na další stranu
Dagmar Burianová
TOUHA PO ŽIVOTĚ
Za pár dní vstanu a budu krásná.
Řekla si housenka a byla si jistá. Prozření?
Pak jednou procitla, roztáhla křídla
a jako bělásek odlétla z místa zrození.
Zapadlo do hlíny a hledalo vláhu.
Semínko z květu slunečnice.
Uniklo zobáčkům, vyhnalo kořínky
a táhlo se k slunci jak tanečnice.
Na kruhu točí se hromádka hlíny,
ruce ji něžně tvarují,
pak glazurou v peci vdechnou jí duši
a s láskou ji někomu darují.
DUŠE JAKO ŠPERK
Každičká slza je perla pro duši,
bílá je radost, černá je smutek.
Každičkou slzu vždy něco osuší,
odnese čas, dobrý či zlý skutek.
Růžová perla je naděje,
nažloutlá snad přátelství,
šišatá je nerozhodnost,
průsvitná vrací do dětství.
Každičká slza je perla pro duši.
Ozdoba či otevřená rána.
Každičká perla je šperkem života,
trpěna či milována.
Po tvářích protečou potoky slz
a šňůry perel ovinou duši.
Ať září, jen nebliká. Pak Amor nemine,
když zamíří a natáhne šíp ve své kuši.
POVZBUZENÍ
Usměj se duše,
ač není ti do zpěvu,
pozvedni koutky
a donuť ústa k úsměvu.
Popros hrdlo o písničku
a srdce o pocit
a uspávankou uspi smutek,
by dlouho neprocit.
VYSNĚNÉ
Usnout a nechat si zdát,
sny ve snech si plnit
a ač stane se, co prý má se stát,
hlad nadějí krmit.
Vráskami od smíchu chlubit se světu,
zpocená záda pod batohem nestudí,
v pohorkách i naboso probíhat krajinou,
srdeční krajinou, krajinou osrdí.
Uchozené paty v moři si máčet.
Anebo v rose, ve sněhu...
V písku či v blátě pak klidně si kráčet
a něhou zaplatit za něhu.
Rozbřesky vnímat v rytmu jeho dechu,
svou dlaní hlídat mu srdeční tep,
v duchu si zpívat, uniknout spěchu,
zavřená víčka, otevřený svět.
Usnout a pak se probudit,
to vysněné si prožít,
zažít, co by se mělo dít,
i sny mohou ožít.
|
