100 významných autorů ze sta čísel

1) MICHAL BYSTROV

ČEKÁNÍ
AŽ
až se všichni mistři světa
vyexhibujou
pustíme se do práce
tiše
a bez nejmenších nároků
jó klidnej život
s minimálním platem
o tom se nesmíš ani slovem zmínit
vyber si téma
který nikdo nechce
nezná ho
nemá chuť se zaobírat
takovou malou směšnou zbytečností
jakmile sáhneš
po tom co se žádá
staneš se jedním z dostihovejch jezdců
a práce není dostih
nemá finiš
takže si vyber to o čem se neví
a jdi si za svým
němej ke všem kolem
zkoušej co snesou
div se když tě bijou
a tvař se tak ňák
zmenhirovatěle

anebo vejdi k šelmám do výběhu
počkej si na krmení
pak se přidej
údivem strnou
každá tě chce sejmout
ty jim to ale musíš znepříjemnit
otravuj
piš jim
volej o víkendech
dělej že řešíš kruciální problém
přihlas se o svý práva
žádný nemáš
donuť je ať to řeknou
ať to ŘEKNOU

všimni si kolik lidí nevydejchá
když se je snažíš poznat jako LIDI
když z nich chceš dostat
jasnou melodii
SE ZBLÁZNIL
nakukovat přes plot frází
pod žaluzie
diplomacie

jsme všichni stejný
některý z nás horší
a je to na poblití chodit světem
kde i ten nejnenápadnější nápad
prosadíš jenom
když TAM druhejm vlezeš

pravda a lež
hérečky před zrcadlem
učej se svoje předem daný role
svědomí čistý
ve špinavým prádle
dva kterejm vyschlo
nad politým stolem

2) ONDŘEJ BOS

SVĚTOBĚŽNÍK
Stovky měst jsem poznal dosud,
stovky míst a zákoutí -
je však zvláštní, jak nám osud
často život zakroutí.

Mohl jsem být u Aljašky,
já však odjel na Hanou,
což, stejně jak vratné flašky,
má hodnotu přidanou.

Krásy její jsem pln všecek,
padli jsme si do noty -
teď tu platím na pět děcek
daň z přidané hodnoty.

A tak se usadím na Hané,
neboť já néso prohnané!

3) LUBOMÍR BROŽEK

BLEŠÍ TRH
(blues o ztracené neděli)

Usmrkaný deštík si ještě nezastrčil podolek
a neděle: Kampak dnes? Už dělá psí oči.
Když tak hezky prosíš…,
ty pitomé psisko, dostaneš obojek
a půjdeme: Tam, kde se točí svět.
Jak po muší kořalce obecní blb,
který se ožral a trošičku zešílel
a teď na plese masek a zrůd,
na plese bez lidí motá se opile,
jak vpleten do kola, bez šance na milost…
Neštěkej, hloupá, vezmi si kost
a půjdeme: Na bleší trh.

Někde se musí vyvenčit ta otravná psice,
aby vám nečůrala na peršan,
nežli doma nudou chcípne.
Bleší trh je krámů chrám.
Kramáři jsou tu veleknězi.
A věřící ti, co v svatost krámů věří.
Svaté obrazy se podobají bankovkám.
A andělé v tom chrámu jsou samé krámy.
I Kasacink, bůh kramářů, je krám.
Když mu zaplatíte, dá vám požehnání:
Máš prachy? Vítej mezi nebešťany.
Jsi švorc? Zdechni u nebeských bran.

S ušlou nedělí u nohou, sám ušlý jak pes.
Palce jak dvě voskovice trčí ke hvězdám.
Slyšíš, jak se ti krámy smějí?
Tiše a úporně. Jako když srdce žere rez
s hladovou beznadějí.
Vítejte v nejprodejnějším ze všech světů!
Všechno a všichni jsou tu k mání:
Růže malým princem opuštěná v opadání
prodá svůj příběh do kupletu.
Dříve než se za pár šupů vyspí s vámi,
poslední zápalkou připálí vám cigaretu
děvčátko se sirkami.

Nakonec vám neděle uteče do noci jak prašivá psice.
Čert ji vem, je to jen jeden z psích dní.
Děvčátko špitne: Miluji tě.
A vy slyšíte: Buy or die.
Slyšíte, jak v duté tmě krámy spílají vzpomínkám:
Jaké to bylo…tenkrát…když ještě byly lidmi.

4) VÁCLAV BÁRTA

V TEJ NAŠÍ ALEJI
V tej naší áleji
sotva se válejí
na zemi spadlý švestky.
Že budem bez švestek?
Na to by jeden řek,
že to jsou třesky plesky.
Než skončí v pangejtu na silnici,
děda z nich vypálí slívovici.
Kdo se jí napije,
ten nejspíš zažije
parádní motolici.

V tej naší áleji
sotva se válejí
na zemi spadlý švestky.
Je třicet nad nulou.
Hlídáme s Andulou
zalezlý do vojtěšky.
My nejsme dvě holky pro parádu.
Můžem z vás nadělat marmeládu.
Kdo se nám postaví,
to přední kousavý
bude mít celý vzadu.

V tej naší áleji
sotva se válejí
na zemi spadlý švestky.
Léto nám utíká,
pouťová muzika
letí sem vod lochnesky.
Dyž bylo po švestkách v naší obci
pásávalo se tu stádo ovcí.
Dneska se válejí
v tej naší aleji
flašky a bezdomovcí.

5) JAKUB ČERMÁK

BESTIÁŘ
Žádná z těchhle teplických ulic
nemá těžiště
všechny se převrací
pevně se držím jablka v kapse
a chci ráj
kdekoliv kde mě nepozdraví
— prosil jsem kříž o víru
a daroval mi
protínání
tančit na špici šanovského
kostela — mé město má méně plání než já
šeptám si tvoje prsty
počítám ti dlaně
i když se už nevejdou do mých
z ramen mi začly růst ploutve
z huby mi tečou potoky
a topím v nich všechny
koho se to týká
se v nich topím říkám
a stojím si mezi řádky
kostřiště zlatých rybek
zpívám jim malá přání
alespoň trošku se potkat
v ní nebo v komkoliv
alespoň trošku se polekat
alespoň trošku vědět
v čím slově se zastavit
a líbat tu bytost
bílým prohnutím dlaně
než znovu zarostu trním zatrním
šeptám si tvoje prsty
můj jazyk shořel
v Lešně
roku 1656
dechem draka
a můj rod zanikl
po meči
v těle mám ránu
pro přeslici

6) JARMILA HANNAH ČERMÁKOVÁ

HVĚZDNÁ
Kopretinami hvězd
rozkvétá sad

Půlnoční včely
opilé rosou
vyletěly křišťálový med posbírat

Med průzračný
se s dětským sněním na nektar mění

V okamžení
z něj jantarové slzy kanou
Tak sládne noc...

Planety planou
Až dozrají
jitřenka smočí okraje náměsíčných rtů v rosném medu

Procitne den
a děti vstanou!

7) MILOŇ ČEPELKA

SONET O PODZIMNÍ SKEPSI
Den barevný... Snad skutálel se přímo
z palety páně malířovy.
V kočárku mrně natřásá si plymó,
a babička pak dědečkovi poví,

zač toho loket, když se něžná dečka
vyválí v prachu, bezútěšně šedém.
A mně dnes též je jaksi dokolečka
bledě a jak bych oblebtán byl medem.

To že tu nejsi a že hejna špačků
houfují se už zase k odletu.
Škoda, že nejde přehodit jen páčku

ze stesku na radost. To by se jinak žilo.
Mně by se ovšem přihodilo,
že bych ten div takjaktak popletl.

8) PETR CINCIBUCH

V KLECÍCH
I.
Podkoní touhou se vleče.
Napadlo tolik vin.
Jen černý klín
je svleče.
Zblácené cesty. Stromy prořezané
k smyslu torz, jiné kominickou štětkou.
Promáčené boty cítím v rýmě střech.
Odřený čas. Dítě se zase narodí,
už je nosíš v břiše. Slepota rozumu
se osedlává citem. Vojsko v rojnicích
pokašlává v hlíně, terč.
Z hospody, z lesa, z postele.
Z rozumu. Zblácené cesty.
Pod koně touha vleče.
Napadlo tolik vin.
Hořký jak mandle, černý
svleče je v kleče. Klín.
II.
Promrzlou vodu v řece
přes ruku zlomil splav.
Nebe přeškrtané dráty.
V té krustě dívky špekované. Dav.
Chlupaté plece.
Den, zarostlá pěšina se skly.
Opakuje se stepní tráva pod mostem,
člověk po čtyřech hledá kost.
V noci šly ledy, pes rozštěkal sen.
Nespal jsem. To slovo ženy, to v jiném
stavu, ohledy koule.
Na řetězu pře. Slyším čas:
od břehu k břehu
zas se nepřeváží.
Muž žena v promrzlé řece.
Přeškrtané nebe dráty.
Cit z vychladlé pece.
Krusta. Já Ty.
III.
Jedové nebe v odlesku okna nad kredencí.
Tak. Kuchyňské hodiny. Modrofialovo.
V mlčení zas trapný zápas s potencí.
Rybičky zdí, rozhřáté olovo.
Jde stále o totéž. Jen kulisy připomínají
popelnicová zátiší. Špinavá místnost
a žena nahá v punčochách.
Litrová láhev bílého vína stojí v poli.
Ze zeleného skla vytéká vínová kyselost,
smáčí ušoupané šedě blondýn. Tlení
trav čpících pahrbků, příkopů, strouh.
Les prosakuje skrz noviny, písmenka myšlení
nezastaví zběsilost. Mlaskání.
Jde stále o totéž.
Jedové nebe v okně. Fialovo.
Mapy lepkavého jmelí.
Pach kyselých zelí
a olovo.

