na další stranu
Karla Cikánová
ilustrace autorka
ŠEDÁ
Šediví v stařenkách
bolaví v achich ách
v mlze ve vlňáku
za oknem sedává
Náhle sníh zrůžoví
dítětem na saních
Pak v bdění za noci
v loďičkách skládaných
s úsměvem v bezčasí
po vratkých pěšinách
brouzdá se bez berlí
PROČ
Proč se nebojíme
nicoty před narozením
a pak se bojíme
nicoty za smrtí?
Je stejně divné
že ztrácíme
nekonečnou
lidskou zvědavost
Je stejně divné
že nás opouští svět
v tak dokonale
nekonečném stavu
HAVRAN
K prastarému hnízdu
přiletěl havran
Čekal a šedivěl
chvílemi skřehotal
v rytmu
jak kvadranty roků
lámal čas
A náhle promluvil
lidským hlasem
Pochopil tajemství hnízda
Stihl jen dvě slova…
„Věčnost je…“
Jakýsi fracek
ho sestřelil
prakem
POLONIUS
Vždycky se najde nějaká zástěna,
za níž nás někdo poslouchá.
Ten někdo, bezlítostný Polonius,
naše potměšilé Druhé Já.
To pak nám domlouvá, vyhrožuje,
že nás udá pánu Bohu, milenci, manželovi,
otci, synovi a vnoučatům,
šéfovi, všem svatým, ředitelům,
psychiatrům, vrabcům a strakám.
Ať nás roznesou,
nacpou do popelnic
a vypitých lahví,
zašantročí a zpopelní!
Naštěstí všechna udání a vyhrůžky
se tichoučce prolnou a zauzlí
s naším špatným i dobrým svědomím.
První Já je přesto víc Fénixem
a kašle na Polonia.
KÝVADLO, MELOHUB A PŘÍČIČ
Ano sem ano tam
Ne sem i tam
a případně hlavně
vsouhlasit i vnesouhlas
Hup stroje - ten byl dán
a Melohub je dobrý kmán
logika bez rozumu
Vzpříčil se Příčič ze zásady
a mezi hup si strčil hlavu
Jen mžik
A Melohub si ví hned rady
v dalším mžiku najde klíč
Natáhne stroj a zbrousí břit
Rozkývá hup od meze k mezi
GURU
Ti dva se neptali
na objem prostoru a času
pro poslání,
za něž je jaký plat.
Ti dva se nastali
stavěči – tenťáky.
Stavitelé, ti naopak
mají šanci na zázrak,
na přesah,
na němž tak rádi
jiní budou hodovat.
Kdo z nás byl stavitel?
Kdo k stavbě cirkusu
měl spíše klaunské vlohy?
To ať rozhodne si
prostor, hmota, čas
v generacích mozků,
až oprýská z nás lak.
REINKARNACE NUTNÁ
Rozlišuji rozjezd á od stopky zet,
střed od obou konců,
harfu v kruhu kravských zvonců,
lásku od počátku a konce,
potácení od rituálu tance,
být od hlučně mít,
nemít od tiše být,
kvést od těžce hnít,
rozlišuji uchlastat se od lačně pít.
Kdy konečně už uslyším:
Zamíchej své kdosicosi
a do uzle je svaž,
nekonečný prenatále,
pak se znovu snaž…..
rozlišovat rozjezd á od stopky zet,
střed od obou konců
harfu v kruhu kravských zvonců,
lásku od počátku a konce,
potácení od rituálu tance…
MYŠLENKA
Sáhnout si do mozku
jak gynekolog do matičky.
Vytáhnout na světlo to,
co by si nejraději
v bezpečí bezpečně
bez hazardu spalo.
Jak gynekolog
bojoval ráno i Galileo.
Tak vstávej!
Třesu s tebou,
jen abys dýchat začala.
No sláva,
už ses rozkřičela.
Ponižuji tě příkazem
„uvař mi kafe“?
Nad ním si černě leštíš
rakvičku postele
a čteš ze sedliny.
Tak dost!
Budeš-li trucovat,
dám ti za trest
prohlížet památníčky.
PASTELKY
Bělost úbělová
prosvitlé čisté nic
ruce po nemoci
hygienické zástěny virům
prázdné stránky knih
Okna vězňů
vybělené nitrolebí
Úhybná manželství
nudy bez mráčků
Ani ne strach
že není co přiznat
ani ne strach
že není co nepřiznat
Vědomí průvodců
že jsou jen
bezpohlavními anděly
Ale ta radost
z prahu naděje
že tohle všechno
lze ještě barevně počmárat
Jen bílá tma tmoucí
polapí slepce bez pastelek
ŽENA
Těhotná i údivem
drmolí s tíží
s vlastní gravitací
Už a ještě ne….
nesu tě k prahu…
nesu tě k prahu…
nesu tě k prahu…
Ach bože ta tíha!
Křič!
Už překračuješ práh
a…
dál už nesmím
Musíš sám
KAPR
Trhli ho
mordovali
před bratry na ulici
a děti se dívaly
otec
pohledem
zaživa porcoval
Jen v matce uvízla
jak Adamova kost
jeho podoba
v rybí miniatuře embrya
Jen ona dohmatává
kdy dítě v ní dýchá
žábrami
POROD ZAČÁTKEM BŘEZNA
To se dlouze dívá Slunce
na bříško maminy
Je slyšet předporodní vzdechy
Větrná sestřička pobíhá
s náladovkami
ale Krajina se nemůže při porodu smát
To tak! Vtipkovat s primářem!
