Daniel Razím

BÍLÝ PŮLMĚSÍC NAD EVROPOU

Nevíme, co je psáno v Koránu,
my nevěřící s fotokamerami
a s plány města v turistických příručkách.

Nevíme, co je psáno v Koránu,
když smlouváme
v bludišti Grand Bazaaru při lovu suvenýrů,
když vyhledáváme pověstné restaurace,
směnárny, obchody
a apartmány s plnou penzí,
ani když naboso vstupujeme
pod kopule mešit,
a s úsměvem si zakrýváme hlavy.
Foto! Cheeese!

Známe jen pohádky z tisíce a jedné noci:

O ebenovém koni,
O nevěrné a věrné ženě,
O mužích ve skříni,
O kupci v městě taškářů,
O ukradeném měšci,
O dvakrát ukradeném měšci,
O důvěřivém muži
a
O zloději s opicí.

Každá lampa se zdá být kouzelná,
v každé láhvi se skrývá džin,
a v břiše každé vykuchané ryby
je možno najít zlatý prsten.

Čarovná hudba
ze dna vyschlé studny
zlatavé větve keřů
splétá v tepané mříže.

Divoký fenykl zdobí trhliny
ve zdivu byzantských hradeb
a v přítmí modliteben
pohasínají mrtvé mozaiky.

Poddaní osmanského sultána
spí mezi kvetoucími oleandry.

Na bílých náhrobcích
se lesknou jejich zkamenělé
turbany a fezy.
Nevíme, co je psáno v Koránu,
který si polohlasem předčítají
černě zahalené ženy,
opřené o kmeny mandloní a fíkovníků.

Jak přísně se dovedou podívat
na naše fotoaparáty
přes plot hřbitova.

I žebrák v ponožkách se mračí,
jako by tušil, že už za okamžik
odevzdáme své liry
pouličnímu prodavači fléten,
nebo snad v cukrářství,
anebo v knihkupectví,
a že nám z očí čiší hříšná touha
ochutnat všechny plody Marmarského moře
v restauraci na hlavní třídě,
kde mezi palmami a platany
vrány se krmí vyhozeným masem.

V zahradách kolem paláce Top Kapi
ční do nejvyšší výšky
špičaté kmeny minaretů.

Připomínají štíhlá kopí stráží,
střežících půvab sultánova domu,
opředeného
vysněnou rozkošností
Ingresových Tureckých lázní.

Připomínají štíhlá kopí stráží,
střežících bosé nohy mužů
znovu a znovu umývané pod vodovodem,
střežících sladkost černočerného čaje,
znovu a znovu popíjeného ze skleněných váziček,
střežících vroucí slova modliteb,
znovu a znovu opakovaných nad ornamenty koberců,
střežících všechno,
co je psáno v Koránu.

Z amplionu zní nářek muezzina.
Po svazích ulic stéká černá špína
a odpadky se lesknou v žáru slunce.

Staré domy se hroutí pod nákladem času
jako rozbité, sdrátované hrnce.
Z polorozpadlých arkýřů
opadávají vyřezávaná prkna…

Ztrouchnivělé kostry krovů
a rezavé pruty pavlačových zábradlí
se kymácejí nad chodníky…
V zamřížovaných oknech se chichotají děti
Turist! Turist!

Jen mešity a hřbitovy se třpytí čistotou.

Ze strašidelných zřícenin
kdysi výstavních domů
vycházejí ven lidé, psi
a slepice.

Rozbitá futra s chybějícími dveřmi
podpírá hlavou stařena ve vyšívaných šatech
s dítětem v náručí.

Mezitím rozvaliny sousedního domu
strhává lžíce bagru.
Dům za domem se kácí k zemi,
celá čtvrť starověkého města
se mění v suť a kamení.

V oblacích prachu
muži před zbylými domy popíjejí čaj.
Hrdličky s modrými křídly
hnízdí
na stromech vprostřed zbořeniště.

Trhám si tajně růži ze zahrady,
patřící k dřevěnému domu na spadnutí.

Trhám si tajně růži s pocitem provinění.
Netuším, co je psáno v Koránu,
ani co znamenají
strnulé pózy dervišů.