9) KARLA CIKÁNOVÁ

SALTO MORTÁLE
Ptáš se
Jak se máš?
Takhle:
V noci jsem v předsíni
zakopla
o kočárek pravnučky
Zadunělo to až v přízemí
Kluci vyběhli
Ten mladší zahřměl
Jeříššmarjá
Ten starší
Kristepane
Ježíššmarjá-kristuspán
ne a ne mě zvednout

Tak už přes týden
dívám se
skrz vlastní mříže berliček
Chodit s jistotou potmě
daří se jen slepcům
Ale
oni nikdy
neuvidí pravnučku

Ve snu
trénuji brilantní salta
Všichni svatí mi v noci
blikají svatozáří
v předsíni.

10) MICHAL ČERNÍK

ŠTĚDRÝ DEN
Ráno zabijeme kapra
Smrtí začíná se Štědrý den
Krvavý balónek duše
vyjmeme z útrob ven

I svou duši náhle pocítíme
až v krku jako rybí kost
a z úst se dere pára
stoupá na věčnost

11) LUKÁŠ DUŠEK

TĚŽKÁ REALITA VNÍMAVÝHO MLADÝHO MUŽE ŽIJÍCÍHO V GHETU
Všecky ty piva mě tlačily na měchejř
tak sem vstal
a šel se vychcat
a v předsíni sem uslyšel vzdychání
to byl domácí s mojí sestrou
už zase
bušil do ní jak hluchej do vrat
to slizký tělo
olysalá pleš
a tlustej pupek a žilnatý ruce
na pevnejch dívčích kozách
občas v noci stojim za dveřma
a honim si ho
když na to myslim
nebo když píchám domácí
ho ženu
tak už to chodí
u nás v domě

12) OTAKAR DŘÍN

NA DUBEN
Maminka běhá žhaví klubky
v pokoji kde se trápí teploměrné čidlo
Před domem v blátě loňské šlupky
sestřička nejí nechce jídlo
Odlesky z kamen vrhají hrubky
na zeď noc bodne jako šídlo
v polévce marně tonou drůbky
Nechce jídlo
Tisíce malých angínek
tisíc podpálených tváří
Večer vybuchují oči maminek
kvůli tobě kalendáři

13) DANA EICHLEROVÁ

HOŘÍ !!!!
Hoří horní heršpická hospoda Hrbatý Hrozen.
Hostinský Hrubeš hýká hrůzou.
Honí hasiče, hubuje, hořekuje, huláká, haste honem, hybaj, hovada.
Hasiči hovno hasí.
Hledají hlavní hydrant.
Hoří holubník, hnojiště, huspenina, hudebníkům housle, harfy, harmonika, hašiš.
Hoří husitské halapartny, hoří historické hebrejské hieroglify, hoří hektolitry handlovaného Hennesee.
Hoří Hrubešova hnědá Honda.
Hilfe, hilfe, haleká hysterický henlajnovec Havránek.
Hoří haknkrajc, himl hergot.
Huš hajzle.
Houf heršpicklých hokejistů ho hbitě hákuje holemi.
Hoří herna. Hoří hubertusy, honosné haveloky herecké
honorace, hrubě hazardující horentními honoráři.
Hoří hřívy huculských hřebců handlíře Hlavsy.
Handicapovaným hoří hrby.
Hoří holinky hospodáře Hanáka. Humus.
Hormonální hybrid, homosexuál Horáček hladí hubici hasičské hadice hýžděmi.
Hinduista Hyrš hypnotizuje hodonínský horizont. Hurá, hydrometeority. Halucinace.
Hoří hasiči horečně hledaný hlavní hydrant.
Hospoda hořela hodinu.
Hotovo.
Hirošima hadr.
Hořeniště halí hustá hmla.
Hostinský Hrubeš hloubí hroby.
Hyeny hodují.

14) EVA EIRAMOVÁ

NÁVRAT
Z údolí a z lesů
plíží se bílé mlžné kočky.
Majetnicky natahují tlapky
a bezedně se válejí
v roztouženém opojení podzimem.

Kočičí hřbet
se klene nad silnicí
jako nebodukt.

A po angorské srsti
spěchají švestky
na návštěvu k jablkům
a jeřabiny ke hruškám.

Po nadzemském můstku
běží večerem beránci
z nebeských pastvin
do lidských snů.

Dlouho bych se dívala
s úplňkem za zády.

Dnes ale ještě musím projet -
z neděle do pondělí,
z života do živobytí.

