|
na další stranu
Miroslav Vejlupek
NOC S BÁSNÍKEM
Marek Lenc byl silný kuřák a knihovnice pořádající autorské čtení to pro něho udělala: dovolila v čítárně kouřit. Plénum patnácti šestnácti milovníků poezie se do kouře vycházejícího z Lencovy dýmky halilo jako do mušelínu a básník Lenc, pravou nohu laxně přehozenou přes levou, přeochotně odpověděl na nejnovější otázku. „Nemám na psaní pevně stanovený čas. Píši vlastně nepřetržitě. Abyste mi dobře rozuměli, píši, i když právě nepíši. Tvorba je nepřetržitý proces a autor sedne k psacímu stolu, v mém případě k počítači, až když v něm báseň uzrála. I teď, když si s vámi vyprávím, vlastně píši – jen vidět to není.“
„Mistře, děkuji,“ špitla tenkým hláskem stařenka, která se Lence poptala na to, kolik hodin denně umělecky tvoří.
„Další otázka,“ vybídla knihovnice plénum a redaktor Poříčínských novin, pohybující se za zády přítomných čtenářů Lencovy poezie, ji pohotově vyfotografoval. Je to flexibilní redaktor. V předvečer autorského čtení zařadil do Poříčínských novin rozhovor s Markem Lencem. Jsem básník, a ne schizofrenik!, říká Marek Lenc – takový titulek se skvěl nad dvacítkou otázek a odpovědí. Rozhovor měl ohlas a dnešní účast na literárním večeru je toho důkazem – bez rozhovoru by tu seděl básník sám.
Teď se přihlásila slečna sedící hned v první řadě, přímo naproti křesílku, do něhož se zavrtal básník. „Gábina Pučelíková,“ představila se a básník zpozorněl: dosud nikdo se mu tady nepředstavil.
„Těší mě,“ zavtipkoval Lenc, protože slečna byla krásná. Nikoli hezká, prostě krásná.
„Když báseň napíšeš, hned ji pošleš do redakce?“ zeptala se a básník podruhé zpozorněl: nikdo jiný mu tady netyká. Jeho pravá noha sklouzla z levé, předklonil se, jako by chtěl odpověď pošeptat a zaklínil do sebe prsty obou rukou.
„To máš tak,“ oplatil potykání. „S poezií je to jako s láskou. Báseň musí zrát, jako zraje, jako časem zkvalitní lidský vztah. Víš, jak to myslím?“
„Vím,“ řekla slečna. „A proč píšeš básně a ne prózu?“
„Těžká otázka. Věru těžká otázka. Nevím, co na to říci. Prostě jsem tak uzpůsobený. Vnímám člověka, věci, celý svět jako poezii.“
„Díky,“ řekla Gábina Pučelíková a knihovnice se vyzývavě rozhlédla po přítomných. „Kdo ještě, prosím? Kdo má něco na Mistra?“
Kdy jste napsal první báseň?… Jak velký honorář jste dostal za poslední básnickou sbírku?… Je vaše tvorba překládána do cizích jazyků?… Kolik jazyků umíte?… Co jíte nejraději?… Co pijete nejraději?… Co si myslíte o ozónové díře?… Která zvířata máte nejraději?…
„Gábi…“ Lenc si přejel dlaní obkrouhlou bradku. „Což takhle na dvojku bílého,“ pozval Pučelíkovou, když literární večer skončil.
„Já alkohol nemůžu. Beru léky.“
„Tak aspoň kávu…“ Lencovi na schůzce záleželo.
„A džus…,“ zavtipkovala Pučelíková.
… V kavárně hotelu Bílá růže vyhrával džezový kvartet. Lustry svítily jen některé a taneční parket lemovaly vysoké umělé květiny a také ty pomáhaly k dílem intimní, dílem romantické náladě tančících. Lenc cítil paže dívčiných rukou na svých ramenou jako slib. Absolvoval hodně autorských čtení a hodně tanečků po nich. Každá mu pověsila paže na ramena. Každá si vymýšlela, jen aby byla o to zajímavější a o to žádoucí. Ani Gábina není jiná a její výmysly jsou z těch nejbanálnějších.
„Dneska po obědě jsem utekla z ústavu. Chtěla jsem tě vidět – včera jsem četla Poříčínské noviny a ten rozhovor v nich, ten mě teda sebral, fakt, že jo… Jsem básník, a ne schizofrenik… Hm…“
Jen proti lichotkám není Lenc dost odolný. Vždycky ho rozehřívají, vždycky má po nich návaly do hlavy, vždycky dostává na tanečnici o to větší… větší… větší chuť. Nepochyboval ani na sekundu: až ji pozve na pokoj, který mu Městská knihovna zaplatila, poběží Gábina o dva schody napřed. Vyspat se s básníkem – to je zážitek na celý život. To povzbuzuje sebevědomí.