Kolena se chvějí
na kardiografu se mrskají
proutky vrb olší a jív
Z bílého prostěradla spadl
chomáček vaty bledule
Na rozvrzaném psacím poli
ťukají prsty vyzáblých topolů
Otec neznámý maminko?
Ale kdeže …
Utekl když popraskaly švy ker a lavin
kdesi jinde vyvádí a slaví
s kumpány oblak
Popláče si chtěl být u toho
ale nepřizná se
A ještě jméno?
… Jaroslav
SUDICE
Na peřinu gerbery položily:
„Tak máte syna, maminko.“
Přadena rozložily, vřetena roztočily.
Ty hvězdnicovité hvězd se ptaly:
„Okrasné bude tvoje miminko?“
A souhvězdně se tiše smály.
Skuhrala sudice s hlavou jak pcháč:
„Píchne se o bodlák
a za pěťour bude leckdy stát.
A život na něj vezme pohrabáč!“
Ty druhé přestaly se smát
a trhaly moudře sudbu –
lístky kopretiny:
„Máš dáti, dáš a dáš,
tisíckrát máchat budeš plíny,
tisíckrát kaši uvaříš.
Tisíckrát syn tě bude násobit
a čtyřlístku dětí dávat pít.“
Gerbery – mé hvězdy v dálavě -
na peřině, co spával maličký,
chichotáte se zas jak sudičky.
Ten zlatovlásek s chmýrem na hlavě,
co dumlal si palec ve spánku,
už nepodobá se jak kdysi heřmánku.
Za dvakrát dvacet let
je stále léčivkou v mém zrcátku.
HAJÁ
a za očima se odblaňuje
prosmyká mozaika
Zlatá brána otevřená
Zkusmo do ní vchází
Drží si pro jistotu hlavu
Ďáblíci by si s ní určitě
hráli kopanou
a andělé by ji parfemovali
V krajinách budoucího dětství
bude už tak trápení dost
Třeba jak najít mámin prs
a tátův palec
jak najít cestu
která bezpečně provede peklem
ďábelsky lidských pokušení
rozbít pokousat
roztrhat trepanovat
prozatím jen
plyšového medvěda…
… A JEHO MATKA BYLA KŮŇ
Tam někde je úradek,
místečko doutnavé,
kde tě jak kdysi mám.
Sama si hejčkám.
V domečku uspávám
a foukám na bebíčka.
A bojím se,
abys nezapomněl,
že slovo máma
je jak
cukrová vata na pouti,
když srdce pobolívá,
i když vím,
Bajajo,
žes mne tenkrát
v čase dospělosti
v pravý čas sťal.
KUPKY SENA
Zavrtávat se průlezy
do temna vůní a pichlavostí
do hřbitůvků kopretin
chrastavců a pryskyřníků
Do vás se zas schovat
jak do dětských peřin
z nichž kouká jenom nos
a bývaly jste
v barvách heřmánku
Mít v sevřených pěstičkách
sny o modrých konících
co honí se létem
v jiskřivých nocích
v čase otav
v čase poletování
stébel slz
Svatého Vavřince
POTKÁVÁNÍ
Stává se někdy
teď častěji
že čekáme v soumraku
Někdy jen hodinu
Někdy celý rok či roky
u okna
zda se vrátíme
Náhle se rozsvětlí
pak hmatáme v oslnění
se smysly na špičkách
Snad přijde
Přijde-li
Přisuneme rychle
druhou židli
Chvíle nahřátá světlem
odkapává
sladkostí vteřin
Myší šramot vykloubí
i to nejúpěnlivější ticho
Stejně tušíme
že zůstane v půli cesty
Chodbičkou stínek ťapká
a přestává se bát
Jdi dál
Radíme mu v duchu
Jen aby se nepolekal
a nezmizel drobivým úprkem
Poznáváme ho
Důvěrně ho známe
a víme
že se zastaví
Teď...
u postranních dveří
Už do nich nahlíží
jako tenkrát
v překvapení
že dveře jsou stále
jako tenkrát otevřeny
Vstupujeme oba
Modrá láhev námořníka
dosud stojí na římse
A dítě se ptá
Žiješ?
Dech vyletěl z úst
přátelského džina
Žiju
Stále
a čekám na ostrově
Přileť přece
Jsi racek vlaštovka albatros letoun
docela malý bázlivý fénix
Vyletěl
jak výstřelem
Roztřepená křídla
zabušila stínem
do slunce
… A pak
s hluboko zakloněnou hlavou
se oba díváme
zda také doletíme
Náhle průhledem
mezi rafiemi
v obráceném zelenkavém
ciferníku loďky času
zavonělo moře solí…
Jako kdysi
A džin
na našem ostrově
zazvonil zvoncem…
dávno smluvený signál
Doletěli!
Už léta
ve vzácné chvíli
kdy čekáváme
u pustého okna
nám dává zelené znamení
že jsme se opět potkali…
se zasutým dětstvím
|