na další stranu
Vladimír Stibor
BÁSEŇ O NÁVŠTĚVĚ CUKRÁRNY
Krásnější než zatmění slunce
je medovník,
nepatrná chvíle,
kdy se nadechneš,
nestřežený okamžik,
v němž pod stolkem v cukrárně na náměstí
svou nohou tajně dotknu se tvé.
POHLED VZHŮRU
A ve jménu těch slov,
ve jménu samotném
jak na ostrůvku,
kde zvedáš ruce nad hlavu
a věříš na refrén,
na jitřní ústavu,
ryby rýžují stotinky úsvitu,
otírají se o kořeny olší,
v nichž posléze bloudí,
pak vyskočí na břeh jako létavci,
zasyčí, prolnou i zmizí mezi menhiry.
Mezi západem a východem slunce
chtěl jsem ti říct:
Z každé přicházející bouře
může tě zasáhnout
jenom blesk jediný.
O VŮNI LVIC
Jak mám pojmenovat lvici?
Jasnou pouští,
mulatkou z domu smutku,
říčním brodem,
jenž se obrací proti sobě,
sleduje tuláky na břehu
a nakonec,
když se voda vsákne
a hvězdy se pokryjí vůní vanilky,
sykne a položí prst na ústa.
Vem si mě,
ale ať nás nikdo nevidí.
Lvice přiběhne,
rozdělí se o svůj rituál.
|
