|
na další stranu
Zora Wildová
VYZRÁT NA VŠECKY
Aby šla švestka dobře od pecky,
ta pecka musí být ze švestky.
Která už hodně vyzrála. Vyzrála nad všecky.
A proto na všecky!
Ale pak spadla jako ta švestka. Totiž jako se švestky.
A při tom se pořádně bouchla.
Bouchla se za všecky.
Takže se uhodila, že až zmodrala.
Aby nám, hnusným zlomyslníkům, tím sladčeji chutnala.
Načež snězena, snězena celá,
celá tedy až na tu pecku, co se nedala,
ač naráz úplně nahá venku zůstala,
skonala,
aniž by sebemíň stonala.
OVŠEM JAKÝ TY MĚLY ŠVIH!
Šatičky z konfekce, nic kromobyč,
pouze laciný zelený taft a jednoduchý střih.
Ovšem jaký ty měly švih!
Ani jsem jim nemusela pomáhat
svými skrovnými dívčími půvaby,
i tak, i bez jakékoliv mojí zásluhy
mně tenkrát - aspoň jak jiní říkali - slušely!
Tenkrát, kdysi, v tanečních...
A letos zjara si je nám opět udiveným na podiv
za svůj oděv na odiv
všechny stromy tady v okolí oblékly.
Aby jednou taky ony byly šik
v těch ubohoučkých hadříčcích
pro chudé a nepříliš chytré a vzhledné studentky.
KDE SE TROCHU BOJÍM
Mám ráda les,
kam bych se už dnes
sama nevydala,
kde se trochu bojím,
takový ten na okraji vřes
a až po zem černé neprostupné řasy chvojí
a uvnitř ne nepodobný hrůzostrašné dračí sloji,
jen spoře nasvícené několika bodovými jevištními reflektory,
kde to nos i duši dusí
vůní tůní, hub a kůry,
kde smůlovaté stromy pláčí jantarovou pryskyřici,
kde poletují mouchy velké jako kolibříci
a pisklaví komáři vítězně trylkující
útočí v šicích nikdy se netenčících,
a nad nímž si slunce nacvičuje svíci
až na té nejvrchnější šprycli,
kde mě zničehonic přepadá splín
jako odporně lepkavý mušelín pavučin,
kde vždycky do mraveniště sednu si,
kde ostružiny, ledva zobnu si,
ihned na mě vytasí svoje krvelačné trny,
kde mě na každém palouku vylekají
mnou polekané srny
a kde v tichu,
které tlumeně praská a tajemně šumí,
ale když zašeptáš,
ze všech koutů zaburácet umí,
v onom tichu,
v němž se ani dobro se zlem navzájem neruší,
mě k smrti vyděsí
dvě těla připravená k svléknutí,
dva hádci na cestě přede mnou
do jednoho klubka zmijí
svinutí.
ČEKANKY
Možná to není tak vtipné, jako je to dojemné,
že zrovna modrookými čekankami obrostly,
dost nečekaně, což si tedy otevřeně přiznejme,
na jedné pražské zastávce
všechny čtyři tramvajové koleje.
U kterých jsme teď spolu na čekané.
A kde skoro půl života pročekáme,
než aspoň pro mě tu a tam něco přijede.
A je to kvůli tomu pokaždé
tu i onde,
leč bez nejmenšího ublížení na těle,
přejede.
Jen pár stonků těsně u tratě
se pod tím smrtícím nárazem
dvakrát třikrát pouze zachvěje.
POŠTOVNÍ SCHRÁNKA
Krok od domovních dveří na mě permanentně číhá
poštovní schránky Pandořina skříňka.
A ta její přívětivost klamná...
Totiž jedině v tom se na ni mohu plně spolehnout,
že nikdy není prázdná,
že obsahem vždycky přímo překypuje,
když na mě zásilek
porůznu vybarvené růžky a kraje,
kde jí dovoleno, vábivě vystrkuje.
Měla bych ji rychle otevřít...
Jenže v neblahé předtuše, čím mě zase počastuje,
mi klíček kolem prstu dlouho váhavě poletuje.
Protože co z ní vypadne, nelze vrátit,
ani před tím utéct či se jinak ztratit.
Tady letitá zkušenost varuje:
osamělce poštovní schránka dennodenně zrazuje.
Tak kupříkladu třeba právě dnes,
s čímže se to na mě rozpomněl
ten náš úžasně starostlivý svět?
Aha, s účtem!
Ať na poštu mažu zaplatit ho hned!
OBRAZ, KTERÝ NIKDY NESPADNE SE STĚNY
Mně doma jenom překáží,
pro mě je to jenom krám,
a tak ti ho nesu, a tak ti ho dám,
od obrazu rám.
Rám prázdný, rám dřevěný
na obraz závěsný,
rám vkusně, ač silně zlacený
na obsah prakticky bez ceny,
rám na obraz, jaký si maluje každý sám,
když je sám.
Rám náramný pro obraz veskrze obrazný,
pro obraz, který není k vidění nikde jinde na zemi,
pro obraz, který, třebaže nástěnný,
nikdy nespadne se stěny,
neboť je panem malířem celý, celičký
pouze nádherně vysněný.
|
