na další stranu
Petr Chmel
AŽ JEDNOU
Až jednou
však ty víš
vlasy ti zšednou
pochopíš
že jenom pro tebe
byl tu svět
déšť hvězdné nebe
spoustu let
jak ruce vrásčité
které ti hladím
třesou se rozpité
vzpomínky z mládí
už nemáš síly
tančit na bálech
však oči víly
krásné máš stále
vždyť i ty vrásky
co tvář ti zdobí
nevzaly z lásky
nic co ji zdobí
já vím že jednou
snídat u stolu
už nikdy ve dvou
nebudem spolu
až život skončí
v bolestném dojetí
v slzách se loučí
poslední objetí
ale teď ještě ne
nemysli na to
že je to dojemné?
usměj se zlato
to není epilog
našeho opusu
jenom můj monolog
tak dej mi pusu
MALÁ ZEMĚ
Malá země
bez pobřeží
tam kde v zimě
občas sněží
které v erbu
usnul lev
co mu v ledu
ztuhla krev
malá země
plná medu
a v ní plémě
darmojedů
kde je hrdost
měšec zlata
poctivost jen
kusem bláta
beze studu
drahá saka
cpou si hubu
krmí draka
stále více
mají hlad
bez dědice
bude hrad
dali dětem
kost ze stolu
duše hněte
parta volů
malá země
v které tiká
pořád sémě
bolševika
U ŘEKY
U splavu seděla
postavu anděla
já plavu od týla
ku břehu motýla
když v sexy oděvu
jí keksy na dřevu
kouknu po dívčině
loknu si v bystřině
nemaje výcviku
pluje tak v okliku
sil mnoho nedbaje
včil na to nedbaje
toužím tak po dechu
modlím se ve spěchu
hádám že účinně
plácám se v mělčině
vnadně mi do klína
jak mládě delfína
hlavu položila
nohu si smočila
děkuje osudu
nedbaje v ostudu
v té sexy náhodě
jsem jaksi v pohodě
RŮŽE PRO MADONU
V září loučí
chrámu chodby
spí v umrlčím
tichu modly
stěny šedé
křížů stíny
vzduchem zebe
bol a splíny
v němé stráži
těžkých zvonů
dvanáct růží
pro Madonu
dvanáct tváří
apoštolů
s Magdou Máří
u bordelu
rudé květy
pro světici
krev obětí
na hranicích
víru hlásal
v jméně Krista
zloba z masa
exorcista
z rudých poupat
pro Madonu
vůně stoupá
estragonu
odpusť prosí
v očích slzy
kapky rosy
v květech zmrzly
V LABYRINTU
V labyrintu
duší dívek
sní v úkrytu
něžný snílek
neposeda
v očích žen
punc jim dodá
princezen
rudě na rtu
poskakuje
pak ve flirtu
poletuje
padá z výšek
fantazie
sladký smíšek
nostalgie
do deníčku
verše píše
aby v bříšku
šimral tiše
rozpláče se
lítostí
slzy zmáčen
v marnosti
rozpuštěný
v políbení
boří stěny
svého snění
jenom on smí
něžný snílek
těch tajemství
odkrýt dílek
z labyrintu
dívčí duše
vypít pintu
jejich tužeb
PROSBIČKA
Říkala mi
uličníku
nohy laní
lesk na rtíku
napiš báseň
jednou o mně
dej tam vášeň
trochu ohně
vlož mi do ní
teplé ruce
políbení
pro dvě srdce
dej tam ráno
zamlžené
sliby dávno
promlčené
pohlaď rýmem
duši z plyše
když je splínem
nahá slyšet
napiš verše
o mých snech
kapkách deště
radostech
schovej do vět
touhy z nocí
máš mou zpověď
ve své moci
slůvka k větám
ať se tulí
ty co šeptám
když miluji
napiš báseň
však ty víš
jak mě krásně
pohladíš
ZRCADLO
Píšu básně
do éteru
profík žasne
kde to beru
kritik civí
hlavou kroutí
jen se diví
než se zhroutí
nakladatel
celý bledý
tiše zaklel
dostal vředy
lingvista
se polekal
ač srandista
zaplakal
spisovatel
hrozí pěstí
v kruhu přátel
tiše běsní
zrcadlo
je pramen čistý
a propadlo
egoisty
|
