na další stranu
Petr Petříček
A ČLOVĚK MÁ DĚLAT UMĚNÍ…
Napnul jsem kousek nebe do rámu okna
iluzi obrazu ruší jenom vlaštovky
šermují svými vidličkami
v honbě za žvancem
jakoby nevěděly
že malbou hmyz nelétá
Na okenní sklo sedla moucha
No tohle!
Posrala mé dílo
STEJNĚ VŠECHNO ZASPÍM
Sen je průnik černou dírou
do našeho mikrokosmu
Tisíc pater rozsvícených oken
a ve všech moje oči
vidím sám sebe
zastavit se uprostřed silnice
a mávat nahoru
Z tisíců různých úhlů pohledu
řítí se na mne auto
leknutím vypadávám z oken
V pádech náhle chápu
všechny svoje chyby i přednosti
a vím jak je napravit a uplatnit
Možná právě ten nejabsurdnější sen
je mým věrným obrazem
NEŽ USNU
Běží mou hlavou antilopy
kopýtka ostrá jako kopí
myšlenky skáčou mně splašeně
zdá se mi že ležím na seně
na seně uprostřed Vltavy
teče mi muzika do hlavy
piju píseň Johna Lennona
ve tmě hladím tvoje ramena
Každá myšlenka je slepá
marně si hraju na Kyklopa
TO ROZUM NEBERE
Nakreslil jsem svoje sny
mají velká křídla
ale vzlétnout ne a ne
Nakreslím je ještě větší
jednou ke mně přiletí
Zatím jen průvan
Skeptici klubu Sisyfos
už ke mně valí
Bludný balvan
Nechápou jak je úžasný
že nakreslil jsem svoje sny
|