Čekám, kdy z gotických vrat vyjde nosič vody,
anebo oslí průvod.
Míjím tisíce krámů se šatstvem,
prodejen gyrosů
a holičství,
všude jsou jenom samí muži,
tisíce úsměvů, vousů a černých očí,
tisíce hlasů těl a rukou,
nabízejících něco na prodej!

Ulice prudce klesají k moři.
Zapadající slunce troubí na Zlatý roh,
leskne se ve skořápkách škeblí na pobřeží
i v kamenných fasádách paláců.
Rybářské třpytky mění ve zvonivé plíšky
ze sukní břišních tanečnic.

Protáhlé stíny cypřišů
lehají mezi altány a vodotrysky.
Princezna Šahrazád
usíná ve špinavé bedně od banánů.

Od asijského pobřeží
bílý půlměsíc vychází nad Evropou.

POVĚST O MĚSTĚ MOSTU

Na betonovém dvoře u babičky
mezi kanálem a plechovými vraty garáže
chlapec si hraje s šedivými zdmi domu
a vyřazenými sedadly z autobusu.
Opírá dlaně o ostrý brizolit
a lopatkou nakládá písek
na korbu svojí oranžové tatrovky.

Pomalu plynou 80. léta,
a venku za zdí na silnici
v hluku a kouři projíždějí
šedivé tatrovky naplněné uhlím.

Někdy se trocha uhlí v zatáčce rozsype.
To potom babička s kýblem a lopatkou
k večeru půjde sbírat.

K socialistickému nebi
šedivě dýmá Rakona,
kde československý stát
vaří mýdlo a prací prášky.

Uhelný mour jde špatně dolů z rukou i z tepláků.
Babička přikládá uhlí do kamen,
hnědý kouř vystoupá komínem nad střechu
a prudce klesá k zemi
pod tíhou inverze.

Zahalí betonový dvorek,
válí se za dveřmi,
nahlíží oknem do pokoje,
kde babička a chlapec
sledují Večerníček.

Nesmí se větrat.

Slovenská hlasatelka v televizních novinách
hodnotí úspěšnou těžbu uhlí
v průběhu roku 1986.

Babička usíná na křesle u televize
a chlapec v obrovské manželské posteli.
Peřiny nejdřív trochu zastudí,
ale pak ztěžknou a je v nich teplo.




Na stropě ložnice, vymalované válečkem,
se pohybují oranžové stíny.
Vytvářejí podivná kouzla na flekatém dřevě šatních skříní
i na obrazu Panny Marie se spícím Ježíškem,
co visí nad postelí.

Ta kouzla dělají okolo jedoucí
šedivé tatrovky naplněné uhlím,
které si na cestu svítí do tmy.

Rachot a hlomoz uspává chlapce,
přikrytého až po bradu.
Drží se pod peřinou
kovové rukojeti
šuplete nočního stolku.

Občas jen opilci zabuší pěstí
na přízemní okno.
To se pak babička lekne:
Tfuj! Co to bylo?

Vrávorající postavy
a šedé náklaďáky
mizí ve tmě a v hnědém kouři,
rentgenovaném pouliční lampou,
kterou společně se sloupem elektrického vedení
kdosi vztyčil babičce
z blbosti, nebo snad schválně
přímo před oknem.

Chlapec spí klidně.
Divné sny dospělých,
jejich noční bdění
a odpolední usínání
střídavě přemáhané kafem a prášky
se ho prozatím netýkají
a v babiččině posteli je teplá náruč bezpečí
v šedivé době 80. let.

V šedivé době,
projíždějící s rachotem
bez přestání ve dne i v noci
okolo lidských obydlí,
kdy tolik lidí pod těžkými peřinami
jako malé děti
nechtělo vědět, kam ta léta jedou,
a nenapadlo je snad ani, že jedou odněkud.



Minulost ani budoucnost neměla význam…

Jen šedá přítomnost s omítkou z ostrého brizolitu
chodila denně do práce,
čekala ve frontách,
chodila do průvodů a k volbám,
stavěla sídliště, jesle, velkovýkrmny, teplovody,
betonovala
a v pátek odjížděla na chaty,
kde sama sobě přestávala vadit,
kde sama sebe brala s humorem,
baštila, popíjela
a
zpívala.