15) MARTA EHLOVÁ

HAD
Má záliba v kavárnách a ve vysedávání u rádia by v ledaskom mohla vzbudit dojem, že jsem pecivál. Ale to by se šeredně mýlil. Už jako kluk jsem chodil cvičit do Sokola. Doprovázela mě tam babička. Byla totiž zárukou, že do cvičení dojdu a zůstanu tam až do konce. Sedávala na galerii tělocvičny, odkud moje snažení sledovala. Prostná mě nebavila, zato v kotrmelcích na žíněnce, v přeskakování přes kozu, ve šplhání po laně nebo na kruzích jsem vynikal. Dokonce i na kladině se mi dařilo. Ale nejraději jsem bruslil; dokonce jsem uměl i trochu krasobruslit. Můj bruslařský křest je spjat s bruslemi zvané šlajfky. Dnes by byly vzácnou relikvií, ale v době mého dětství bývaly šlajfky výbavou skoro každého malého bruslaře. Připomínaly tupý nůž a k botám se připínaly kličkou. Člověk si je strčil do kapsy a trádá na kluziště. Maminka mě na brusle vybavila uštrikovanými rukavicemi a pestrobarevnou pletenou čepicí se dvěma bambulemi na šňůrkách. Vždycky se smála a říkala, že v ní vypadám jako kasprle. Bruslil jsem v teplákové soupravě a v křuskách, jak se těmhle robustním koženým botám říkalo. Jeden v nich sice vypadal, že má nohu tak o dvě tři čísla větší, ale to bylo fuk, šlajfky na nich spolehlivě držely. K botám jsem je připnul raz dva, kličku strčil do kapsy a hurá na led! S rukama rozpaženýma jsem po ledu svištěl jako o závod; přešlapoval jsem dopředu, dozadu, občas se mi podařila pěkná holubička nebo oblouček. Bambule na čepici za mnou vlály, div se neutrhly, a tváře mi hořely a já jsem radostí chytal bruslaře za ruce. Někteří uhýbali, jiní padali, ale sem tam se mi podařilo někoho za ruku udržet. Dětem se to líbilo, protože se přidávaly další, až jsem měl za sebou pěkné hejno kluků a holek. I ti, co na bruslích jen šmajdali, se za námi pachtili. Klikatili jsme se po kluzišti jako opravdový had; doprava, doleva, stočili jsme se do ulity a hned z ní ven. Byla to jedna velká bžunda. A což teprve, když jsme se všichni pustili a žuchli na led! Smíchy jsme pak ani nemohli vstát. Ne všechny děti to na ledu uměly jako my, hadaři. Byli tam i neumětelové, kteří to, co neuměli, měli vynahrazené v oblečení a v opravdových krasobruslařských botách s bruslemi. Na ledu se sami sotva udrželi, takže je podpírali rodiče. Krasobruslařky se předváděly v krátkých nařasených sukénkách, hošani zase v kalhotách s nažehlenými puky. My, šlajfkaři, jsme se jim za zády posmívali a před nimi se jak se patří, producírovali. Svými bruslařskými kousky jsem byl na kluzišti známý, hadem jsem se tam ale proslavil. Snad i proto jsem dostal punc viníka, který za všechno může. Údajně měli mít tihle vyparádění krasobruslaři ze mne strach. Jejich papínkové a matinky mě od nich odháněli a uštěpačně na mě pokřikovali; objevila se i zvednutá ruka. Ale já si z toho nic nedělal. Ani když si na mě u správce kluziště stěžovali. Jednou mi jejich žalování přišlo obzvlášť legrační. Žalobníčci před správcem šermovali rukama a zamračeně ke mně pohazovali hlavami, aby věděl, kdo oním zloduchem je. Naschvál jsem kolem nich kroužil, až jsem si z hlavy sundal čepici a teatrálně se jim uklonil. Co však moje obnažené ryšavé kudrny způsobí, jsem nečekal. ,,Spratku zrzavej!“ ,,Hajzle pihovatej!“ a jiné nadávky vybuchovaly z houfu ctihodných rodičů. Správce na mne mlčky zíral, a já v domnění, že stojí při mně, jsem mu vysekl hlubokou poklonu. ,,Židáku…! Ven...!“ zaburácel, než jsem stačil zvednout hlavu…
Jako školák jsem býval střízlík. Nebýt pihovaté tváře a ryšavých kučer, asi by si mě sotva kdo všiml. ,,Zrzavá palice, pihovatá tlamice,“ posmívali se mi spolužáci ve škole. Zvykl jsem si na to a oplácel jim to; oni s tím časem přestali. Žide, Žide volali jen na spolužáka Polanku. Bývalo mi Polanky líto. Neuměl se bránit. Zmohl se jen na to, že utekl na chodbu. Dodnes vidím tatínkovo překvapení, když jsem se ho doma zeptal, co slovo Žid znamená. ,,Obsahuje osud národa, jehož historie je zaznamenaná v knize, která se jmenuje Bible,“ vysvětlil mi. A vyprávěl o prvních lidech, kteří se jmenovali Adam a Eva, o rajské zahradě, kde žili, o stromu, který měl krásná jablka, a proč Bůh Adama a Evu z ráje vyhnal. Prozradil, že když byl malý, maminky se na to taky ptal, a že maminka mu tu knížku koupila. Když viděl moji zvědavost, zadoufal, že ji snad ještě někde má, a slíbil, že po knize zapátrá. Brzy jsem na nočním stolku našel knížku v omšelých deskách s vybledlým zlatým nápisem Dětská ilustrovaná Bible. Dychtivě jsem po knize sáhl a zalistoval v ní. Měla ohmatané stránky a ušmudlané rohy, ale barevné obrázky byly stále krásné. Vypodobňovaly lidi, zvířata, přírodu a všelijaké úkazy tak věrně, že mi připadly jako barevné fotografie. Ve škole jsem se nemohl dočkat, až přijdu domů, a budu si v knize číst. Četl jsem každý den a ilustrace jsem si pečlivě prohlížel. Příběhy některých lidí mě tak zaujaly, že jsem se k nim i poněkolikáté vracel. V jedné biblické postavě jsem se dokonce zhlédl. Byl to mladý muž jménem Samson. Vždyť i on měl podobné vlasy a byl na ně hrdý. Dokonce v nich měl sílu. Tak já budu jako on!
Dobruslil jsem k okraji kluziště, odmontoval šlajfky, kličku strčil do kapsy bundy a šel jsem domů. Čepici jsem stále držel v ruce…
Pokaždé, když jsem míjel zelinářský krámek u tramvajové zastávky, tak jsem tam skrz výlohu nebo otevřenými dveřmi nakukoval. V tom krámku totiž prodával zelinář, jak má být. Kdyby měl na zádech ruksak z teletiny a s přivázaným ešusem, na nohou boty kanady a byl navlečen do maskáčů, vypadal by jako pravý zálesák. Byl to mladý sympaťák s neuspořádanými kaštanovými vlasy až na ramena (někdy staženými do uzlíčku) a strniskem na tváři. Chodil v obnošených kalhotách a vlněné haleně neurčité barvy s vykasanými rukávy, a v prošlapaných keckách. Za pultem, mezi bedýnkami se zeleninou, kolem košů s ovocem, pytlů s bramborami nebo hromady melounů se pohyboval s jistotou profesionála. Zboží vážil přesně, balil je do čistých novinových papírů nebo pytlíků. K zákazníkům byl laskavý a zdvořilý; nákup jim do tašek ukládal s úsměvem a navrch ještě něco zašpásoval; stejně si počínal i při placení. Kupující tak musel mít pocit, že pan zelinář tu od rána čeká jen na něj. Každému zákazníkovi k nákupu jako bonus přidal jablko, bramboru, hrušku či švestku navíc, v sezóně hrstičku třešní, dětem je po páru věšel za uši. Jedinou výjimkou byly melouny. Pan zelinář se radoval, že jeho zákazníci dbají na své zdraví a že také tak vypadají. Někdy zákazník pro nákup poslal svého potomka; zelinář i jemu při loučení neopomenul připomenout, že zdravá strava je půl zdraví.
Jako dnes se vidím nakukovat do zelinářského krámku a pozoruji, jak zelinář váží nebo bere do ruky své zboží a slyším jeho dobromyslné proslovy.
,,Senzace,“ schvaluje zákaznici, která si přeje kilo jablek. ,,Skvělý!“ zajásá k jiné, která žádá hrušky. ,,Fantastický,“ souhlasí s pánem, co mu podstrkuje tašku z pytloviny a chce, aby mu do ní nasypal dvě kila brambor. ,,Fajn,“ usmívá se na kluka, co ho babička poslala pro třešně a za každé ucho mu věší jeden pár. ,,Bezvadný“ raduje se z nákupu zákaznice, která ukazuje na velký meloun. Vešel jsem do krámku, sedl si na bedýnku, co stála za dveřmi u zdi, a nasál chladnou vůni zimní zeleniny a ovoce. Vidina rodičů žalobníčků i hřímajícího správce kluziště zvolna mizela… A já se přistihl, že se usmívám…, že se směju!
Půjdu si zase zabruslit, rozhodl jsem se jedno odpoledne. Navlékl jsem si pumpky, svetr s norským vzorem, vlasy jsem vtěsnal do bílého kulichu, a s vlněnou šálou kolem krku a šlajfkami v kapse jsem se na kluziště vypravil. Na ledu se to hemžilo šlajfkaři i naparáděnými krasobruslaři s doprovodem, i správce kluziště jsem zahlédl. Žalovali jste na mne, tak teď něco uvidíte! Přimontoval jsem si šlajfky ke křuskám a rozjel se na led. Přešlapoval jsem dopředu i dozadu a dával si pozor, abych do nikoho nestrčil. Jak jsem nabíral na rychlosti, napadlo mě se od ledu odpíchnout a pokusit se o výskok. Byl to spíš jen takový poskok, ale důležité bylo, že se mi podařil. Abych neztratil balanc, rozpažil jsem ruce a udělal holubičku. V téhle pozici jsem pak projel slušný kousek kluziště. Bruslaři si mě začínali všímat a uvolňovali mi místo. Pustil jsem se do obloučků, a s rukama za zády jsem je kroužil o sto šest. Směle jsem si zopakoval i pár – již odvážnějších výskoků (spíš poskoků); dokonce jsem jeden zakončil piruetou. Asi se mi povedla. Zaslechl jsem totiž potlesk, a když jsem se vzpamatoval, uvědomil jsem si, že jsem uprostřed kluziště sám. Všichni ostatní se tísnili u kraje kluziště a na mě jen zírali. Možná, že mnozí mě až teď poznali. Na všechny strany jsem se uklonil, bruslařům jsem zamával, a rozjel se pryč. Když jsem míjel správce kluziště, kulicha jsem sundal z hlavy a vesele mu zamával. Vypadal jako zkamenělá bečka kyselého zelí.

16) EVA FRANTINOVÁ

VYPRÁVĚNÍ PRODAVAČKY
Ponorný vařič smíchu vytržený ze zdi
strom na střeše
tatranská opera co nezní
noc v cukrárně s hostem co třese se

a kolem krků šála sirén
když už se vlci rodí z klínů firem
na stráních tuší lunaparky
v talířích lokše nebo škvarky

a já šeptala: bačo náš
kdy už košili vyšívanou lhostejností
kterou jsme vyprat měli
na těle světa dotrháš?

17) IVAN FONTANA

BÁSEŇ NA POBŘEŽÍ
A zde, právě tady je místo pro báseň. Proužek
papíru je vyzývavě čistý. Pláž pro duši se
slunečníkem byla stvořena. Vlny hladí
okrový písek. Mořská voda smáčí ti vlasy.

A zde, právě tady je místo pro básně
i start tvých snů. Stačí, když usneš
aspoň na chvíli. Báseň probudí tě
a každá druhá vlna namočí.

Do písku píšeš verše, některé mají i rým.
Slunce je spaluje. Slané vlny je smazávají
na pobřeží. Nikdo je už nepřečte!

I moře má svůj trvalý stín
a v hloubce pod vlnami
má dno rozervané.

18) BORIS HYBNER

OCHROMENÍ
Můj otec zemřelý už teď neboť neprohlédne…
proboha matka..!
matka propadlá…
předkové sbírají ořechy na vinici.. v kopci.. mezi dešti
v jejich světnicích visí kabáty
z rodivé závrati povstal můj otec poznamenaný mým
sinavcem..
ochable sbírá modlitby netuše staré proudy
neví nic o matce.. dosud neví nic
později v kuchyňském vlhku netuší moji existenci..
neví dosud nic o úporné snaze neztratit život..
o bratrství se mnou nestvořeným..
míjí staré chlívky a studnu.. ořechy..
brání se nechápavosti pronikání..
chrlení prvé: jeho otec nalezen vymřelosti
svahy.. misky u cest.. bledé doby
chrlení druhé: nutkavost mé matky.. v hrdle.. zalykání..
podnebí v němž se s ní setkám..
slepý slabostí
jejich vytržení mne přivábilo z náhorní pláně úzkosti
den kdy jsem se zrodil vytržením z jiného organizmu
byl náhle žehravý
český skrze vodu potoka..
ořechy svítaly na vinicích.. nad chlévy a studnou
proudilo světlo
světlo vrhání.. země neztracená..
život pro ustavičnost a proti ustavičnosti nás spotřebovává
milujeme zaklinadla.. věci železné
úporné návraty.. jsem úpěnlivý k těm starým lidem..
k otci matce
dědil jsem svědectví jimi pramenité..
ochablé v čerstvení
však tvoří se chvíle bez nich.. bez nechápavosti..!
jsme částí svaté samoty když pojídáme uvařené
ale v ústech se jim tvoří kostelec nebolestný..
a nemohu pokleknout na zoufalství či bdít zachráněním v hrůze pod nimi nataženi předkové v svinivé nechápavosti
jsem ochromen k nevyváznutí
ve změti jediného vědomí se ztrácejí
zírám na chlévy bez hnutí zaplaven důstojenstvím prohry
znovu staré proudy..
znovu staré proudy které ani matka v hoři netušila..
znovu staré proudy vytržení.. taženi v tání věčnosti..
znovu staré proudy hynutí po jitrech krásné lítosti..
nespatřeni krahujci táhnou nad nimi oběma.. kdesi v horách
proboha.. v nadvýšinách dechu se ztrácí..
milosrdenství pro otce..
znovu pro matku..
ještě šest mil láskyplnosti..!
stanout na břehu v čase starých proudů
ještě znovu pro rodinu na podsklepených písčinách živnosti
další strawinský život..
jsem zastavován smutkem svého syna mezi chlévy a studnou
jeho matku hostím zoufalstvím..
děsím se nebývalých osamělostí.. bití v průjezdech..
hýřím sebou v unášení proudů.. pronikán svítáním..
rozdávám se když zpívaná svatá mládež v chladu staveb
mi kyne
střádám útrpky když v zádech syká jeruzalém
klení.. klení ve vymřelosti..
zmítání zůstává ustavičnější než bratrství
otcovství než vyčkávání
vysychají náhorní pláně úzkosti.. místa synů..
jsem zasahován jejich zoufalstvím
znovu klení v nevolnosti..
znovu bití za svítání mezi svahy..
znovu horečnatý poklep v průjezdech
jsem neschopný chrlení.. tak málo přitažlivost..
láska prostorná se stěhuje do morku mozku.. děsivé..
děsivé stěhování..
zašlé vinice? chlévy? vysláblé dědictví?částí své samoty jsme byli.. ulpíváme již v nevyhnutelnosti
hřát..
prahnout po úžasu po starých proudech..
rozevřeni v dychtivosti jako další nestvoření znetvoření..
vynuceni nucením zachovat místa v nechápavosti..
v nepochopitelnosti trvání.. zmrtvýchvstání hořkosti vědomí..
odpoledne jsou horká..
to vše za klení za pekelného klení přivedených
a nedovedených
za ohlušujícího tlaku změtivosti
za hrozného Stravinského života

