedávám si naději
Že bych se ihned rozplakal

Smích, který nepřechází
Nemá zábrany
Kdo ho spustí (z očí)
Ten bude navždy plakat radost

Tak se tu na světě krásně (s)mějte!

Komu záhy dojde (jeho podstata)
Kdo si uvědomí jeho věčné zastoupení
V životě nebude chtít, aby byl nahrazován
Jakýmkoliv mechanickým spouštěcím aparátem

Milujte svůj hlas
Prodlužte jeho délku
Delším nádechem
V ještě šťastnějším oka mžení…

Nikdy nebylo nic jednoduššího
Než vypovědět se před vlastním svědomím
Očistit se zpovědí bez post – smíchu…
(tady dochází každý poutník k cíli svého vykoupení)

Uvidí však své chybné kroky
Mezi (mnoha jinými!)
Vyšlapanými stopami
Jež kříží lidstvo tisíce let?

Nebo očima pouze zpomalí neuchopitelnost…?

Čas
Veličinu
Kterou přejde s úsměvem
Aniž by znal její křižovatky?

Buďte vážně opatrní – nikdy nevíte, kdy vás přepadne
Smích na pokraji (propasti) chechtání
To už potom taková legrace nebude…

Popadat se smíchy o zlé pohledy
(Zaslané na vaši adresu)
Bolí nejen břišní svalstvo

Někdy to má i horší
„Dopad!“

HOJNOST DLOUHOVĚKOSTI

Pokládám příkrý hlas
V udýchaných střepech
Do snu o růžové opici
(S) kterou jsem později vyspával

Do zpátečních rán
Přikrývám se
Jejím ochlupením
Vyzývavým a černým

Stejně jako je moje duše
Narušená němými hlasy
V tlukotu havraních perutí
Toužící po vinném polibku

Ztrácím své tělo
Opíjen lehkou představou
Hmotnou jako ranní blesk
V bílých tmách zimy

Po těle leze chlad pavouků
Sunou se do mých očí
Vylézají z úst
Nechám je přejít…

I tu chuť
Po které mi
Všechno leze krkem
A poté se vrací zpátky

Do mě…

Někdy nestrávím vše
Ale jsem pod ochranou
Chrání mě vnitřní štěstí
O osmero pošimrání

V těle
Na těle
I mimo dosah
Chlupatých pohlazení

Teplo na duši
Je cítit po pokojném životě
Pokojný život si zaslouží každý…

…se stejnou chutí dlouhověkosti!

POKROČILÉ POSTUPY

Rozpadá se za větru…

Skleněnýma očima
Objíždí univerzální trasy
Cesty mnoha střepů

Štěstí je, pokud drží
Vlastní silou
(v těle na nájem)
Nevlastní duši

Cena přechodu
Z jedné univerzálky
Do druhé (po)krokové třídy
Je jako stoupat do ohně

Plameny se rozpadají
Jako ten strašák
Se skleněnkami
Skenujícími torzovitost cest

Nedrží pouze jeden
Oduševnělý vítr
Jež se dostal na ulici

Zběhl k mrtvému tělu
Život mu však nevrátil

Nedosáhl té ceny
Aby mohl přejít přes
Přechod k Návratu…

Tělo jeho přítele
Nyní tlí a uvadá
Kůže se mění v bílou
Kost křídové barvy

Dny obracejí
I jinými osudy lidí
Šťastně a nešťastně

Tělo je domovem
Útočištěm i pevností

A při tom všem
V postupech
(po krůčcích)

Rozpadá se za větru…

NEBESKÉ (OD)POUŠTĚNÍ

Projevilo lítost
V podobě hektolitrů slz
Projevilo i patřičný vztek
V podobě hřmění

Nebe…

Zčásti zakrylo
Svoji lehkou tvář
V těžké modlitbě
Pro kterou nikdo zasvěcený
Neznal správné pojmenování

Odplynulo by stejně rychle
Jako to spouštění
Slz k zemi

Možná by mohlo
Splynout s ozvěnou
Ale nikdy by se již
Nevrátilo zpátky…

V původní podobě
Ve skupenství odpustku
Nebeského výkřiku
V ubíjeném vzlykání

Hrom do toho!
(praštil)

DOMOV JE TAM, KDE NEBESA NAD NÁMI…

Kluby a přátelé
Tajemství života
To se mi líbí
Více než ledoví bandité

Jde z nich příliš chlad

Jistý James Bond
Je stále živý…
Hrdina nebo padouch?