V ozvěnách zpěvu nebo proslovů
se mezi panely
rozléhal nevyslovený strach
z úspěšně provedené normalizace,
z toho, že všechno, co se kolem děje
na věčné časy a nikdy jinak,
je normální,
že se v tom všichni
nakonec naučí
docela obstojně žít.

Tatrovky naložené uhlím a šedí 80. let
přijížděly od severu,
kde mezitím
tak nedaleko odtud
vznikala nová krajina,
šedivá jako černobílé fotografie
a jako brizolit na stěnách babiččina domu.

Krajina, kde se z mlhy noří
kostry mrtvých stromů,
kde straší povětří zmizelých vesnic a vytěžených polí.
Kde cesty, milionkrát rozježděné koly řvoucích popelnic,
tonou v blátě střídavě prašném nebo zmrzlém,
kde kostel odjíždějící po kolejích,
zdravily na rozloučenou domy,
trhající se pod výbuchy náloží,
kde roztlučené barokní sochy
v hukotu rypadel a pásových dopravníků volaly,
že už není staré a slavné město Most,
že pro něj není už místo
v planině plné popílku, nad kterou zámek Jezeří
trčí z přidušeného lesa Krušných hor
ve strachu, aby nesjel do propasti,
jako nepatřičný šperk z dávné doby.
Že 700 let staré město odvezly šedivé tatrovky
do mlhy a smogu.

Tatrovky naložené sutí lidských životů,
sutí dědictví po předcích
a drtí krajiny,
která patřila k nejkrásnějším v Čechách,
neuměl nikdo zastavit.

Pod peřinami nucené lhostejnosti,
která ostatně mnohým přišla vhod,
se všichni naučili
docela obstojně žít.

Hrozivá propast prázdnoty
mezitím nebezpečně rostla
a v proměnlivých tvarech mraků na obloze
se zjevovaly tajné vzkazy.

V smrtelné úzkosti
se s očima k nebi modlilo
sousoší Krista na Olivetské hoře,
dřív než ho rozervala exploze
a jeho kusy pohodila
na místě verneřického poutního kostela.

V hukotu rypadel a pásových dopravníků,
vyjících ve dne i v noci
na měsíc, který se zděšeně toulal měsíční krajinou,
jako by hleděl do zrcadla,
se na prach rozpadala opuka.
V haldách hlušiny vysychaly studánky
a podnikavé obecenstvo této tragédie
shánělo s krumpáči, pilami a sekerami
ve zpustošených sadech, a v kostelích a v domech na odstřel
dříví a stavební materiál.

Lhostejnost
rudá jak pěticípé hvězdy
mezitím zapouštěla kořeny,
kvetla, rostla,
a sama sobě přestávala vadit
a sama sebe brala s humorem.
Chtěla žít nonstop. Měla krásný úděl.
Děti ji dostávaly od sudiček do vínku,
dospělí od rodičů do výbavy
a všichni, všichni sklízeli její lidově socialistickou
úrodu:


Vybledlé barvy komunálních reklam,
tragikomické produkty oděvního průmyslu,
Jednotu konzumů,
sídlištní byty,
nedostatkové zboží,
velkovýkrmny,
jesle,
vojenská cvičení a holubičky míru,
oslavy,
chlebíčky,
jedovatý kouř chemiček,
mávátka,
svazy pracujících,
dětskou krupici,
průvody,
fronty,
kriminály,
iluzi pokroku a Rudé právo,
šeď panelů a brizolitu
a šedé tatrovky naplněné uhlím,
na cestě do mlhy a smogu,
na cestě kolem hrajících si dětí,
které jednou
dostanou
možnost
účastnit se
procesu
r
e
k
u
l
t
i
v
a
c
e
.

Procesu obtížného návratu
k poničenému dědictví po předcích,
procesu celoživotního návratu
přes zmizelé cesty a zatopené jámy,
zpustlými sady s otrávenými studánkami,
okolo širých lánů združstevněných polí,
okolo betonových koryt potoků
přes opuštěné vojenské výcvikové prostory,
přes sídliště s výhledem na přízraky elektráren
a zalesněné haldy,
kde k rakousko-uherskému hrobu
s rozbitým epitafem z první republiky
přivedla éra socialismu
zmatenou současnou dobu
a kde plakáty
lživě, drze, směšně,
slibují blahobyt
a třešně.