19) PAVEL J. HEJÁTKO

KOMPONOVANÁ BÁSNICKÁ EPOPEJ "V PRACHU DVACETI LET"
Být zde a ještě k tomu
v jednom těle?
Prochcaný názory vychcaných
naruby.
Ve vlasti, jako v cele?
Ostnatý drát - má
znovu tě rád, je tvůj
kamarád - jen již
není omotaný kolem této země...
Je uvnitř nás. V tobě
i ve mně...
Modlíš se zas za
převléklý kabát...
Nejsem správný demokrat,
ještě jsem si nepokrad
a nechci hrabat - jen hrabat...
Jaksi jsem se zapomněl,
kdesi před dvaceti lety...
Promiňte prosím,
na lítost mi nestačí květy...
Chci jen vědět, kde se
stala chyba...

20) JAROSLAV HOLOUBEK

UVNITŘ SVĚTA I MIMO NĚJ
V rohu školního dvora
za zády pomníku padlému rudoarmějci
radostně poskakují hlásky.
Hra nemá obsah, ale jde si za svým cílem.
Schýlený obraz hledá slovo,
z výroční pouti
je slyšet řev splašených vět.
Stalo se to ještě dřív,
než jsme si vymysleli bohy.

Teď paměť stojí rozkročená
jednou nohou ve vědomí a druhou v podvědomí,
pod jejím břichem se nevinně okusují
beztvaré linie
přepokládaných pravd a lží.

A ozvěna je dutá,
příležitostná báseň nehledá svůj čas,
interpunkce surfuje na vlně revolučních změn.

Průvodci ukazují turistům
neposkvrněný měsíc,
tma pohrává si se svým vnitřním světlem
a duše tančí na hraně mezi zoufalstvím a nadějí.

21) MARKÉTA HEJNÁ

BUDOUCÍ
Hudba se vznáší — pro nás
je hudba jenom chvílí — čím je pak?
Čím je, když neslyšená, v notě němá,
v drátech osnovy skříplá za kolena
mlčí? Spící či němý pták?
Studenti v Hradební si ji cpou do paměti,
budoucí Neumanni a Karajanové,
a pak ji zapomenou, mají děti,
a učí v liduškách.

22) VÁCLAV HRABĚ

TY
To není alej kaštanů které kvetou
to není zástup andělů s mrtvou
to je noc
Modrá a bílá
Na Vltavě zamrzly lodě
a svatební kytice
Máš oči jako tabák
A stromy na podolském hřbitově
jsou cypřiše a stříbrné štiky
Jednou jsi řeka: „Já si tě najdu.“
Je noc
Modrá a bílá
Kouř u stropu se chvěje jako
tvoje ruce
V bytě nad námi někdo poslouchá Händla
slyšíš
„Voní hudba“
napudrované růže
v téhle zimě
to je ale nerozum že?
Máš oči jako tabák
Bojím se abych to všechno nezkazil
nějakým překrásným gestem
Až půjdeš zítra ode mne
potkáš paní domácí jak se vrací
s masem na neděli
bude se divit že jsi tak mladá
a už se touláš po nocích
Pak si řekne že jsou tím
stejně vinni komunisti
„Podolí není Montmartre“
upozorní mě jemně
inženýr z prvního patra
Dáma v tramvaji se ušklíbne
protože budeš hrozně moc vonět
kouřem
Bude ráno
Střízlivé
šedé a moudré jako vlasy mého otce
Málokdo si všimne
že máš oči
jako tabák

23) ADAM EL CHAAR

POJAŠENÍ DĚDICOVÉ
Každé vědomí je jiné. Třeba vědomí toho, že se všechno mění. Je vždycky nové. Stále znova na to přicházíme. Nejde to uchovat. Vztáhnout na minulost. Nemůžeš chápat svůj život a události v něm. Rozdělit je na dobré a špatné. Máš jen svůj omezený, osamělý řetěz významů.
Dav mě nutí ke kontinuitě. Všechno mizí. Cítím to u čaje. Něco nového. Staronového. Stejnojiného. Středostavového. Láska. Už ne ta definitivní. Ne tak definitivní. Ne ta v ní. Ta odezní. Odezní z ní. Léto zdaní zdání a změní zadání. Zdá se mi o ní? Ani ne. Je mi z ní nicotně? Ne. Není. Ona není. Ano. Ne víc než kytarové sólo. Ne víc než all of you. Rozstonaná ráno v zrcadle mojí spontaneity hledá nová racionální, materiální východiska. Svým mlčením mě zliská, získá a přiměje k přijetí svého stanoviska.
Peníze. Pleníme z plezíru. Pojašení dědicové. Je to subtilní. Nenávidím to zkamenění slov do významu. Žij krásně. Žij. Já chci mluvit. Hořet myšlenkami. Protože to znamená být v pohodě. Být v pohybu, ať už vlastním nebo v proudu, který tě nese. Ostnatý vněm modré z nebe nesnese, nic nezjistí, nezajistí, neumístí, ale je to správné. To je vše, co k tomu teď můžu říct. Není to k minulosti ani k budoucnosti. K přítomnosti? To je největší lež ze všech. Nemám k tomu nic navíc. To je právě ta němá podmínka, která nesmí být pózou. Zásada, kterou nemáš dodržovat, protože jsi z ní stvořen. Přirozenost, kyselý hrozen. Nemám nic navíc, jen tenhle papír. Nervozitu své existence, která podle mého šíleně špatně, ale vlastně šťastně, správně odráží to, čím jsem, co nevidím, jen se snažím, smažím v nestvůrně nervozitě témat.
Jak je ten tanec krásný! Píše, pádí, padá. Do všeho zapadá, i za obzor. Neúnavně zápasí v soustavném běhu, který je úpadkem. Podvojnou účastí mu dáváme tvar. Amatérsky šermujeme tím, co nás naučila příroda. Hrdí, chováme nejhorší nadávku na jazyku. Polykáme podivnou nádivku masy svého času. Každý procit, prostoj se ladným obloukem vrací zpět jako bumerang primitivního průšvihu. Rimbaud on the road, provinilá paranoia. Jako poslední záchranu před požárem na sebe bereme vyzývavé odevzdání. V prvé řadě se musíme smířit s vlastním pohrdáním. Bez vnitřní motivace. Nic za to nečekat. Úděl ani katarzi. Tyhle věci tu prostě jsou. Vytrhnout je z kontextu jako něco nedůležitého. Neinterpretovat útržky světa, které se dostanou skrz zdi nepozornosti, zacyklenosti vpřed i vzad. Nedat jim hlas ani sluch. Je to cynismus?
Být s nimi, to jo. To zas jo. Být s nimi všude, kam se hneš. Být jimi, být jim byvším bytím. Kterým jsi. Potřebuješ svou pomoc, pomoc, vydat se na cestu, nocestu, setřást vnitřního nacistu. Opouštět, odpouštět, být pořád při tom, řádit v přítmí krize konstelace témat, v přítmí přitažlivosti banality změny, volby, váhavých výtrysků vitality, jež vyháníš a zároveň krotíš, kriticky, zoufale, vášnivě na zahradě víru ve slunečním sledu událostí, které něco věstí a ty po tom pátráš, i když víš, že bys neměl nebo dokonce nesmíš, ale to je jen můj názor. Ty máš svůj, můj norský vzor tetrakompatibility, nedostižný vzor lucidity, který v rámci kroku tepovitě utápíš v toku bloku.
Ten druhý pól, procezené já, se najednou, nadvakrát, nanekonečněmnohorkát objevuje, zjevuje jako něco cizího, se mnou neoddělitelně, bezvýsledně spjatého. Transcenduje to na nesčetné iluze ve mně a kolem mě, které cítím a vnímám jako skutečné, ale které jen vytvářím v útěku ze zrcadlení, z náhledu konceptu, který nechci, nemůžu chápat, protože se ptám proč a můžu odpovědět nesčetně mnoha důvody z nesčetně mnoha úhlů pohledu, protože je můžu zaujmout, protože se vášnivě měním a lákám vše do svého portfolia jako itinerář cesty, návod pro další generace, pro dalšího sebe. Psychicky se reprodukuju, abych se zapsal a věděl o sobě. Zároveň nic z toho nedělám, dělám to jen teď, dočasně, myslím. Dělám to opakovaně, a tak tak chápu. Je to můj koncept, který vytvářím, abych ho strhl v antické tragédii života, v mementu současnosti, zkamenělém orgasmu myšlení na veřejnosti, v němém dotazu na sebe, odrazu, v němž už nejsem, nejsme, ale zkusil jsem to, aspoň jsem to zkusil, i když jsem to zkurvil, za nás všechny, abychom se vzájemně trochu poznali prostřednictvím pomeranče, abych se na chvíli ukojil ke klidnému klimbání v digitální krvi.