Tanec temnoty
Noc velkých p(l)ánů
Tváře vděku i zatracení
To je sakra těžká otočka hraní

(v šachu)

Skoč do
Disko party
Je to nádherný
Příběh teenagerů

Skoč do něj rovnými slovy!

Svět králů a královen
Dnešní noci
Líbí se mi jejich tajemství
Onen výchozí pohled

Bohatosti i chudoby duše

Líbíš se mi
Tak vítej u nás doma
Vítej v království
Nebesa nám drží střechu nad hlavou

Tam je náš domov…

Poslední útočiště zpustlých duší

Nás
i Jeho

Dětí, které porodil Muž
Z vlastní lásky
Z lásky bez hranic

Čára byla překročena!
Game for play!
Z Boha vyšlo první krásné dítě

NOČNÍ RÁNA & RANNÍ NOCI

Jehlami přízemního slunce
Zašívám černé ráno
Světlo se zavrtalo
Do struktury vakua

Černé noční ráno
Probouzí myšlenku
O nevěře jasnosti
Urozenosti jdoucího života

Zatímco noc
V ranních hodinách
Ožívá ponurým přítmím
A lidé se probouzí do tmy

Někdo svolává
Na počest opaku
Sněm o přidělení hlídek

Stráž nad světem
Po jeho rozpadu
A znovu oživení
Systémových aktualizací

Je stejně zapotřebí
Jako když Bůh
Odpočíval po náročné práci
A donutil se k výtečnému nápadu:

Stvořil člověka!

Od té doby jej nikdo nespatřil
I když lidé v něj stále věří

Přestože modlitby
Jsou jen nehmotná slova
Úcta a pokora jim dává váhu

Váhu, kterou Stvořitel
Rozpůlil v ráno a noc
Dal dnům několik rozměrů

Do doby
Než zešílel
Zšedivěl
Sám zbláznil svět

Pro všechny
ďasy
na pevné zemi
(své) Matičky Země!

SNŮM ODDANÝ

Chtěli byste vědět
Co se mi za nehet vešlo?

Ořízka měsíce
Půl smítka dechu
Jehlička z posvátné jedle
Kapka krve liliputána

Zkusil jsem to vše
Ponořit do sladkého snu
Úzké slovní průrvy
Zdálo se mi, že při tom bloudím…

Myslí
Rozmlsán
Lehkými představami
Generační erotiky

Každý sní jinak
Svůj sen
Měli jsme plná břicha
Prázdné kouty myšlenkových spíží

Někdy je mezi námi
On (a Jen On)
Větší hlad

Respektujeme, že nemůžeme sní(s)t
Velké sny

Tam se vkrádají pouze
Lidé, které tam chceme mít
Někdy taky nechceme

Každopádně naše bříška
Nemůžou jen nabírat
Musí i propouštět

Tuky
V lidských barvách
S čistými nehty
Než vejde někdo další

Snům oddaný
Prostorově majetný
Jinak cenově myšlený

VĚČNÉ VARIACE

Zachytil jsem
V ohnivé vichřici
Milimetrový vlas
Sličného starce

Žebral o svěcenou vodu
Kolem něj se plahočily stíny
Nakopnuly mu tři poslední žebra
Zlomil jej žal i strach (z nevědomosti)

Nenechal jsem se dopálit
I přesto, že všude v dechu
Mém i jeho
Hromadil se oheň

V tanečních kreacích
Demonstroval
Živelnou existenci

I já dostal pořádnou ránu
V brzkých ranních hodinách
Když mi ve snu žebro,
Které jsem si vytáhl

Zlomila lidská zebra
Chodící po dvou
S jazykem až k zemi
Vdechl jsem
Kapku ohně

Vznítil mě
K nepříčetnosti
Rozpálil moje otevřené myšlení

Ta zlovolná zebra
Nemohla popadnou dech
Jak jsem jím mrštil o zem
Až z chodníku vyrašil
Pruhovaný plevel

Milimetr po milimetru
Vybíral jsem
Starcovy bílé vlasy
Trhal jsem staré sněženky

Staříka sežehl oheň
Dýchal jsem za něj
Nabral jsem ústy
Trochu kyslíku

A v ekologické pasti
Jsem si nechal
Starcovu pokrývku
Rozrůst na uhrovaté bradě

Kdy dospěju v opravdového muže
Kterého nezlomí strach
Ani lítost nad sebou a ostatními?

Ve stáří
Se stále
Pohlednou figurou
A jantarovýma očima
Kam zavítá nezvaná smrt

A jednou ji spatří každý…

(Aniž si to uvědomí)

Věřte
Jakmile zaklepe kosou
Je čas vyrazit k věčné bráně
Ve zkoušce, kterou obstojíme

Se ctí a bez srdečního tepu…

Ovšem s půvabem pro smrt vlastním

POHLED

Dívala se směrem,
co jsem věčně stál,
dívala se přímo na mě,
do bělem mého kamene;
přesto mě nenáviděla.

