na další stranu
Miroslav Václavek
NĚKDO
My v sebe věříme jak světlo ve stíny
jak moře v kapky a déšť zase v pláč
a venku poprchá listopad podivný
po kapsách listy má falešný hráč
Dívám se do nebe rostou tam oblaka
a obzor křiví se pod tíhou luk
a tady zůstala ovoce nějaká
viseti na větvích u božích muk
To někdo nesklidil jablka s hvězdami
která teď překrojí napůl jen mráz
a co je právě teď kolem a nad námi
vybarví pomalu soumrakem čas
A prázdné krajiny mlhou se zahalí
tak jako ty dáváš na sebe šál
a my jak večerem jsme trochu opilí
a přitom pijeme vody mé žal
POČKÁM
Jsme jen stíny ptáků světla na majácích
povstalé jen sochy z teď a svého prachu
stébly trav co hoří smrtí mou a nocí
zapalujem v lampách světla hvězd a strachu
A mizí dny v týdnech jak půda pod nohama
slova povstávají z úst jak hlína z hrobu
slyšíš mne, a přesto jsi teď právě sama
na hovor jsem vybral asi špatnou dobu
Jen jak motýl hledám květy tvé ve tváři
kde by ústa pila polibků svých vodu
a křídla tvých víček odletět se snaží
když zavíráš oči do jednoho bodu
Počkám tě na místě, kde se cesty pojí
sejmu tě z mých paží jako tělo z kříže
a že právě všechen čas nám v žilách stojí
nemají moc viny ani světů mříže
HLEDÁM
Stoupají k nebi z vět jen jiskry slov
přikládám šepotu na oheň úst
a tvé tělo bělavé těžkne jak rov
když dlaně zkoušejí s ním v jedno srůst
To jen snad hledám zas pochyby v jistotách
v písek se promění čas můj i sláva
a ticho zabolí před ránem v slabinách
jako když ostruha koni se dává
Světlo se pomalu do šálku nalévá
den větrem v korunách nabírá dech
tělo mé do formy se z masa odlévá
a vidím svítání již druhý břeh
A tam jsi snad právě a čteš mé dopisy
napsané do lahví od snů a vína
a noc si čmárá dál stínů své nápisy
zrcadlo hlavu všem tvářím teď stíná
Z DLANÍ
Je chvíle před ránem nebe je černé
a všechno v pokoji bledne jak film
ještě sny včerejší jsou dnešku věrné
ač již ti s holuby z dlaní tvých jím
A měří sluneční hodiny všem
vteřiny stmívání hodiny tmy
zatímco vkládám ti jazyku šém
až dovnitř mlčení mezi tvé rty
Že se již šeří v nás vidí to Bůh
tělo jak hostii dáváš mi jíst
jak stvoly obilí měníš se v kruh
ústa tvá přítomná chtějí mne pít
Jak laně z hladiny se hvězd též napijí
když je noc hluboká a horká tráva
pro maso možná nás lovci v nich zabijí
však laň ta za nocí v očích ti spává
DO MOŘE
Prší noc
i kapky černé jsou
jako uhlí pod očima horníků a holek
již všichni spí
i televize a lidé jsou vypnuti
jen srdce běží na jiných programech
a dech odlétá na křídlech padlých andělů v bezvětřích ložnic
a vane do zad lodím
které převáží lidské duše a psí sny
jež se liší jen barvami
jsem právě v tomto světě který povstal z ničeho a v nic se zase obrátí
a přece zde zanechám hrst svého popelu
ach ty Proximo v Kentauru
nechtěl bych spatřit ani jedinou vteřinu tvého času
protože by mi na ni nestačil celý můj život
a jestli hodiny jsou vinny časem
pak i já nechť jsem stín který mění těla svá
a za poledne jsem za jazyk přibit k zemi
za všechny milence i milenky tohoto světa jako Prométheus
Bože vím že jsi mne stvořil jako vedlejší produkt světla
neboť z něj se vylamujeme jako mramorové bloky masa a kostí
Sochaři ty jenž jsi nám dal podobu Davidovu a dal nám znamení Botticellim
oněměl jsi nás ženami jako ryby když jsi stvořil letní šaty a legíny
abys nás mlčky přiměl pokleknout k podvazkům a sepnout ruce přes jejich boky
jako kněze nad hrobem
a modlit se k Tobě protože jen tak na chvíli necítíme strach ze smrti
na který jindy bereme pilulku rumu nebo půjčku v bance
nebo ticho kdy je slyšet jak padají neočesaná jablka
do moře trávy
VE VĚTVÍCH
Je vítr ve větvích a sněží listí
závěje ohnivé jsou kolem cest
a my tím ohněm jsme v bolesti čistí
hoří svět barvami splínů a hvězd
Tvé vlasy hořké jsou a voní jak svíce
když jazyk spojuje dva břehy úst
a není tajemství většího více
než s tebou v plamínek jediný srůst
Reziví kolem nás potichu tráva
padáme v spirálách k zemi a dál
na rtech se pálíme jak černá káva
polibky horkými z pírek i skal
Ty jež jsou za slova nedávno zemřelá
do hrobů postelí se stíny těl
jakoby z půlnocí jakoby zmizelá
byla ta vteřina podzimních skel
RÁNO
Na zmrtvýchvstalé nebe
kdosi kreslí letícími Airbusy a Boeingy
jen za anděly nezůstávají důkazy
kromě mlhy která padá na kolena
namísto nás hříšných
říkám si mlčky s tvým jazykem v ústech
když cítím obepínat své tělo pažemi rostoucími z tebe po staletí vteřin
jako každý břečťan objímá každý dům
a dlaně mé ztěžklé tajemstvími i čarami podobným těm z oblohy
bloudí po povrchu i tebou ve tvých hladinách
je chladno
vidím tam venku slova na rozloučenou i obyčejné otázky jimiž se obracíme k Bohu
a velká mlčení kterých jsme hodni až úplně na konec
nám zamykají rty před sebou samými
abychom neujídali z těl ohni
jen mrtví prodavači ranních novin nám do uší křičí svá ticha
a my to pokládáme za šepot
já za tvůj
ty za můj
a obloha barvy protektorátních vývěsek se jmény zastřelených
s tečkami posledních hvězd na konci vět
zvolna nachoví jak Kristus pod ranami
a my trochu již vidíme si do očí
když tě pomalu přibíjím na kříž
a líbám na ňadra
jak hladové dítě
|