24) ZDENĚK JANAS

ROZPOČÍTADLO II
Tři staříci sedí v šenku
Je to pohled pro bohy
Ten nesmí to ten zas ono
ten nemůže na nohy

V hrdle sucho – pařák venku
(Budvarka je občas hostí)
Pár piv v sobě – v ruce sklenku
šourají se ku věčnosti

25) PAVOL JANÍK

SYR? ÁNO, Z BERGERACU.
Slová odmietajú poslušnosť.
Hromadia sa a nepôsobia.
Strácajú tvar,
farbu, vôňu a chuť.

Báseň praská
a vystupuje z nej
scenár videoklipu -
najdokonalejší literárny žáner
v doterajšom vývoji
ľudskej kultúry.

Poézia sa vyhýba slovám.
Štíti sa ich.

Práve som dostal nosný nápad:
prínos je iba okolím nosa.
Vznik a zánik
spisovnej slovenčiny
je neodvratný.

Vzbura proti smrti
sa koná popoludní
na nábreží,
v prípade nepriaznivého počasia
sa uskutoční v klube dôchodcov.

Chyťte Baudelaira
živého alebo mŕtveho.

Opak kladna je záporno.
To je celý Hollywood,
trčí z neho holý úd.
Toľká nehanebnosť.
Toľká hanebnosť.

26) PETR KOVAŘÍK

* * *
Jestlipak umíš vítr ve vlasech?
A rosu do trávy?
A hlavně
Jestlipak umíš lhát?
Řekni
Umíš lhát
A ne-li
Komu se svěřuješ
když jdeš spát?
A když umíš noc
Když umíš večer
Pískání v lesích
Říční písek
Musíš přece umět lhát —
A když ne
Věří ti někdo?
Umíš-li slovo jež zní lidsky
Hlídej ho prosím pro svůj sen

27) JURAJ KUNIAK

ZÁHRADNÍK
Pristúpiť k stromu
v januárovom spánku.

Prihovoriť sa mu,
vyrezať z neho vrúbik.

V chladničke v kúsku vaty
ustlať mu do jari.

28) EVA KIESLER KLEMENTOVÁ

* * *
Můj muž se mě v noci bojí
Ve dne mě miluje
V noci ho děsím
Prchá ode mne s divým strachem

Hladoví vlci emocí
Kráčejí mi v patách
Můj muž nemá rád vlky
Ustupuje z místnosti do místnosti

Ocitá se v koutě
Zajíkavým hlasem křičí na šelmy
Nechte mě být
Můj muž jim nerozumí

Můj muž se zlobí
Vlci v obýváku
To prostě nemá být
A on jim neotevřel dveře!

Činí mne zodpovědnou
Za invazi šelem
Za nelogičnost jejich příchodu
Můj muž mě miluje
ALE JEN VE DNE

29) MIREK KLIMEŠ

NEDĚLNÍ PROCHÁZKA
V nedělním slunečným
dopoledni jdeme na
procházku držíme se
za potem nasycené ruce
a milenecky se na sebe
usmíváme
Na parkovišti před
šedejma chladnejma
panelákama si
taťkové v teplákách
leští svoje barevný
trabanty!
A na vývěsku
s přehledem programů
našeho ochotnickýho divadla
lepí bláznivej Peterka
novej leták
V tomhle jarním dnu se maj
všichni lidi rádi
Maminy doma vařej
připálený vomáčky
s nedovařenou tvrdou rejží.
A můj mladší brácha
se dloube v nose
u pohádky "O Popelce"
Držíme se za ruce
a jdeme na oběd
do "ARMÁDY SPÁSY"
Celej svět je jako veliký
Národní divadlo
a všichni lidi jsou herci
s titulem
"NÁRODNÍ UMĚLEC"
Držíme se za ruce
a máme se rádi

30) BŘETISLAV KOTYZA

MAŽORETKY
...chyť-te broukaá chyť-te broukaá…
Dechovka loudí u čety mažoretek
nedělním náměstím dvou svatých ševců
Děvčata svítí bílými sukénkami
a červenou uniformou
armády Mléko a Krev
Uniformou pro jediný boj
kdy ruce vkládám za hlavu
pro jediný boj
kdy muži podléhají bez reptání
a zemdleni
vstávají k novému životu
To všechno vědí tatíci
úsměvem pod vousy
to všechno vidí nadosah
v obráceném dalekohledu
To všechno vědí ženské
když rovnají příbory k talířům
svátečního oběda
a s úsměvem Mony Lisy
lehounce poposedávají
okrajem zarudlého otomanu
To všechno ženy vidí ubíhat pozpátku
v pochroumaném dívčím krasohledu
Jen děti nevědí nic o zemdlenosti
dívají se dopředu i vzad současně
rámusí bez zábran svou vlastní vřavu
jako by každý den byl první
byl poslední
Jedinečný
To všechno vidím společně s ostatními
nedělním polednem promenádního koncertu
to všechno vím
v červnovém parnu před bouří
Mažoretky blýskají lesklými hůlkami
podobny ročním hříbatům
s bílými podkolenkami
a já opouštím krásnou vyhlídku
kde lze zahlédnout
údolí růžových vrchů
kde lze domýšlet
vlněním oblaků bílých sukének
kde lze tušit nejstarší mystéria Eleuzíny
Mystéria zrodu

31) LADISLAV LANDA

Chromozom bar
Byl jsem přejet funebráckým vozem
a ještě než jsem bouchnul hlavou
vo zem,
viděl jsem bláto, do kterýho jsem
pak upad,
a pak jsem cejtil po sobě válec
dupat
a řek bych, že to asi byla smrt.

Předtím sem nikdy neměl možnost
umřít a myslel sem si, že to není žádná
hlína.
A teď sem se najednou vznes a vylít
a viděl svý rozbitý tělo cukat se
a vzpínat
a můžu říct, že mi bylo celkem fajn.

Čekal sem na nebe nebo na
pekelnej kotel
nebo co, ale vidím jenom hotel,
hnusnej pajzl, a na něm Chromozom bar
stálo a před ním nějakej spiťar
mi votevřel a šel sem dovnitř.

A tady sme byli pohromadě všici
(i když sem je slyšel, neviděl sem nic)
a byli sme veselí a šťastný nebožtíci
a trsalo se a muzika hrála a že
byl hic,
začal sem pít a potom taky chlastat.

Až mi začalo bejt zle, jak sem
byl sťat,
a najednou sem odstal strašnej hlad
a začal sem mít zase lidský cítění
a pak sem cítil ránu a krutý
mrazení
a pak nic - nejspíš sem přestal
existovat.

A přišlo ticho
a já tam mrtvej stál,
tam, co je východ
z podniku Chromozom bar.

32) MICHAL LORENC

FILOSOFIE
Zatímco muži,
ránem rozvinutý roj,
jdou na zteč
ještě spící,
ženy,
odvěký nepokoj,
konzumují Kantovu
bílou holubici.

33) JAN LEDERER

CHUŤ VÍNA
Nikdy se tak nechvěly
obruče sudu na půdě
když se nalévaly hrozny
nikdy tak pronikavě
nevoněly sklepy
jako v této chvíli
kdy krev se žene výš
balancujíc
na pavučině až dozadu
a k příštím rokům
k vinobraní
jež lomozí všemi
starými obručemi

34) ALOIS MARHOUL

SKŘET SKALNÍ
Kdo ví kdo ví - -

Ze skal jde ouzko
a bázeň a strach

Líp bude na horách
Líp bude mezi námi
Mezi skřety

Počítám:
jeden až dva světy
dělí nás skřety
od lidí

Lidi jsou asi vymyšlení
Skřeti realita

Maje veliké ušní boltce
já skřet
mám svoje jisté
mám svůj svět
své vidiny

A nic mi neujde

Lidi jsou vymyšlení
Lidi jsou jediný - -
omyl

Skřeti realita

Snad možná netopýr
mohl by existovat

Teoreticky

Ale člověk?
Člověk ne

Člověk je nesmysl!

35) TOMÁŠ MLADĚJOVSKÝ

TĚSNĚ PO VÁNOCÍCH
Tenkrát, po vánocích, šedavých jak podzim, se andělům nějak nechtělo
domů do Los Angeles, nájem tam měli zaplacený až do roku 3096 a tak se
rozhodli, že objeví Prahu, že prozkoumají pivo, co znamená svět a že z Ungeltu
odletí k Černýmu volovi, odkud není nikdy cesty zpět.
Zpěv chóru, svist bílých
křídel, šum povětří, blesk rychlejší hromu, - trvalo to mžik, ten jejich let
a bylo to až tak rychlé, že ani neměli čas pomodlit se k Bohu a už si rychle
odepínali křídla, kupili je na jediný věšák v rohu, všechny zdravili
„Ahoj, vole, máš tu volno?“ a kvapně k moku sedali, pili jak řezníci o zabijačce,
padalo to do nich a lidí se ptali „Jak se vám tu žije?“,
s filozofem probrali Kafku a Freuda,
ukrajinský dělník jim nerozuměl,
ale byl z toho tak paf, že jim dal přesolenou rybu,
moravského účetního v béžovém saku šoupli do mínusu,
pak tančili na stole a andělice se zlatými vrkoči
ukázala, že tři ňadra má i vzadu, hostinský ji tedy hladil vepředu
i vzadu a šenk si vzal malíř Kalousek, co opustil aťas na Hradčanech,
měl to jen pár kroků a plátno počká, říkal si, měl to přeci jenom kousek
k sobě i k těm andělů, cizinci sepisovali petici o neporušitelnosti
Malé Strany, nikdo přesně nevěděl, o co jde, ale všichni to halasně podepsali,
Finové vyškrabávali testamenty a vzkazy milenkám na zeď u pisoáru,
žluté zdivo se drolilo a jindy cudné jihočeské úřednice se vedle
na dámském čemusi chichotali, bylo to v pátek, na Šábes, ale i ti, co ho ctili,
si po pátém dali bůček a ruce si s ním v krémžské a ve vejmrdě namáčeli ,
starý sborista z Národního začal pět Hlaholicí,
že prý je daleko starší, než vypadá a že v minulém životě byl puntičkářskou
poběhlicí a studentka od Balatonu sbalila anděla
a přesvědčovala ho, že v Maďarech žijí čerti…

Před Volem zvonkohrála Loreta
a na chodníku povívalo bělisté peří,
každý si v hostinci chytil svého anděla
a ten, omámen a zpit
už Kozlovi a Čechám navždy věří.

