literární časopis založený v roce 1964

Vladimír Stibor

POHLAZENÍ

Už není,
kdo by zachytil
plující slova
mezi nebem a zemí.
Snad jen tvé rty,
zjizvená břicha měsíčních vzducholodí.
Brodí se nad řekou.

SLUNEČNÍ STÍNY

Až se vypaří,
divizny ukáží na stáří;
poté sluneční darebák
vloží ruce pod hlavu,
ukradne si na tabák.
Jsem v tobě host,
nosič slov,
co neprojdou ústy,
plavčík večerních lodí
bez možnosti
postavit malý chrám
z posbíraných sépiových kostí.
Až se vypaří
všechna znamení
vypálená do kříže,
odhodí trnovou korunu
daleko za sebe.

NA PŘIVÍTANOU

Tají své ostrovy.
Řekl bych: Nebraňte nevinným,
slehla se po nich zem,
ale ani tma sama sebou si není jistá.
Měl bych na chvíli přestat snít;
večer mi vypráví
o ptácích z atria.
Nahořklé víno nalili všem,
s nimiž se koupali
v tůních potoka.
Těžké je s nimi držet krok.