na další stranu
Martin Hlinák
SPŘEŽENÍ
Zas hnal jsem tryskem spřežení,
skrze padající kamení snů.
Do záhuby svý duše.
Za vydatné pomoci práskání biče.
Už nic nebolí.
Kola v prachu... polámané, zničené loukotě,
už nikdy nebudem mít, tak jako dřív...
ty nevinné perutě.
Sen za snem padá a tříští se o zem,
jako hlavy setnuté od kata.
To nic, zvykl jsem si.
To jen můj svět tuhle marnou bitvu prohrává.
Zajatci nejsou, jen mrzáci rozsetí po poli.
Zde budou i pohřbeni.
Vojáci, roztrhaní na kusy,
budou spát na věky, pod kříži temnoty.
Mlžný opar při zemi,
z výšky jen pár slz padá.
Zachyceny sklenkou od vína,
co po tobě zůstala z rána.
Není vítězů, není poražených,
to je život, to se často stává.
Jen Naději, tu prosím nepoutej, nemrzač,
je v tom nevinně.
Tebou zatažena zlotřile,
s pomoci lží a podvodem.
Hledajíc víru v mé opoře.
Tak i stalo se.
Vše je zapsáno zde.
Navěky věků, do duše.
To je naše společná minulost... kvarta, výpad... tušé.
PŘÍMĚŘÍ
Bílej posel příměří,
za křídla zlámaný.
Tvou zradou a lží přibit na kříži.
Proč?
Nesl jen přání,
ne sliby zbytečný.
Do kroužku vepsáno jest...
Číst přece umíš... příměří.
Odhoď zbroj, helmu, štít i meč.
Nebude jich třeba.
Už padl ten naivní Svět.
Skončila válka, skončil ten jeho hloupej sen.
Vše je jinak, nezbylo mu nic.
Srdce dávno prohrálo rub,
a minci zbyl jen líc.
Život se v základu změnil,
a tichý pláč není hřích.
Už nic nepůjde vrátit tak,
jak to znal dřív.
ČAS
Krátí se čas a ty ho nezastavíš,
tohle kyvadlo hodin, rukama nezpomalíš.
Její život ti mezi prsty utíká,
a žádat ho o soucit
se s okamžitou platností zamítá.
Žil a prožils ty společný chvíle.
Měj tedy zas víru,
víru hledat další cíle.
Teď setři slzy.
A vzpomínky na ní, ukryj do dřevěnýho kříže.
Podívej na nebe,
zvedni oči.
Žils pro ni a ona pro tebe.
Mělo to být na vždy.
Ale lhali ti.
Nelze podplatit čas, teď patří jemu, vzal si ji...
POSLEDNÍ LET
Ze spirálovitého letu,
v myšlenkách pomalu,
propadám se skrz turbulenci,
ke svému reálnému světu.
Vybírám zatáčkou,
zvolna nabírám rychlost větru.
Klapky, podvozek... hlavně ubrat plyn.
Přistání je tu...
Stihnu se přehoupnout přes alej,
křídlem těsně minu planou hrušku.
Jemně sedám do pole...
už jsem zas dole.
A opět mám rozbitou držku.
|
