na další stranu
Martin Hlinák
DAMOKLŮV MEČ
Kdo jsi?
Tulák co daroval kousek svého srdce,
aby získal ztracené polibky?
Co daroval trochu své lásky
a oplátkou dostal hřejivé dotyky?
Za to vše se ale platí a Damoklův meč teď nad sebou máš,
je nabroušen pro tvůj krk.
Už jen chvilku máš.
Čas letí a z nebe zas padá déšť,
nikdy jsi nevnímal tu bolest z ostří,
nevnímáš jí ani teď.
Po dlouhé době ti úsměv zas zdobí tvář,
jen jeden stín to trochu ruší.
Proč ten meč nad hlavou máš?
Zapomněls na sliby,
zapomněls na nebe.
Zapomněl jsi na spoustu věcí,
dokonce i na sebe.
Už nebudou žádné schůzky,
nebudou polibky.
Už nikdy nepoznáš, co je to milostné setkání,
protože tohle vše a navždy z hlavy vyhání.
Červená kápě, co se mečem ohání.
ATLAS
Nikdo se ho neptal a přeci mu na ramena položili Svět.
Měl na věky nad sebou nést klenbu z hvězd.
Jen bohové nešlapou po Zemi
a co na tom,
že jeho bolí hřbet.
Nohy v trávě,
hlavu v oblacích.
Na půl člověk,
na půl bůh.
Časem zkameněl hrdina,
zkameněl obr.
Komu na tom dnes záleží?
Lidé mu říkají Atlas,
už po celá staletí.
PADAT
Já vzhůru k mrakům jak pták bych letět chtěl,
na holubích křídlech proměnit se v prach
a z výšky padat jen.
To bych chtěl.
Z tisíce věžiček se snášet jako zlatý déšť,
na hlavy těch,
které rád jsem měl.
Jak pírka holubí,
vytržená v ovzduší
z jejich křídel i duší,
klesat pomalu k zemi do houfu lidských těl.
To je to,
co bych jednou chtěl.
KOUŘ
Cigaretový kouř s tělem ve tvaru houslí.
Propleten v polibku s jejím dechem,
jak košíky z proutí.
Teď stoupá zvolna vzhůru,
pne se po psím vínu.
Z cigarety další tanečnici, jak králíka z klobouku vytáhneš.
A šedá spirála, hledající cíl,
to nebohé srdce,
co zasáhne.
Zem v závrati se točí.
Chtěl jsem společné večery,
a bez bázně ztrácet v nich svou duši.
Ve stoupavé spirále, co tvar má houslového klíče,
zdrž ho,
sic uteče skrz balkónové mříže.
Chvíli ho nechat, klesat k zemi.
Pak šeptem nabídnout mu,
vyhlídkovou cestu k nebi.
Navěky.
Vyprovodím ho za svitu Měsíce,
v kouřové cloně,
jen chvíli... ruku v ruce společně,
po mléčné dráze projdem se.
Tam a zpět,
čas je,
věř mi.
Nádech, líbám tě... leť... směr hvězdy.
BLOUDÍM
Bloudím tu ulicemi a nevím, kudy mám jít.
Ztratil jsem cestu a neznám ani svůj cíl.
Míjím neznámá místa, snad jsem tudy před chvíli šel,
snad támhle kolem toho domu?
Nevím, vždyť neznám směr.
Procházím kolem tolika průjezdů,
všechny se zdají být stejné.
Snad to byl můj osud,
zabloudit v této ulici i v tomto cizím městě.
Támhle je zkratka přes park, mám po ní jít?
Je tu i cedule s nápisem, který se snaží cosi říct.
Bože... já zapomněl, vždyť neumím číst.
Tam v dálce vidím řeku a na ní hejno labutí.
To oni znají cestu?
Tak mi snad poradí.
Nemám v kapse ani housku pro jejich hladový krky.
Promiňte mi, snad příště,
až opět zabloudím a znovu půjdu tudy.
Dnes nemohu zůstat, i když bych rád,
ale nemám kde hlavu složit, ani kde spát.
Slyším parník, dobře, půjdu tedy za tím hlukem.
Nechci dnes skončit na lavičce pod tímto mostem.
Už je mi zima a mé stopy zavál sníh.
Stále nevím, kudy mám jít,
neznám ten směr, neznám cíl.
Loučím se, tedy s Bohem,
jsem jenom tulák, co tuto noc prošel kolem.
PRONAJATÁ LÁSKA
Někdy ti láska pronajme část sebe
a neplatíš splátky.
Někdy ti dá víc, než žádáš,
a nechce nic z toho zpátky.
Bydlíš u ní a ona u tebe,
společné sny,
i společné večeře.
Někdy se stává a není to často,
že zůstane večer,
někdy i ráno.
Někdy láska bolí a jindy tě hřeje,
je to mrcha, co půjčí něco,
a jindy zas vezme.
Je to zkrátka láska,
kterou ti život na podnose nese.
|