36) BOHDAN MIKOLÁŠEK

***
A ze všech květin mám
nejraději noc
snad proto že tak voní
snad pro tu tmu a světla
s nápisem Hraj si...
A hlavně mám rád tebe
snad
pro všechna tvoje nej
snad proto
že tu nejsi

37) VLADIMÍR MERTA

***
Intuice ženy
to je co mi chybí
netušené změny
omyly a chyby
Nerozhodnost muže
to je co mi zbývá
muž dělá jen co může
za sebe se dívá
Probírá se výčtem
činů bez příčiny
na účet si přičtem
ztrátu intuice ženy
Co ti schází víra
dva kopečky něhy
v cukrárnách všehomíra
chybí intuice ženy
Z plakátů tě svádí
jen na tebe mrká
její věčné mládí
do hrobu tě strká
Posedlost po moci
věčně stejné chyby
mužům bez pomoci
půlka duše chybí
Za pochodu rodí
má zaslíbená země
do zákopů chodí
ženy skryté ve mně
Válečnictví mužů
nesplněné sliby
na bojištích světa
intuice ženy chybí

38) JAN MUSIL

V HORÁCH
Když se díváš shora,
pod horou je člověk
vždycky malinký.
I obzor je trochu vlnitý.
Nezbývá,
než jít z gruntu do sebe.
Spočítat všechny ovce
a za ty, co chybí,
všechny vlky postřílet
a pro medvědy schovat med,
kdyby náhodou chtěli vyjednávat.
I když,
bača je vždycky koupený.

39) EMIL MACHÁLEK

KDYŽ V ÚNORU ROSTE TRÁVA
Když v únoru roste tráva
v oparu nikotinového kouře,
bude brzy jaro,
rychlené temnotou bezměsíční noci,
plné malých hrudek hlíny
snesené z vesmíru.
Herbáře plné lisovaných kytek
a krabice se sušenými brouky,
křehkými jak křišťálový pohár
naplněný tekutým vzduchem,
zahrabané v zatopených dolech.
A tráva roste,
za velkého hřmění, to aby bylo teplo.
Teplo u podlahy plné starých šlápot
a vytrhaných prken, které pokryla houba.
Blíží se jaro, slyším ten hluk —
svítá.

40) LEOPOLD F. NĚMEC

HAUSBÓT
Drží se za ruce
přes lávku když vstupují
u břehu do kotvícího
hausbótu
z dálky to vypadá
každou chvíli že se vznesou
jako dva modré balónky
a přece se krade
jen měsíc a pár dnů trvalo
než lásku jim kdosi uzmul
z vodního domku
i když lávka byla zvednutá
jak v nedobytném hradě
je to hrozná sprosťárna
kázat vodu
a krást ušlechtilé koně

41) IVO ODEHNAL

STRÝC NATÍRÁ LYŽE FERMEŽÍ
V kolárně s kukačkovými hodinami
strýc natírá lyže z jasanu zaječí packou
/k vánocům je asi dostanu/

V dílně vytápěné řezinami vrtí se vůně...

Venku střechy sádlem namazány –
komíny mají frajersky na stranu

42) JIŘÍ OULÍK

PRASÁTKO PRO ŠTĚSTÍ
Darwin vždycky
Rezignuje
Když se člověk
Namete

Neboť jasný
Důkaz tu je
Že jsme vzešli
Z prasete

43) ROSTISLAV OPRŠAL

BOD VE VESMÍRU
Kolik je lidí
co ze svatby v Káni Galilejské
pamatují jenom spousty vína

Vše se houpe
není čeho se chytit
co se týče mě – vidím to jinak

Když mně dáte pevný bod
pohnu s vesmírem

… to teprv bude psina!

44) MIROSLAV PALEČEK

Facebook
Já mám s sebou všude laptop a jsem u vás hned
já jsem totiž připojenej furt na INTERNET
já jsem registrován - hele kukuku
já jsem šmírák mám profil na Facebooku

Je to něco jako znovu Velký třesk
zadám heslo a jsem u vás natotata jako blesk
slyším jako váš pes a vidím líp než rys
já vím o vás všechno stejně jako BIS

Jednou kliknu a pak čučím z lišty nahoře
na fotky vaší rodiny i z dovolený u moře
na intimní video i nahoře bez
já jsem šmírák až tak hluboko jsem kles´

Jak mi káže jak mi velí vytříbený mrav
z Facebooku jsem namouduši už docela paf
teď vám jednu malou dobrou radu dám
ať chcete či nechcete tak vám ji zazpívám

Poučení z toho pro nás jedno vyplývá
kdo nepřijde mezi lidi tak mu nezbývá
než se registrovat - hele kukuku
raděj u nás v hospodě - než na Facebooku
raděj u nás v hospodě - než na Facebooku

45) PAVLÍNA PULCOVÁ VÍTKOVÁ

NA SV. JIŘÍ VYLÉZAJÍ HADI A ŠTÍŘI
Nylonová punčocha
vyschlé kůže
svlékaná šustí jak myšlenky

trhlinami v duši proniká
do svědomí
vlnění smrti
po zimě
háďata v bahně vyjetých kolejí
mizejí neslyšně

i my nastavujeme štít tváře slunci

46) IVAN POHORSKÝ

SOLITUDE
Bouře se skládá z mračen
černý pes
puštěný ze řetězu
skáče z oblohy
Do lidí buší traverzy hromů
a blesky olizují zkoprnělou krajinu
Na zemi začal všední den:
kravaty a jeden klobouk
se pohybují
v dobře prošlápnutých botách
k Edenu...
Kohouti kokrhají na čerstvém smetišti
své halali
pálící lapis na tvých stehnech
pomalu dostává
do zrychleného pohybu vesmír
Lovec odložil konečně
svěrací kazajku chtění
společně s večerními city
Včerejší den již kulminoval

47) HELENA PĚKNÁ

VERŠE PRO MÉHO BRATRA
Několik stromů stojí na mé cestě
a ty to víš
jak k nim se utíkám
a z nich zas vycházím dál
několik korunovaných stromů se mi podává
a já kráčím po jejich neusmířených hlavách
cestou jejich cest
k osamění
ale když ponoříš závrať
do moře
slyšíš se v ozvěnách
i nejnepatrnějších
živočichů
zraň ptáka ve výšce
uléhá k zemi
zraň člověka jistotou
brání se lživými křídly
až do umdlení

48) MICHAL RÉHUŠ

LAKTE
Rozliať rizoto
rozmetať závin

Lakte sa tomu poľahky

A stôl?
ten musí všetko?
každý rozmar indiskrétneho stravníka?
aj svojvoľné ataky jedálenským servisom?

Ako by si sa ty?
na jeho mieste:

kam dohliadneš rizikový riad
a lakte s jediným:

pekne s tebou vyjebať

49) PAVEL ŘEZNÍČEK

FÁZE PLATÓ
Výnos
kterým se nařizuje žít do třicítky
mne v bederních kalhotkách nepřekvapil
Zrovna jsem si udělal svý devětadvacátý číslo
v přízemí s hadry kde na visitce je devětadvacítka
vlásenka v Labutím jezeru rumu
Všichni třicetiletí budou na útraty státu
posláni do mincovny a vyraženi
na rub jubilejního penízu k výročí
k převrácení komediantské maringotky
ve Farinově zatáčce
Kdo se nevejde do mince
bude zabaven
komediantkou která má ve vlasech namísto stuhy
knírek který těžce dýchá
Všichni třicetiletí pokud přežijí
nebudou gilotinováni
nebudou masakrováni
nebudou zaliti do betonu jako podkova dej bůh štěstí
pytli tomu
nebudou udušeni sněženkami
nebudou rozsápáni směnkami
nebudou muset kouřit býka v polévce
nebudou nařizovat spánek střepům z koňského kafáče
všichni třicetiletí dostanou košile
a jednoho poslušného koně
který je v souhlasu s jejich přáním
naučí stáčet bzukot kulky do Bícaveru

50) ZDENĚK RYTÍŘ

***
Nemohu se hnout
hlídá mě teriér Kerber
Jinak bych zase pískl na prsty
a rozbil konečně svoje první okno
A křičel Kdo navléká nitky
kterými jsme stehováni v bolestech
Kdo nám to solí rány?
A šel bych unést Helenu
aby už konečně
jednou pro vždy
padla Trója

51) LUMÍR SLABÝ

LEVITACE
Něco je s gravitací
čas není v rovnováze
skákaví Masajové
levitují a blednou
do kosmu touha zvrací
nespadne ani saze
možná jen z našich krovek
ukápne nedohledno

Z levitací už jsem procit
ve světě unuděném
jenže mě hrozně baví
ty hrátky snové
povznášející pocit
pár metrů nad terénem
stává se z toho návyk
bude to tím slovem

52) EDUARD SVĚTLÍK

SUR LE PONT…
Ten avignonský slavný most
doskákal jen do půli řeky
Potom si asi řekl "dost!"
a zůstal tak po všechny věky

Dalekou cestou znaveni
vítáme stolek stín a colu
u papežského stavení
Jak dlouho jsme už vlastně spolu?