Rozostřil se jí obraz;
měla prázdný pohled,
do očí se vedraly hořící slzy,
vzteku bylo najednou tolik,
že by mi mohla zapálit střechu.

Mohla mě mít za věc,
byl jsem chladný
kámen, o který nikdo nezavadil
pohledem, rukou, jež by pohladila;
zahřála moje opukové srdce.

Rozdal bych se,
rozdal jsem se,
ale teď, když vím,
komu jsem byl k užitku,
zvedám pohled do výše…

Snažím se z-ocelit;
celé své tělo pokrýt
zvonivou ocelí,
aby již nikdo nevzal,
neuzvedl, nerozebral
moje kamení…

…jako materiál na zdi
kyklopských chrámů,
které vidí jen jedním směrem,
na jeden rozpad.

Dívám se jako
zborcený svatý
za druhou dědinou.

PROMIŇ, SORRY

Promiň,
Sorry,
můj dvojjazyčný.

Ukázal jsi mi
London,
(a on)
Londýn,
zahřměl hymnu.

Svým
Voice,
Hlasem
bouřliváka.

Město
proměnilo
City
v jednotvárnost.

MĚSTSKÉ INDUSTRIE ČESKÝCH PYRAMID

Šplháme po šikmých stěnách
Hnáni pány slunečních otroků
Jsou ostří, když se jim podíváme
Do přímé štěrbiny očí, neznající úhyb;
Šplháme po šikminách pyramidy
Nakloněni víc k zemi, jak k nim…

Městský průmysl na výrobu pyramid
Je v českém prostředí jev nevídaný
Nejen svým rozměrovým potenciálem,
Širokým rozpětím dvou odvěsen
Ale i dálkou mezi námi a svými protějšky
V severoafrických končinách pyramidových polí

Postavte pyramidu uprostřed
Panelových domů, vystříkaných hlukem
Jež ulpívá a zasychá v ozvěně urbanismu,
Pro který je typická jiná zástavba
Lehčího materialismu – to ale nevysvětlíte
Žádné (byť těžší) hlavě, vidící bankovky v kapse

Možná je údělem budoucích dní
Vystavět na polích pole pyramidová
V držení předlohy nad pádem množným
S pyramidami (egyptskými) bez pyramid (českých)

OTÁZKY PŘENÁŠENÉ VĚTREM BYTÍ

Tělo puká chvěním tmy
Z očí leze strach z kamene
V ústech ctím přítomno moře
Nehmotné dýky zasouvají se níž

Ještě a trochu níž…

Po oprýskaném dechu
Přechází ohraný pocit
Podmořského jeviště
Nikdo nedýchá

Nemůže stále
i kdyby chtěl…

V červí díře
Kontext vesmíru strádá
Ničí ho bezejmennost
Kolik je kdo a proč zastavuje čas?

V náhlém probuzení kostí
Tiché promluvy o mutaci stínu
Nikomu neřeknou víc
Než informační kanál

A to smrdí
Problémy uvnitř lehké opony
Kde nic není hrané
Opravdové i snové

Jenom vsazené do myšlenky
Klenotu lidského chápání
Ty jsi jako oni
Ale čím je v pravdě moje já?

Když nade mnou
Někdo načmáral
Rychlým tahem pyje
Nebeské cesty?

Kam míříme a co je účelem našeho bytí?

Snad další neexistence?

(NE)HÁDEJ!

Číst mezi řádky
mezery života
je uhádnutá hádanka
na třetí pokus.

Tak to nezkus!

Nedáš žádné peníze,
vsadíš vlastní důvtip;
hlavu za všechno jmění.

Pokud ho máš…
pokud máš podobojí.

Raději nevsázej,
neriskuj, nehádej!

Stačí, když si při ruletě
ruské delegace generálů
prohánějí kulku hlavou.

Stačí jeden výstřelek
a bylo by po hád(an)ce.

ÚCTA TICHÝCH OKAMŽIKŮ

Slepíš okovanou mříž
mými těžkými slzami?

Vytlučeš srdcem z oceánu
mé jméno do hvězdných děr?

Jsi tentýž člověk,
co promlouval k matce vod,
která mu vyhrávala tišiny na vlnách?

Odpověz, nebo zavři tyto dveře.

