na další stranu
Zora Wildová
KDYŽ VÁHAJÍ
Za jaký zločin kamenujeme každý podzim stromy,
když nám na vrchovatě naložených a tíhou praskajících větvích nesou,
třebaže nedovedou chodit, svoje možná už trošičku přenošené a přehýčkané plody?
Když váhají, když nevědí, jak je k nám dolů z toho svého hora upustit beze škody?
A jak moc asi bolí rodit pouhou vteřinu puštěnými stopičkami?
JEN POLKLO
Zaslechla jsem, jak ticho chtělo něco říct.
Prostě jen tak mimochodem něco důležitého, rozumného a posvátného prohodit.
Ale pak jenom naprázdno polklo.
I když by mělo proč si na nás notně houknout!
Ale copak si to v tom tichu mohlo troufnout?
JAKO V HOŘÍCÍM POSTROJI
Připadám si jako luční kobylka v hořícím postroji,
která, krok před vlajícími otěžemi, uhání zchvácená
suchou trávou a nic jí v cestě nestojí.
Pouze její vlastní stín ji drží za nohy, jen ať si v tom prudkém postoji,
než nová jiskra přiskočí, tady ledva postojí...
EXPRESNÍ ZÁSILKA
Lísteček, na který jsem ti celé léto s láskou psala,
teprve nyní bříza ze svého bělostného b(l)oku odtrhává.
A tak se ta mého života, jenž pospíchá, expresní zásilka,
teprve teď vydává hledat svého adresáta.
A pro tohle prodlení se bude muset zdejší poštovní úřad až do jara vskutku hodně překonávat.
NO BUDIŽ!
Třebas sopránem lehčím než vzduch,
tou navysoko našlehanou pěnou tónů,
jež jenom zbytečně poblazňuje sluch,
tím zvukem, jenž má u většiny lidí tak dobrý zvuk,
si naděj zpívá to svoje no budiž, no dejme tomu!
POUZE ZA JMÉNO
Jak snadné je na mapě světa zakroužkovat to místo,
kde nedopitá Vltava žíznivému Labi
pouze za jeho jméno všecko, co má, odevzdaně odevzdává,
a kde si jenom svoje víry
a svou nevíru v spravedlnost ponechává.
NA PRSTY SI HVÍZDNE
Jedním dechem serve vítr střechu s domu
a ještě si rozpustile na prsty hvízdne k tomu.
Rychlostí blesku natropí lidem nedozírnou škodu
a silou hromu
hurónsky zasměje se tomu.
|