Láska je také most A čas
nemívá vždycky dobrou vůli
Nebude jednou jeden z nás
jak tady hledat druhou půli?

Cit podléhá vždy korozi
Kdo není papež ať se přizná
než manželství mu ohrozí
to velké avignonské schizma

53) DANIEL STROŽ

PŘIJELA Z VÍDNĚ
(Renatě Bachofer)

Přijela z Vídně, byl rok jednašedesátý,
hlady jí kručelo v břiše. Ale měla šminky,
které vzbuzovaly u českých holek závist.
Měla však také černé punčochy
a ukazovala mi je až k podvazkům,
to bylo nádhery!

A což teprve, když se najedla,
když na Žofíně přidala si knedlík s omáčkou
a na Staroměstském mezi tancem
zaháněla žízeň plzeňským!

Na takové veselí se Vídeňáci nezmůžou,
říkala pak ještě v posteli.
Šminky už rozmazané v polštáři,
punčošky se samými oky.

54) JAN SAMOHEL

***
Jsi nedotoužený kus hmoty
poslední koncovka mého volání
ozvěna židovství
goika-negoika
larvička odpírá ukázat křídla
a má v nich určitě duhu
i kus zastrčeného islámu
věř mi jako věříš
a sedm let se budeme milovat
bez toho zbytečného
bez otázek

55) VÁCLAV SUCHÝ

COMEDIA DELL ARTE
Šeptáme sametové věty
do ostří nožů zbroušené
A voda ťuká kastaněty
sevřená v prstech z kamene

V cárech které nás stěží kryjí
rozvíráme se do všech stran
A drápky vteřin Zoubky zmijí
železem trnou v hloubce ran

Hra na pravdu A odcházení
Na Pieroty z fajánse
Na stovky střípků roztříštění
zvem Kolombíny do tance

V prejzech se choulí popel rána
A u vrat hlídá Pantalon
Viola v píseň oblékaná
Jde po zahradě pod balkon

56) VLADIMÍR STIBOR

POUŠTNÍ NEBE
Pouštní studny
jsou už tři dny bez vody;
termiti převažují most,
rozmařilost je děsí.
Možná proto
traverzují po skalních římsách
a stírají stříbro,
co po nich stéká.
Mají-li pohlédnout dolů.
nedokáží ublížit
ani sami sobě...
Tma ještě nezaschla.

57) KAREL SÝS

JEDNOHO KRÁSNÉHO DNE BUDEME MÍT ČAS NA VŠECKO
Ale nikdo nebude mít čas na nás
Budeme z čím dál vyšší výšky bezmocně pozorovat
jak příbuzní čím dál lenivěji uklízejí
jak lačně krouží kolem poslední vůle
až nastoupí demoliční četa
a do sirých pelíšků ulehnou cizí lidé
Tehdy ruče přetrhneme nitku
jež nás dosud víže k místu smrti
furiantsky potřeseme rubášem
vrhneme poslední pohled na své kosti
na nedočtené knihy na zaprášené kouty
na pavučiny v nepřístupných rozích umrlčí komory
na nedopsané verše na mouku v níž začal hodovat pilous
na nerozvitá poupata bezů a lip
na vůně zchystané pro jiná chřípí
na páru stoupající z lesů jež teprve vysadí
na nenavštívené klíny na břicha nelaskaná
urostlá pro nezrozené dlaně
na dopisy zlomené v půlce věty trojtečkou
na život co se chystá kvasit jako nedovřený sekt
na milence co se strojí na schůzku
do parku kde dosud nesložená hudba zahraje
na studenta gymnázia jenž právě dostal džíny
a stahuje si boky železnou pannou
na jehlu jež ryje v polovině árie
a chytíme se křídel archanděla
nebo chvostu ďábla
a odeberem se do mrazivého azuru
nebo jižněji – do teplých krajin pekla
každý podle nejlepšího vědomí a svědomí
Skrčíme se na kraj obláčku či na samé dno kotle
a rozpláčem se neutišitelným steskem…

58) DUŠAN SPÁČIL

POSLEDNÍ MOHYKÁN
„Fotky kradou duše,“
řekl starý náčelník.
Ta moje je ale každýmu ukradená,
to ty si dávej pozor!
Kamera je kunda bohaté děvky.
Mrkne na tebe červeným okem
a vtáhne do voňavého pelechu,
kde se ještě voblíká předešlej klient.
Když vás oba vycucne jako margaritu
(a tebe vyplivne jako pecku z koktejlu)
ze zaplivané ulice
pod tím rozsvíceným oknem
jen bezmocně sleduješ
jak tam nahoře,
poskoci přešívají tvou duši,
do medvídka Pú,
a pak ji presují do krabice
(báječný dárek tchyni
ke dni Díkuvzdání nudy).
Takže bledá tváři,
fotky fakt kradou duše!“
řekl starý náčelník
a otevřel svůj pytlík
s medicínou.
Vyndal z něj iphone:
„A teď ti radím, zatím po dobrém:
Say cheese!“

59) KVĚTA ŠVECOVÁ

POHLED VZHŮRU
Noc je černá kočka
s přeraženým hřbetem
která svými drápy proškrábává
do nebe díry
která se zachytává
o komíny
a zanechává na nich
uhelnaté chlupy
toto zmrzačené zvíře
je ploužící se
nepokoj
s přeraženým hřbetem
kalnýma očima vyhledává
některou pomalejší hvězdu
a marně skáče po zenitu
protože s každým novým světlem
se musí belhat
do svých zapomenutých domovů
a my musíme pomalu taky domů

60) IRENA TOPINKOVÁ

LÉTO S DĚDEČKEM
Cítím vlhké seno z louky
za časného jitra
ještě dříve
než slunce
trávě rosu vypije
Vidím ladný pohyb kosou
mého fešného dědečka
Vzdech a vůně posečené trávy
zpěv skřivana
Existují ještě?
Nevím nic o alergiích
Ležím na dosud vlhké zemi
pod sebou dědečkovu vestu
vonící tabákem
Nebe plné beránků
o které nemusím mít strach
Svačíme chléb se špekem
Dědeček zapíjí žitnou
Dostávám ochutnat
naše tajemství
Přemýšlím
která vdova nás dnes pozve
na dobrý oběd
za posečenou louku?
Budu hlazena po vlasech
někdy dostanu novou mašli
Hodná holčička
báječného dědečka
Babičce
která se zatím upřímně modlí
za odpuštění
všech dědečkových hříchů
neseme bohatou výslužku

Babičce
která přes všechno dědečkovo hřešení
je jeho jediná
Někdy mne večer
dědeček vezme k Černému koni
kde krásně hraje
na helikonku

Snad mne maminka pustí
když slíbím
že opravdu
ale už opravdu nikdy více
nebudu dopíjet
červené a zelené zbytky
v malinkých skleničkách
co prý nejsou limonáda
Může existovat krásnější léto
Jen někdy
za horké letní noci
spánek se ztrácí
a dědečkova helikonka
vypouští
do vůně letní noci
vzpomínky na Itálii

Matou dětskou duši
Proč zní pokaždé jinak?
Jindy noční zahrádkou
zní tóny jiné
Stalinovy oblíbené
tóny Suliky

Na půdě
ve staré truhle
medailonek
s pramínkem černých vlasů
Babičkou respektován

Také balalajka
usedá na ni prach
První světová válka?
Pro pětileté dítě
procházka hudebními světy
Až mnohem později
narušena
úplně jiným vyprávěním

61) JIŘÍ TRAXLER

FAUSTŮV DŮM
Prašivé kočky pamatují všechno
Nahlédla dívka
Zavřela oči
otřásla se
a přibouchla dveřmi cíp rozervané sukně
Pár kroků (prazvláštní kresba v prachu)
několik peristaltických pohybů
něco málo odhozených iluzí
a špetka pelu bolehlavého
Sklopila nahé oči
Ruměnec schodiště spadl jí k nohám
a schod po schodu líbal
zklamaná chodidla
Stanula
Jiskérky očí prolétly jizbou
rozžaly lampu
a spatřily srdce
Ohromné
bušící srdce
opojná vůně prýštila z aorty
Vzdechla
Poklekla
a klečíc líbala srdce hladila srdce
vzala je do rukou
a usnula
s krví v náručí
Prašivé kočky pamatují všechno
Druhého dne nahlédla opět
a nalezla jiné srdce
a tak dál
A vy
ďáblové
na postelích z rampouchů
řeknete vztekle:
Děvka

62) ALENKA VÁVROVÁ

ČERVENÝ HADR VÁŠNĚ
Koho v lásce vášeň ohluší
O srdce přijde Přijde o duši

Všechno je naráz vtahu
Zbude jen červený
hadr na podlahu

A třeba na kolenou
sbíráme z podlahy
ty žhavý hadry
Zdobíme jimi
svá nahá těla

když poslední
špetka rozumu
nám uletěla...

