literární časopis založený v roce 1964

Jiří Novák

Tři povídky z právě vydané knížky „Člověčiny“.

ROBOT

Dobře to pan Čapek vymyslel. Toho robota. Roboti jsou dnes součástí našich životů. A to doslova. Najdeme je v továrnách, v automobilkách i ve stavebnictví. Pomáhají lékařům, pilotům i obyčejným řidičům. Kdo by to byl za našeho dětství řekl, viďte? Po odchodu do penze žiji sám, v domku na břehu jezera. Mám za sebou dvě nepovedená manželství a už se mi do dalšího chomoutu nechce. Stačily mi občasné přítelkyně. Ale ty zase po určité době chtěly více než pouhé miliskování. Společnost mi poslední dobou dělá můj pes, který se jmenuje Dareba. Krásně rostlý vlčák je ten nejlepší přítel i ochránce našeho domku. Jenom je příliš chytrý. Často vymýšlí různé vtipné kousky. Proto dostal takové neobvyklé jméno. Chodíváme spolu na dlouhé procházky do lesa. Tam se chová jako dospělý, ukázněný pes. Někdy se domluvíme pouhým pohledem, tolik si rozumíme. Dnešní povídání není o mém pejskovi, ale o tom jak jsem zakoupil kuchyňského robota. Neumím moc vařit a věčné těstoviny s masem z konzervy, o sezoně doplněné zeleninou z vlastní zahrádky, mi přestává stačit. Sednu tedy k počítači, abych vyhledal pod názvem Kuchyňský robot, přístroj, který by mi mohl vyhovovat. Panečku, tam toho je! Od různého barevného provedení, až k neuvěřitelným vlastnostem. Od levných, až k těm neuvěřitelně drahým. Moje hledání narušovaly různé vlezlé reklamy. Stále se mi žádný z robotů nezalíbil. Vždycky měl vybíraný přístroj něco navíc, ale přitom mu chyběla vlastnost jiná. Konečně se mi jeden líbí. Dokonce je u něj dárek, který zastane všechny ženské povinnosti. To je k nevíře. Možná mi uklidí celý byt. Těším se. V reklamě je navíc vyobrazena jakási dáma. Oni už opravdu nevědí, jak by zákazníka přilákali. No co, peněz mám našetřeno dost a ani můj důchod není k zahození. Vyplním potřebné údaje a odešlu platbu firmě, která roboty prodává. Výrobce slibuje, že robot bude doručen do dvou dnů. Ty jsem strávil přípravou místa v kuchyni, kde bude můj nový pomocník stát. Od rána vyhlížím vůz dodavatelské firmy. Dočkal jsem se před polednem. Právě včas, abych mohl nového pomocníka vyzkoušet. Z dodávky popsané anglickými nápisy vystoupil možná tak třicetiletý vazoun, aby mi předal zásilku. Usmíval se na mne, jako bychom spolu prožili divoký mejdan. „Tak si to užívejte“, řekl na rozloučenou. Práskl dveřmi dodávky a odjel. Na nic nehledím a spěchám s ohromnou krabicí domů, do kuchyně. Krabice je pěně veliká, jenom se mi zdá být trošku lehká. Uvnitř jsou ještě dvě krabice. Velká a o poznání menší. Tu vybalím první. Je v ní malý mixér s jedním nástavcem na maso a s druhým nástavcem na mletí kávy. To je nějaké divné. Rozbalím druhou, o poznání větší krabici. Cosi zmuchlané, vyrobené asi z nějaké gumy leží uvnitř. Vypadá to, jako nějaká mrtvola. U nohou leží malý kompresorek s návodem. Vsuňte hadičku kompresoru tam a tam. Udělám, jak je v návodu napsáno. Kompresorek na několik minut tiše brouká. Cosi, připomínající vyschlou mumii, nabývá kyprých tvarů. Dareba na ní začne štěkat. Po nafouknutí celého objemu, se kompresorek automaticky vypnul. Poodstoupím, abych si dílo prohlédl. Nafukovací panna! Tak proto se ten řidič tak blbě usmíval. Gumové stvoření s úsměvem á la Dolly Buster po třiceti letech, nestydatě nabízí své gumové vnady. Takhle naletět. Musím se sám sobě smát. Dareba vycítí dobrou náladu a začne se mnou laškovat. Pak několikrát zaštěká na Dolly. Tak jsem ji po něm hodil. Nejprve se zalekl, ale pak v něm zvítězil bojovník. Zezadu přiskočil k panně a kousl ji zadku. To byla rána. Až jsem si sedl. Vystrašený dareba utekl do boudy. Zázrak, který měl zastat ženskou úlohu, ležel na hromádce na zemi. Dolly připomínala prasklou nafukovací matračku.
Nakonec mi slouží pouze ten malý mixér s nástavcem na mletí kávy. Tu já mám totiž tuze rád.