Vstoupil jsi do síně mojí mysli neslyšně,
tak stejně odejdi…

Spočiň jen na tři údery srdce,
poté vyhasni tento okamžik,
ať spálí vše zlé kolem nás…

STEZKY

Provázky slz
Zavážu dech
Udělám stříbrnou
Smyčku svitu
Kolem usměvavé luny

Tichostí polapím
Všechna tajemství
Odnesu je na spáleniště
Tam spálím papírové dialogy
Otištěné krvavým drápkem slunce

Na pohyblivé roky
Snaží se lidé
Nasednout prožitky
Jež vyplynuly
Ze vzpomínkové řeky

Čas utíká
Pomalu i rychle
Všem však stejně
Zvolil si trasu
Nebeských těles

Rozvedené páry trubek
Následují ony stezky
Kopírují trasu nebe
Jsou krátké i dlouhé
Buď to přetrvá...

...nebo zmizí
Uprostřed křižovatky
Každý volí svůj směr
Všichni jsme hnáni
Osudem - to on je zítřkem

Rozchod!

MĚSTO JE LOVEC

Kulaté uličky
Vodního města
Válí sudy s chrliči

Planou jim kamenné oči
Půlnoční svítilny
Chodci o ně klopýtají
Pohledem z výšek

Po vlnovitých cestách
Našlapují oživlí svatí
S meči u pasů
A svatozářemi
Z ostrých disků

Hrany uliček
Se stáčí do oblouků
Městské ptactvo
Švitoří příběhy
V jazyce kamene

Kameny hrdě šeptají
Někdy spustí těžká slova
Velké kusy skály
Nikdo nerozumí tomu proč
Co je vede k takovým malichernostem

Uličky stahují svaly
Jako škrtiči
Při konzumaci svých kořistí
Ovinuti kolem mrtvých těl

Město je Predátor
Industriální svět
V kůži z betonu
Tmavé Oceli
A inteligentního kamene

Město je lovec...

POPRVÉ...

Poprvé...

...při problematickém porodu,
potrápily paní Přítomnost
poněkud prudké pohyby
parazitujícího potomka.

Poprvé...

...pradlena prala
prošívané prádlo
pohostinným pánům,
poněvadž pomoci
první, potřebuje
přece přítel.

Poprvé...

...půvab potajmu
poodkryl pnoucí prsa
pařížské panny Pauly,
pro potěchu
pánského pokukování.

Poprvé...

...postupně; po padesáti pencích,
prohrál petrohradský premiér
půlku památných pozlacených
prutů, pravých pokladů prašných prérií.

Poprvé...

...posilují prazvláštní pouta
protesty proti podvodným
podnikům, protože peníze
pádí poněkud plynně pryč.

Poprvé...

...prostitutky platí pasáky
pohlavkováním, přec pyšnost
předčí průběh počínání,
poskáčou, pokouří - prostě pohoda.

Poprvé…

…prohnilé pití páchlo po
popotahovaných ponožkách,
přestože puch přebíjely pěsti pravaček.

Poprvé…

…praví princové
pláčou pomněnkovými pohledy
princeznám pohádkové perly,
přičemž půlka pohledu
patří prostým porcelánovým panenkám.

Poprvé…

…paví pero
plulo podél
potoka prťavých ptáčátek;
poté proud povznesl prohřešek
proti pirátům pokoutních pramenů.

Poprvé…

…pracující posílají
předákům pozdravy
prdící poštou, prasáci!

Proč?

Položte pár ponižujících polínek,
podpalte polínka - pomalu pochopíte
Proč pod plameny působí praskání…

…pochopíte přesně Proč? Plameny PÁLÍ!

Popálené prsty pamatují…

(Proto!)

Panebože….poblouzněný!

ODCHÁZENÍ

Čtvrtka světa
tichého zamávání.

Půlka smířlivého nádechu,
rozkrájená nemocí puštíků.

Z celku dobrého člověka
vypreparován život obojživelníka.

Pro jednu smutkovou
upustím kamennou slzu

do obráceného zrcadla řeky
tváří k našemu kořenu

uchovaného slova
v(d)ěčnosti.

ZAMLŽENÉ KLESÁNÍ

Pravidelný otvor
v mlhavé vzpomínce.

Mohu do něj
zanořit hlas?

Nerozpadne se
v nikterak

neočekávaný srdcový kles?

Z DUŠE

Repertoárem těla
pouštím krásnou krev.

Při troše světla
nabývá duše tvar.

V objetí výzev
je slovo zranitelnější.

Cítíš ho?

ZNAMENÍ BÝKA

Jsem otevřen lásce,
vesmíru mé hlavy,
i nejednomu rozhodnutí.

