na další stranu
Vladimír Stibor
CHARÓNOVA ŽENA
Žehlí si u mne
pomačkané pověsti;
dějiny z předjitřní pěny,
kdy to všechno ještě vře;
leč řeka již meandruje,
louhem sytí své nevinné.
Setkáme se,
připustí,
uprostřed krchovů z pískovce;
u železné brány poklekne vítr,
mateřídoušku vytřepá z kapes,
kam si mnozí z nás
schovávají minci návratu.
Pro toho mého budižkničemu,
řekne
a slza jí ukápne.
JEMNÉ DRSNOSTI
Ze všech návětrných stran
sbírám
i popaměti stáčím
hadí jed,
dubnovou mízu bříz.
Rozproudí vůni ve vlasech,
stopy hvězd
zalité vodou.
S tebou,
s tebou bych třetí břeh
neminul.
Ani nepřešel.
VAROVÁNÍ
Když pánbůh dělal tmu,
udělal jí dost;
zasadil do kruhu
bederní kost;
snímání z kříže,
paprsky z údolí,
kde si bolest ruce maže
nejdražší hlínou se solí.
Na pahorcích staví chrámy,
rozpíná náruč jako za potopy,
v níž musíme plout.
Popíjet krev, obracet drny,
na chvíli zastavit antilopy;
nad propastí se chtěly obejmout.
|
