|
na další stranu
Zora Wildová
MÁ-LI DOJÍT NA PLACENÍ
Tvůj názor, ten, o němž skromně pravíš,
čistě soukromý, ale zdravý,
platí tolik, kolik český halíř,
který coby minimální nomimální součást naší měny
sice u nás stále regulérně platí,
leč má-li dojít právě na placení,
zjistíš i ty velmi záhy,
že ho nevytřeseš, že ho jaksi
v praxi
nevylovíš ani ze dna svojí, ale i ne své,
byť plné kapsy.
Že on se totiž,
a v tom ta potíž,
nemá do vůbec žádné platné
a uvedeným, a daným datem splatné
platby.
Čímž nabíledni,
že (ti) platný vlastně není
a že (ti) není platný ani za zlámanou grešli,
i kdyby snad platný byl,
který však není ani neplatný,
jelikož ho do oběhu,
(poněvadž dnes,
plátci zlatí, boubelatí,
před pokladnou za pokladnou,
ať bohatí, ať nebohatí, jakož i vy nestydatě přebohatí, vždycky v lati,
tak málo platí,
že jím platit, málo platné, se zbla nevyplatí),
radši už ani nedali.
A tak ho více není, ach, není
ani na utrácení,
ani na vracení,
ani na ztrácení,
Českou národní bankou zatraceně zatracený.
Prostě ten dobrý drobný český peníz pro nás,
co musíme pokaždé a za všecko nějak nebo něčím,
a to dřív než bude pozdě,
zaplatit,
s konečnou platností doplatil.
Aby nám to taky aspoň trošičku,
aspoň za halíř,
aby nám to za sebe sakumperdum na halíř oplatil.
PRO TEHDY A PRO KDYBY
Hej, lásko, že se nestydíš
už zase shánět alibi
pro tehdy a pro kdyby.
Pro dvě stébla
vodním vírem na hladině roztančená
a nesmyslně se chytající
každou chvilku tonoucích
u vína, u čaje, u kávy,
v níž se tak snadno utápí
nejen ty malé alpakové lžičky
podávané k několikerému nervóznímu zacinkání
o šálku dokonale vykroužené hladké, tenké, strmé
a zrádně kluzké stěny,
k příliš prudkému, k nepřípadně energickému zamíchání
onoho rychle řídnoucího bílého plivanečku
chuť zjemňující si dopřávané smetanové pěny
a, a rovněž z důvodu jejich stejně čiperného rozplývání,
ani raději nikdy nevyřčených přání,
ale i hodně velké a hořké lži,
které si ani pěti kostkami nelze dost osladit.
POTKAT SE S ŽIVOTA CHYBIČKOU
Jednou je všecko poprvé.
A všecko začíná nejprve
toliko jedinkou kratičkou
předjitřní kondiční rozcvičkou.
Ale podruhé, jakmile ti otrne,
jakmile se hráz do široka protrhne,
potkáš se vráz s života chybičkou.
A pak jako kdyby se z věže katedrály
zacinkalo prasklou skleněnou rolničkou,
zachrastí ti v těle maličkou dušičkou
a z tebe je Neptun,
který místo trojzubcem
šermuje vidličkou.
Dej mi však příležitost k světu promluvit
a já mu pak z věže katedrály o tobě pravdu celičkou
vyzvoním svým srdcem zklamáním naruby
až po ty nejtenčí žilčičky hluboko uvnitř
i ty prosvítající hned pod kůží navrch na hrudi,
tou smutnou bláznovou rolničkou.
BELHAVÁ, SCVRKLÁ, VRÁSČITÁ
Na některé věci se dá jen těžko poznat,
zda je rukou posvěcující a přející dotýkaná
nebo špinavou zlodějskou prackou
ke své neodčinitelné potupě nesmazatelně ohmataná.
Voda v řece - belhavá, scvrklá, vrásčitá - a nad ní měsíc
snažící se pro nás dva
na svůj potrhaný, zdánlivý a jenom jakoby,
na ten až komicky rádoby stříbrný vlas,
pár uleklých lesklých rybek
prý zcela bezelstně
nachytat.