DOPIS

Trávím nad tím listem již delší čas. Nemluvím o minutách, nemluvím o desítkách minut. Každý jeden z posledních dní tohoto měsíce píšu i škrtám. To co nazývám psaním pro tebe, se stává noční můrou. Jak napsat vše, abys to nejenom přečetla, ale i cítila. Jak napsat, že jsem zůstal stejný, jako jsem byl před tím, než ses mi zdála, jak mohou mé skromné litery předběhnout náskok tvých prominentů? Nechci toto psaní snížit na pouhé povídání. Jen připomenout, a to velmi citelně, že si tě vážím. Jsem. Ty jsi. Zcela neslušně uznám tvůj soukromý život, abych zapřel svůj. Co kdyby ti ublížilo. Nebo bys viděla, že má „nová známost“ není ta pravá. Jak napsat slova: „ Vážím si tě“, aniž by v nich nebyla přehlédnuta radost z toho, že jsi? Opravdu nevím, zda slovo kamarádka, nebude oním slovem, které sníží část ze sebevědomí hrdé ženy. Ženám nerozumím, to je fakt. Možná je to dobře. Možná mne budeš brát jinak než ostatní muže. K mé škodě. Často si tě přeji více jako milenku, než jako přítelkyni. Ne, nestydím se. Proč také. Jsi krásná. Krásnější je snad jenom tvá duše. Znovu je noc, a opět jsi tady. Vážné oči slibují vše. Vždy mají jinou barvu. Postava i vlasy jsou téměř totožné. Nezměřitelná touha po skutečném prožitku s tebou, je noc od noci silnější. Ráno znaven, probouzím se rozcuchaný do zmuchlaného polštáře. Zklamán ránem, neboť s nocí odchází i sen. Opravdu nevím, jak přečkám den, aby opět přišla noc a s ní tvá přítomnost.
Zamiloval jsem se do vdané ženy, podrobuji své srdce kruté zkoušce. Poněkolikáté ti píšu toto psaní. Vyznání holé pravdy. Lásky i nestoudných myšlenek. Konečně je dopis dopsán. Pečlivě zalepená obálka je popsána ozdobným písmem. Je čas. Dopis vsunu do náprsní kapsy kožené motorkářské bundy. Seběhnu do garáže, zkontroluji tu, která mne nikdy nezklamala. Po nastartování usedám za řídítka stroje, a vydávám se na cestu. Zakrátko vyjíždím z města směrem k horám. Silnice se vine do kopce, jako had. Slunce, pověšené nízko nad horami slibuje krásný den. Otočením rukojeti plynu přidám na rychlosti. Vstříc novému dni odvážím s sebou dopis, který ti nikdy nedoručím.

BAREVNÁ PUBERTA

Dívka kreslí rukou na modré nebe obláčky. Druhou rukou si zastíní oči proti slunci. Dívka nejdřív kreslí jednoduché květiny. To ji však brzy omrzí. Kreslí různé tvary všeho, tak jak ji to zrovna napadne. Kreslí tak dlouho, až jí začne bolet ruka, kterou používá jako provizorní stínítko. Kreslení jí omrzelo. Oblečená v pruhovaném tílku a kraťasech z „džínsoviny“, bloumá městským parkem. Na nohou má obuty pro tyto toulky plátěné tenisky. Tenisky jsou na špičkách v místě, kde se nachází palec mírně prodřené. Dívce to pramálo vadí, zkušeně nakopne malý kamínek. Ten obloučkem přeletí blízkou lavičku a přistane nedaleko v trávě. Jůůů, zavýskne radostně. Taková parádní rána. Rozradostněná dívka úspěšný kop nezopakuje. Nemůže kamínek v trávě najít. Nejdřív po něm pátrala jenom tak nazdařbůh. Potom si vymyslela systém, kdy udělala několik malých krůčků směrem nahoru, potom ukročila kousíček vedle, a kráčela takto zase dolů. Nic. Kamínek se snad propadl do země. Na zemi však leží něco jiného. Barevná tužka. Taková ta obyčejná, šestihranná, dřevěná tužka. Dívka okamžitě zapomněla na odkopnutý kamínek a sehnula se pro tužku. Tužka hýřila všemi barvami. Vždy, když ji v ruce otočila, tak se její barvy změnily. Zvedla tužku k obloze. Slunce na tužce rozpoutalo barvený rej, připomínající slavnostní ohňostroj. Svět kolem dívky přestal existovat. Barvené variace vtáhly dívku do pohádkového prostředí. Všude okolo ní se promenádují snad všechny známé postavy z pohádek. Princ s princeznou, drak i trpaslíci, kouzelný mág z dalekých ostrovů, Brr!, i čarodějnice tu je. Vykulená dívka se nestačí divit. Jenže to je teprve začátek. Barevný svět se změnil v zámek s tisícovkou komnat. Nerozhodně vstoupí do první z nich. Komnata je černobílá, stejně jako pohádky z dob černobílého filmu. Dívka vejde do další komnaty. Tady jí přivítá svět populární hudby. Její oblíbený zpěvák ji uchopí za ruku (tajně ho miluje), a provede s ní několik tanečních kreací. Ještě rozechvělá vchází do další komnaty pro nová překvapení. Pestré okolí plné hvězdiček zanechává v jejích vlasech zlatavý třpyt. Až se jí z toho všeho zamotala hlava. Kolik je asi hodin? Dívce čas ve světě fantazie utekl, jako voda. Dívka zacítila pod bříškem neznámé pocity. Po chvilce tápání v paměti si vzpomněla, co jí o takových pocitech říkala babička. Takové zážitky dnešního dne si přece nemůže nechat pro sebe! Rozběhla se směrem k domovu. Běží rychleji než vítr. Aby ne, vždyť je nejrychlejší ze třídy. Přes celou ulici z dálky křičí na maminku, která se zrovna vrací domů z práce.
Mamííí, já budu asi dospělá. A taky mám kouzelnou barevnou tužku…