na další stranu
Oldřich Hostaša
XXX
Na konci města, na jednom kopci,
stojí starý dům.
Omšelá omítka, smutná okna
a divoké víno,
které jako had, točí se kolem.
Za domem zahrada mladých jabloní,
altánek, kde hraje vítr na struny dne
a jeho tóny se snaží probudit smutný dům.
Za zahradou teče potok
a jeho vlny hýčkají zahradu.
Z domu vyšlo děvčátko,
v ruce míč, na tváři zvědavý úsměv;
starý dům promluvil;
kam jdeš?
Děvčátko se usmálo
v jeho očích jiskry rošťáren.
Starý dům pochopil,
jeho okna zazářila tisíci slunci,
a zahrada se rozvoněla květy jabloní,
které jako noty,
hrají novému ránu.
ROZMARNÁ
Sluneční příboj západu slunce,
odráží se ve vlnách moře,
hlahol rybářů přiváží večer.
Zaoceánská oblaka,
odváží vzpomínky námořníků,
a křídla kormoránů malují modré nebe.
Na jedné bárce,
dva tvoří svůj čas,
jeho ruka orá její tělo
a jižní vítr,
chladí lásce rozpálené tváře.
Dobrý večer, touho,
stulená ve sklenici vína.
|