TAM, KDE TO JEŠTĚ NEZNÁTE
Hvězdy na nebi, to je pro vás ovšem typické,
že nemáte ani ponětí, jak jste ko(s)mické,
když ani nevíte, jak štěstím celičké jenom záříte,
když si tak svítíte na to své šílené fištění vesmírem,
kdy se vám ani nezdá, že letíte,
jak se tak řítíte, aniž řídíte, naplno rozžaté,
jak chvátáte někam, kde to určitě ještě vůbec neznáte!
A když si jenom myslíte,
že jste při tom v té sánské tmě
naprosto neviditelné.
Avšak já vás zvečera vídávám zřetelně.
A v noci vás mám nad hlavou
jako na dlani
i s lunou,
svou nezbytnou tabletkou na usínání,
se svou zázračnou pilulkou na spaní.
ČÍM VĚTŠÍ TMA, TÍM LÉPE VIDÍ
Jen co se stříbrná zřítelnice měsíce
vynoří nad průrvou naší ztemnělé a ztišené předměstské ulice,
zhasnu dlouho do noci trpělivě se mnou bdící lampu.
Nač ještě elektřinou svítit oku,
které čím větší tma, tím lépe vidí?
Které mi i na tu dálku, i bez brýlí,
zcela bez obtíží,
ač úplně bez dechu,
ale taky dost drze,
čte přes rameno z mojí úžasně napínavé
(nebo zajímavé)
knihy?
TO NEUHLÍDÁŠ
Vesmíru Nejpečlivější Zahradník mou hvězdu
hluboko, hluboko do tmy zasadil.
A nevzešla k žádnému uzření.
Ani k půlnoci, ani k poledni.
To neuhlídáš... Mezi dnem a nocí
bývá ostří do teninka vyklepané.
Jím trochu seknout
a tvému slunci hlava hned upadne.
A pak se ze všech tvarů až do rána rozbřesku pilně ponocujícího měsíce
pouze písmenko c c c c c c c c c
přes celý řádek nebe napíše.
C jako cetka. Cetka ze špetky světla.
Co na zemi vlivem lidstva jako jen máloco zlidověla.
TEN TRYCHTÝŘ CHTIVOSTI
Jediným banálním slůvkem si lze celý svět přivlastnit,
zatímco ruka,
ten vždy nastavený a nikdy plný trychtýř chtivosti,
se tou dobou bude možná zas jen ostýchavě čepejřit
ve skromném gestu odmítavosti.
Ano, i ten všechno si podmaňující a přisvojující
pohled naoko upejpavých očí!
Bože, copak se nikdy nevrátí s prázdnou pod obočí?
AŤ JE TEDY PO TVÉM!
Žádný z nachlazení kašel,
to jen takový šprčíček slova se našel,
co si za nestřežené chvilky na zpětné vlně sliny
místo na jazyk nebo do bubliny
na prima fórky (byť blbiny) pro noviny
zaskočil, prý coby obzvlášť snadno stravitelný,
tady hned vedle do té naší globálně i lokálně pořádně proláklé koláčové dírky.
A teď se diví, jaké se s ním dějí divy,
jak jím cosi neurvale cloumá, jak ho to napříč páčí
a vzhůru tlačí, jak ho to surově a nezadržitelně vrací přes permanentně zapojený reflex polykací,
no tak dost, dost, vždyť už jdu,
vždyť mně přece jednou říci stačí,
ať je tedy po tvém. A když si myslíš,
že mám tvoje zuby radši!
A když vím, že mě můžeš, kdykoliv mě přece zbaštíš,
i jinou cestou zvrátit. Ba i zcela zapřít.
Ovšem v tom případě se už budu trochu bránit.
Nechám v tobě svoje sice ulomené, ale ostré drápky jako lék na podporu zažívání,
k hnutí žlučí, k rozpálení žáhy:
napumpuju do tě svoje vlastní žravé žaludeční šťávy,
až se zase budou z tebe na svět valit,
jenom aby ses mnou neudávil,
ty tvoje právě žhavé, jako kdyby byly z lávy,
ožehavé mediální zprávy!
|
