na další stranu
Oldřich Hostaša
JARNÍ TOUHA
Je hodina mezi nocí a ránem
a poupě života,
nachoví slunečním úsměvem.
To král elfů otevřel své srdce
a v bukovém háji,
orchestr listů šumí jaro.
Král elfů pohladil bukový háj,
kdy struny ticha zní touhou,
touhou dvou,
kteří počali život
a láska se odívá cudností.
Cudností jediného okamžiku,
okamžikem jarního rána:
rána, kdy král elfů otevřel kraj
a sonáta touhy,
zní v žilách života,
života dvou,
kteří jdou svým časem,
časem své přítomnosti,
časem budoucí vteřiny.
DĚVČÁTKO
Na rohu ulice stojí dům,
kolem zahrada,
v zahradě altán,
v altánu děvčátko.
V zahradě kvetoucí jabloň,
vonící do krásy děvčátka,
jejíž culíky rozhání pošmourný den.
Děvčátko vyšlo z altánu,
opustilo dům,
ulicí jde k přístavu,
odjíždějící loď odváží její dětství.
Děvčátko jde zpět,
v očích touhu zvědavého odpoledne.
Na nebeském oceánu rozesmáté slunce,
laská její úsměv
a kroky které zanechala.
Dobrý večer, děvčátko,
jsem Tvůj čas
a řeka večera ji někam odváží.
ZPÍVEJ TOHO
Zpívej, písničko o touze,
o lásce,
o člověku,
který slunce pohladil po vlnách řeky
a našel sám sebe v dialogu.
Zpívej o srdci,
které rozkvetlo v září očí,
o kytaře,
která promlouvá ústy času,
o zemi,
která prosí o soucit,
aby mohla být drahokamem,
perlou na filmovém plátně vesmíru,
myšlenkou při loučení dvou,
při početí budoucnosti!!!
POUTNÍK
Nebeská záře pozlatila kraj
a poutník svým tichem celebruje ráno.
Poutník pohladil strom,
on zpívá jeho srdcem.
Záře zní chórem
a města rozkvétají,
přítomností okamžiku,
okamžikem vteřiny;
která nikdy nekončí.
|
