na další stranu
Dušan Spáčil
ŽRALOK
„Nech mi rozsvíceno, prosím!“
žadonil jsem.
Máma byla neoblomná.
Letní noc mým pokojem dál
burácela jako temný oceán,
kterým jen občas proplouvali
zářiví rejnoci barevných snů.
Pak se ale
těsně pod hladinou spánku
mihl žraločí stín.
Už jsem nevydržel.
Tryskem šachového koníka
jsem po černobílých dlaždicích
studené chodby
prchal do ozářeného obýváku,
kde maminka četla knížku,
a tatínek si pouštěl Vivaldiho.
Když mě táta pohladil,
mou duši,
jako když mlha během pár minut
napustí horské údolí,
najednou naplnil klid.
Lampa nad tátovým křeslem svítila
- císařský glejt o tom,
že tam kde se takhle svítí,
je všechno v pořádku.
Až o mnoho let později
jsem pochopil,
že světlo umí mrazit
a temnota…
Ta je útočiště.
|
