na další stranu
Vladimír Stibor
O HOŘE ÚSVITU
Až dojdeme k hoře úsvitu,
budeme hořet
a spalovat se navzájem;
poběžíme si v ústrety
a budeme křičet a milovat,
až popadneme dech,
tak velké a úžasné věci,
co neprojdou ústy.
Otočíš se,
řekneš Nedívej se,
vstoupila jsem do tebe.
DVOJNÁSOBNÉ MILOVÁNÍ
Věřím v nepotopitelnou loď,
věřím na milování s tebou.
Přitahuje lodě ke břehu
a nechává je polévat ohněm;
zvedá kvůli nim mosty,
dole v řečišti
posléze nachází kosti i srdce ryb
mezi zdrcenými a omletými kameny.
Mnozí je chtějí usmrtit
a chlubit se jimi.
SONET O NÁVRATU
U dveří Malý princ;
nemůže slovo nesplnit.
Vybere si z harfenic
tu poslední, aby ji mohl sevřít, políbit.
Z příběhů křičí hlubší světy,
pouště jenom z povzdálí;
v očích rzí rudnou kastaněty,
než prohrají, než se rozpůlí.
Malý princ jako první řekne ne;
písečnou zmiji vyloupne z křemene.
Tebe si nevezmu, tebe se nezřeknu.
V slzných horách slunce poklekne.
Ty můj nejtišší, nic zlého se ti nestane.
Vracíš se pro růži, držel jsem ji v pokleku.
CO SE NEODPOUŠTÍ
Neodpouští se sny,
umění napnout plachty kosatky
a odhadnout hloubku moře před přídí.
Protože to znamená,
že jsme tam,
kde jsme měli být.
II
Neodpouští se krajině,
ať už je trnitá nebo jen stoupající
a mluvící z cesty,
když v ní cválá jezdec na koni smrti.
Je schvácen,
čpí potem a strništěm,
po němž se plazí hořící nymfy.
III
Neodpouští se slovům,
a už vůbec ne básním,
jež lemují cestu mezi chrámem a chatrčí
a označují lípy k vykácení.
Ale pak se vždycky najde někdo,
kdo rozkaz nesplní.
IV
Neodpouští se dnům,
v nichž dospíváš k rozdávání;
daň ze rtů nikdy nebyla tak sladká,
hlupáčku.
V
Neodpouští se tichu,
vzlíná ve vlnách,
a v klášteře na březích staré řeky,
jsem našel stopy těch,
co malují ikony,
aby ochránily místo,
kde se ke mně přitulíš
a tajně se rukou
dotkneš mého ramene.
VI
Neodpouští se těm,
co se nepokusí.
|