63) ŠTĚPÁN VOTOČEK

NOC
Noc - černá holubice
trhá mi z hrudi srdce
a ono dorůstá
do prázdna
do pusta

64) MIROSLAV VÁCLAVEK

LONI
Cítím jak jsem tady i tam
jedno tělo tvé je
druhé toulá se v krajině hvězd
a nevím co je sen
a co čas
ale jsi krásná v iluzích všech
a zrcadla obou stran jsou dveřmi
jimiž odcházíme abychom přišli
jednou se rozejít
jindy setkat
a příště se minout
potkal jsem minulý pátek Buddhu
vyžebral si deset korun
byl opilý a smrděl
a rozloučil se Namasté
ani na sebe nevzal podobu toulavého psa
kterých se bojím
či cikána nebo manažera bez duše
v jejichž případě bych měl být soucit sám
což mi sice přišlo trochu divné
ale mám dojem že byl hokej
tak asi spěchal a trochu to flákal
pak jsem pomohl zpět na nebe padlému andělu
když jsem si to představil
a omyl jsem cizí oči pohledem
od skla a otisků strachu
bylo po dešti a všechno vonělo
jak lacinou voňavkou ruského oficíra
a hladinami kaluží běžely kruhy opozdilých kapek
v podobách hodin a pouťových prstýnků
a vítr cosi šeptal jako mrtví v Černobylu
že abych nezapomněl
natáhnout si budík na srpen
abych nezaspal se narodit
jak loni

65) PAVEL VERNER

MLADÁ BÁSNÍŘKA
tak jsem ji poznal
slečnu s hebkou duší
před výlohami útlých knih
teď na dveře mi cincibuší
otevírám je
stojí v nich
prokřehlá voňavá mlhou zvenku
tiskne mi tvář svoji seifertěnku
a fofrem k lednici
jen chvilku otálí
pak přál bych ti vidět jak se hasí
ty proslavené žízně nezvalí
podykuje a zahalasí
až sníme z klece maso kainaří
vyzunknem Žorže Wolkera až do dna
říkám buď hodná
však do ucha mi šotolí
bezručně šálu ti užáčkuju
když mi to lásko dovolíš
pak závadně mě oddemlela
ať v skácelení jí nebráním
a odhalila torzo těla
dvě vnadné kosti holaní
a šiktančit začla
v očích žár a blesky
já teda taky lehce podle ní
v rytmu stereo nerudesky
nabídla mi své ortení
polibek vracím
ona mi ho vrací
(rituál starší textů bieblických)
u nosu vůně dior kunderací
z dvou hrubínových jablek vrchlických
později to už ležím zvadle
vyčejkán divišským sýsnutím
nahmátnu prázdnej ďůlek v prostěradle
kdepak je?
teda řeknu ti
co všechno si es ká neumannou
tyhlety mladý mrchy
našel jsem chudinku
zmáchovanou
pod deštníkem sprchy

66) ZORA WILDOVÁ

JINAČÍ ŠÍBR TĚ PŘEDBĚHL
Jak pyšně jsem nosívala
šaty z tvých obdivných pohledů,
i když vím, že bys mě jimi nejradši do naha vysvlékl.
Otálel jsi z podivných ohledů,
až tě jinačí šíbr předběhl,
až mě číman život lstivě převlékl
ze všech těch úchvatných plesových modelů,
ze všech těch špičkových a prima odvážných,
i ze všech těch třeskutě výstředních,
i těch úplně ujetých a, jak to slušně říct,
i těch naprosto vošajstlich
módních kreací
do hadrů a mundúrů vhodných jen pro práci.

67) BOHUMIL ŽDICHYNEC

MĚSTO SDÍLÍ EKUMENICKÝ PŘÍBĚH
V čekárně zubního lékaře se sešli:
Vozíčkář ochrnutý po mrtvici
a jeho asistent se zlomeným zubem,
muž s vytetovanou kotvou na tváři
a žena s chlapečkem v kočárku.
Navzájem se neznali, sblížila je událost:
Vynucovali si pozornost dítěte
vytrženým zubem.

Všichni se tomu smáli.
Vymítači ďábla i jejich médium.

68) PETR ZEMEK

Z BRNA
…..V pondělí ráno v buse 40 na Úzkou. Sedím vedle asi pětadvacetileté slečny. Jistě sympatická děva, ale ještě téměř spím, takže jí věnuji tak půlku pohledu. Karosa se rozjede a já se jako každé ráno snažím optimisticky naladit na další pracovní den. Ovšem občas zcela neoptimistická hudba ve sluchátkách mi to příliš neumožňuje. Sedím a koukám do ...řekněme prázdna. Autobus se občas oklepe, ale pořád se zuřivě pod nekompromisním vedením rozmrzelého řidiče dere směr město. Ten, kdo často využívá služeb MHD, je zvyklý, že se při těchto otřesech nechtěně lehce přilepíte na spolusedícího. Úzké sedačky ostatně méně intimnější variantu ani neumožňují. A to občas ani v úsecích, kde je silnice zpracována ideálně jako bublinka ve vodováze v nejlepší kondici. Takové dotyky už časem člověk ani nevnímá.
Tak si tak cestuji, v hlavě prázdno, ale přesto se tam kdesi, v temných zákoutích mozkové kůry, pochlapují myšlenky a návrhy pro pracovní den. Jeden sofistikovaný plán už mám. Až vkročím s úsměvem do kanclu, uvařím si silné kafe. Ale teď jsem ještě polomrtvý kdesi uprostřed Tuřan. A cítím na svém pravém stehně ruku. Nijak významně situaci neprožívám, přikládám vše oněm zmíněným dotykům "Made in MHD". Ovšem za pár vteřin se tlak ruky zintenzivní. Navíc se dlaň začne pohybovat ke kolenu a zpět. No nic - budu muset nahodit mozek předčasně. Vyjmu z uší sluchátka a udiveně se otočím na spolusedící slečnu. Ta, aniž by přestala rukou pohybovat po mé noze, aniž by se na mě podívala a aniž by se snažila zjemnit a ztišit tón následujících svých slov, praví tak důrazně, že to musí být slyšet přes vysílačku v řidičově kabině až na centrální dispečink: "Prosím, pane, přestal byste se na mě tisknout?!" Uplyne pár sekund. Předlouhá doba. Autobus se probudí a nevraživě sleduje chlípníka a ubohou sexuálně obtěžovanou slečnu teď už zavile koukající se z okna. Chlípník vezme ručku, která se pomalu stahuje z jeho stehna a pomůže jí zpátky do přirozené blízkosti majitelky, která nehne ani brvou a dále kamenně sleduje budící se kraj za oknem. Chlípník se nervózně a nechápavě rozhlédne po voze- ale všude klid a mír. Pokrčím rameny, vrátím sluchátka, kam patří a posunu se pro jistotu ze sedačky ven do uličky - na "půl zadku".
Když přijíždíme na Úzkou, už příkladně stojím v pozoru, aby se naše bundy a rifle náhodou nepotkaly. Při vystupování se ke mně slečna přitočí a tiše a vesele mi praví: "Je to jedna jedna." A rychle mizí směr Tesco a podchod. Hodně dlouho jsem vzpomínal- ale fakt jsem ji nikdy před tím neviděl. A zatím ani potom.

69) JIŘÍ ŽÁČEK

BLUES NUSELSKÝHO MOSTU
Zas někdo skočil z mostu hrůzy dolů
Už dohrál svoje Vadí-nevadí
Prej to byl cvok a mistr karambolů
A letos už je sedmej v pořadí
Možná si spočet co mu život dluží
možná měl po krk role v hororu
Kdo by chtěl padat hubou do kaluží
když může letět k nebi nahoru?
Kdo nemá křídla rozbije se o zem
Jen střepy z brejlí v písku zachřestí
A koho vezou funebráckým vozem
už nemá žádnej nárok na štěstí
Není to divný co se dneska děje —
těch nočních můr a magořin a hrůz?
Odkud se bere tolik beznaděje
že by z ní byly milióny blues?
Když jdete s dětma obdivovat Prahu
a všude kolem samej velkej boss
dávejte bacha — z mostu sebevrahů
možná už padá další Ikaros

70) NELA ZAPLETALOVÁ

(VODOPÁDY)
To
asi
lidé
znovu
dovolí
porodit
paralelu
spasitelů
zoufalství
jak slzy u cesty
spustí se myšlenka
o instantním tichu
suchým stromem
je teď mé nekonečno
jak
žena
šeptá
větrem
pustiny
stvoříme
tanečníky
stromořadí
ohlédneš se za svým stínem
a začneš házet pohřebákům
klacky pod kola
ta něha bývá podobná
zátiší slunečnic a uříznutého ucha
kde
jsou
břehy
doteků
sabinky
okamžiku
hledající
smířlivost
halucinace
je moje hrana života
moje štěstí míjení
strach že nikdo neřekne
pojď
bůh už není slepý
jen ho tlačila bota
strach že své ruce nedoneseme
k paměti tohohle dne
protože kdo vlastně ví
jak lehké je tratit člověka
v hrbaté krajině
v té tmě kde nikdo nečeká

71) MATÚŠ ZAJAC

72) JINDŘICH ŠTREIT

73) JAN BERNAT

74) DOMINIK BACHŮREK

75) SKIOL PODRAGA

76) JAN GABLER

77) KAREL HRUŠKA

78) NAĎA RADVANOVÁ

79) PAVLÍNA NOVOTNÁ

80) ROMANA ŠTRYNCL

81) BARBORA SKOPALÍKOVÁ

82) JAN REICH

83) MARTIN STUDENÝ

84) PAVEL HUDEC AHASVER

85) PAVEL JASANSKÝ

86) MILAN KUZICA

87) MIROSLAV BARTÁK

88) ARKADIUSZ ŁAWRYWIANIEC

89) DALIBOR PALEČEK

90) LIBOR PEICHL

91) BRIGITA LINEROVÁ

92) PAVEL VRZALA

93) MIROSLAV HUPTYCH



Přední předsádka knihy Ludvíka Hesse Antologie Divoké víno 2007-2017

Zadní předsádka knihy Ludvíka Hesse Antologie Divoké víno 2007-2017


94) ONDŘEJ KAVAN

95) TOMÁŠ LOUKOTA

96) KATEŘINA NĚMCOVÁ

97) ROSTISLAV ŘÍHA

98) JAROSLAV KUČERA

99) VLASTIMIL KULA

100) TOMÁŠ HŘIVNÁČ