na další stranu
David Horn
ATLAS
Jsem Atlas, co ztratil pár kilo na váze,
a potom už neunes tíhu nebe,
klesnul jsem v kolenou a padal do prázdna
až po uši plnej vzpomínek na tebe.
Několik nocí jsem spal jako samotář
a ve snech jsem šeptal do vlasů z platiny,
hlavu si ve spánku rozbíjel o polštář,
ráno se probouzel do kocoviny.
Bohové se usmívali zpod padající oblohy,
a tvojí svatý tvářičce nebylo nic svatý
a oba naši bohové přestali věřit na bohy,
tak nemaluj mě na černo, když jsem býval zlatý…
…nemaluj mě na černo, když jsem býval zlatý.
Jsem Atlas, co ztratil pár kilo na váze,
a potom už neunes tíhu nebe,
na Olymp vyjedu po jezdících schodech
a s lahví v ruce tam počkám na tebe.
ZTRACENO V PŘEKLADU
Nerad to říkám, zase jsem v pasti,
v hlavě mi strašej poltergeisti,
chce se mi brát, dávat a nadávat…
Jsi tak chladná, že vidím svůj dech,
schopná i hory udržet na zádech,
není radno si s tebou zahrávat…
I tak jsem si hrál a hodně si přál,
na blízku stál a stále se smál
a pořád toužil po někom, jako ty.
Měl jsem cíle biblickejch rozměrů,
za zdánlivou cenu z oblasti průměru,
jen škoda tý přidaný hodnoty.
Ne všechno nám vyšlo přesně podle plánu
a naděje si odnesla síla hurikánu,
před nímž žádný úkryt není bezpečný.
Přišel a zmizel a nikdy se nevrátil,
to, co jsem postavil, z kořenů vyvrátil
a jeho škody dost možná nejsou konečný.
Nerad to říkám, zase jsem v pasti,
v hlavě mi strašej poltergeisti,
chce se mi brát, dávat a nadávat.
Načal jsem druhej poločas rozkladu,
doufám, že zůstaneš ztracená v překladu,
až tuhle básničku budou překládat.
MYŠLENKY PŘED SPANÍM
Je půl dvanáctý večer.
Čtu spisovatele,
kterej je dávno mrtvej,
ale pořád má víc co říct
než živí, který potkávám.
Je půl dvanáctý večer.
Mám natažený svaly
a nepřijatej hovor.
Mohla to bejt pěkná holka
nebo operátor,
těžko říct.
Pozoruju svoje ruce
a skládám prsty do pěsti.
Možná, že ten nepřijatej
hovor moh bejt od štěstí
a já si zase nezapnul zvonění.
Třeba zavolá ještě jednou.
Já doufám,
že jo.
PLYŠOVÝ KAMENY
Jak dva velký kusy skály,
dva plyšový kameny,
leželi jsme spolu ve tmě
na posteli zlomený.
Naše těla vypadala
ve studenejch peřinách
jako číslo dvacet pět
na digitálních hodinách.
Měli jsme problém,
Houston nás neslyšel,
dělo se bezpráví,
Robin Hood nepřišel.
Pár hodin visel ve vzduchu
tenhle zvláštní pocit,
z marnýho dne nechtěli jsme
do bezesný noci.
Nakonec jsme nejspíš usnuli
a dopoledne druhej den,
na citovou kocovinu
vzali jsme si paralen.
OBAVY
Je prostý
do morku kosti
a už má dost
její lhostejnosti.
Jsou to jen obavy,
oni to oba ví.
S jinými těly
se ani v neděli
o místo v posteli
nedělí.
Moc ji to nebaví,
oni to oba ví.
Hra už je zahraná,
dávno jsou za hranou,
hrát už si nebudou,
nikam se nehrnou.
Čas všechno vybarví,
oni to oba ví
A vztyčený nosy
oba dál nosí,
ale jaká je nosnost
budoucnosti
ani jeden z nich neví.
|