Pučelíková nepřestávala vyprávět a on měl co dělat, aby nepropukl v smích. Tak banální historky!
„Léčí mě ze schizofrenie, ale já jsem úplně normální. Ti čtyři chlapi, co měla máma po tátovi, ti mě fakt zneužívali. Ale máma byla při nich, svědčila pro ně, a oni se domluvili, že si vymýšlím, že jsem schizofrenická. Nedokázala jsem nic, i když mi sociální pracovnice věřily…“
Teď tě musím pohladit po vlasech, teď tě mohu k sobě víc přitisknout, teď se patří políbit tě do vlasů a pohladit do půlky zadečku. Je to pokaždé stejné. Pokaždé stejný začátek – stejný průběh – a stejný konec.
„Půjdeme na pokoj?“ navrhl Lenc.
Gábina šla o dva schody napřed.
Za okny svítalo, v ulicích přibylo aut i autobusů městské dopravy. Ranní světlo promíchané svitem pouličních lamp vytvořilo na okně pokoje lavírovanou červenofialovou kresbu. Gábina chodila po pokoji nahá a neměla se k oblékání.
„Kde bydlíš?“ zeptal se jí Lenc.
„V ústavu,“ řekla a Lenc obrátil oči v sloup. Už s tím začíná zas!
„Máš to daleko?“
„Oni pro mě přijedou.“
„Kdo oni?“
„Doktorka. A policajti.“
„Počkej, počkej – s tím mě nestraš.“ Vstal Lenc z hotelové postele. A v tom ho to napadlo:
„Kolik je ti let?“
„V zimě mi bude patnáct.“
„Děláš si šoufky?! Snad osmnáct, ne? Nebo tak nějak…,“ ztišil hlas.
„Ne. Patnáct. Na svůj věk jsem hodně vyspělá. To se mnou udělali ti mužští, s kterejma máma žila na psí knížku. Střídala je jako ponožky.“
Hrůzou zatajil dech. Ona je ještě dítě! A chovala se jako dospělá…! Vypadá jako dospělá! Může mě dostat do báně…!
„Přece bys nevolala policajty. Užili jsme si… Bylo to přece hezké, ne?“
„Byl to trestný čin,“ řekla Gábina. „S tím Jsem básník, a ne schizofrenik! jsi mě fakt naštval. Jsem snad méně cennější? Tolik pohrdání v tom. Měl sis dát pozor na to, co říkáš.“
„A stejně nejsem schizofrenní! Oni ze mě udělali lhářku a blázna! Oni a máma! Ale já mluvím vždycky pravdu! Spali se mnou jako teď ty!“ rozkatila se a hrábla si rukou do vlasů. „Zavolám doktorce, ať si pro mě přijede. Hledali mě celý den a celou noc. Policajty obstará ona,“ vysvětlila Lencovi a z kabelky vytáhla mobilní telefon.
S přístrojem u ucha zachytila Lencův vyděšený pohled. „Mě si budeš pamatovat celý život,“ slíbila mu.
*
Vrátil jsem Gábině ty tři listy papíru s Nocí s básníkem. „Tos psala ty?“ pohladil jsem očima klubíčka jejích malých, pevných prsou. Nestyděla se přede mnou – v lásce nemohla být žádnou začátečnicí. Její pleť byla bílá jako sníh za oknem.
„Kdepak já. Lenc. Už není básníkem. Píše prózu.“
„Jak jsi k té povídce přišla?“
„Lenc mi ji poslal do ústavu. Příští týden má soud.“
Ta povídka je tedy autobiografická!…!…! Mráz mi přeběhl po zádech. „Kolik je ti?“ hrkl jsem na Gábinu a se špatným tušením se začal oblékat.
„Bude mi patnáct,“ řekla.
„S tím titulkem jsi mě fakt naštval. Pch, Jsem básník a ne schizofrenik! Redaktor Poříčínských novin by si měl dávat pozor na slovíčka, nemyslíš?… Tolik pohrdání v tom… A stejně nejsem schizofrenní, abys věděl!… To oni ze mě udělali lhářku a blázna! Oni, a taky máma, které byli tamti milejší než já!… Ale já mluvím vždycky pravdu!“
„Já myslel, že je ti nejmíň osmnáct…,“ zaprosil jsem, ale ona už držela mobilní telefon.
„Mě si budeš pamatovat celý život! Jako já si pamatuju tamty,“ slíbila mi – a já uvěřil.
|