Stojím otočen
myšlenkami
ke své šťastné hvězdě.

Nade mnou,
v zášeří noční oblohy,
připlouvá stádo býků.

Volají mé znamení;
hřmotně se blíží vstříc Osudu,
nezastavují a já to cítím.

Ponořen v oceánu
vážného rozzuření.

NA VĚČNOU LÁSKU

Rozprávěl s anděly,
sedě na zdi hřbitovní,
kouříc tu nejlepší dýmku.

Předávali mu vzkazy
od nebohé nebožky ženy;
slova vroucná a plná lásky.

Za rok se opět setkali...

A nyní se milují věčně,
v lásce tak nekonečné
jako je vesmír sám.

CHLAD

Na zádech vola
vykvetla moudrost;
tuze vzácná nostalgie.

Ozářil mě rentgen
vědění?
neomylnosti?

Je to (vz)duch svatý,
cítím, jak se rozpadl,
proběhl mými zády.

Od té doby je zima
na všem a ve všem,
kudy projede můj pohled.

ZMÍRAJÍCÍ

Do tváří světců
padají střepy výčitek;
proseknou stín, krvácející mlhu.

Opuštěný kostel
nahlodal červ staletí;
nikdo zde již nespatřil lunu.

I zvony utichly...

Tak jako když dotluče
srdce Boha,
i tady víra ztratila smysl
(života).

I když svatí otcové tvrdí,
že je víra nesmrtelná,
jejich naděje umírá
jako láska ke kameni.

LESNÍ MAJESTÁT

Každý strom vypráví
příběh o tom,
jak krásné je stát
se strážcem lesa.

Kůra stromu
je zbrázděná
slovy skřítků,
i rukama divoženek.

V korunách stromů
přebývá moudrost;
má plaché oči,
majestátní půvab.

Ozvuky lesa
jsou terapií
pro váhavou duši.

Kdo má strach,
ať tam nechodí,
vyšle pouze ozvěnu sebe.

OSUDNÁ

Odvážní chlapci
s očima nakřivo,
ústy plnými urážek,
volají do otevřených hrobů.

Volají nehezky,
až ta slova doutnají;
propalují jazyky darebákům,
jež nemají úctu k smrti.

Kletba, visící z nebe
zkamení jejich nohy;
úděl věčně stát na místě
stane se jejich osudem...

NEPROZRAZENÉ TAJE

Kam odchází poslední výdech?

Je to éterická informace,
která zůstane v povětří,
(mezi nebem a zemí)
či pomine nadobro?

Zda-li pak,
mohou naše myšlenky
plout ve věčných vodách,
zčeřených kruhy nevidomí?

Více otazníků
???

Pravda.

Odpovědi na to nemáme,
prozatím.

Ovšem pravda
vždy vyplave
k povrchu...

Vidím ji zcela - přítomně!

STUDOVÁNÍ MĚLKÉHO KROKU

Chceš se učit
našlapovat v mělčinách,
kde nezavítal člověk
miliony skutků ke konci...?

Vidím Ti to na prstech nohou,
třou se o sebe - stejně nedočkavě
jako bývá novomanželská soulož;
vím, že moc chceš.

Myslíš si snad,
že najdeš své kroky
otisknuté v běhu
dějin?

Mýlíš se!

Studovat krok,
zapuštěný mělce
do povrchu Tváře země,
není procházka!
zrovna jednoduchá.

Někdy musíš kroky klást i zešikma
a lehounce odolávat došlápnutí.

ZVĚROKRUH

Ze staré čítanky,
ve zdi pod ránem,
vzývám mladá znamení
v rozmařilém zvěrokruhu.

Chodí mi statečně
po brzkých stínech,
mých fragmentech slov,
jež se zjevují za úsvitu duší.

Jsou to zvířata nádherná;
zosobňují mne, tebe i vás,
dejme jim trochu prostor,
v pokoji obývaném vábiteli veršů.

Dejte jim lásku
do srdcových výklenků,
ať cítí, že teplo je tam,
kde se usíná i probouzí...

TMA ČERNÍCÍ MYŠLENKY

Rozsypaná tma,
tak mrtvolně bledá,
jako umírající andělka
s křídly zkroucenými chorobou.

Hrsti sinalé tmy
rozhazuji po kontinentech,
kde vzklíčí - tam vážná čerň
nadobro odstoupí od měsíce.

Bude součástí
toho surrealistického plátna,
oblohy tak černé a deprimující,
jako je duše dávného vraha květin.

TAM, VÝŠ

Ostří slziček
rozřezává
nitky světla
k Bohu.