na další stranu
Vladimír Stibor
O VÝMĚNĚ
Až odejdeš,
přestanou se tu zastavovat andělé;
popelavé ptáky učešeš,
trpkostí zhořkne ranní thé
a také stíny, nedosněné modlitby,
jež zmizí uprostřed závrati;
už brzy vezmou do klatby
všechny mé starosti.
Přesto budu vyhlížet procesí
otrhanců na dlažebním náměstí.
Dešťová voda smývá ze sochařských dlát
všechnu tu úctu, co se nenosí,
bolest jak varhany. Vzlyknou, než poprosí
o hvězdu vděčnosti výměnou za kabát.
VZPOMÍNKA NA KALVÁRII
Až se mě zeptá
kolik lip stačíš přesadit
ze závětří kostela do volné krajiny,
až zjistí zároveň se mnou,
že se připozdívá
a závrať jako divá se jen z dálky dívá,
budu vůbec schopen slova?
Dodnes si představuji
celé dlouhé hodiny,
jak starý Litoš vysekává remízky
mezi kamennými kříži kalvárie.
Ani pot si z očí
hřbetem dlaně nesetře.
|
