na další stranu
Stanislav Vávra
***
Zrcadlo v němž dívám se na svět
roztavilo se v louži pod chodníkem
v očích vadne poslední květ
a chorál hraný slepým varhaníkem
utichá skřípotem hřbitovních vrat
zrcadlo stříhané do spletených slov
den teče jak bezbarvý sen
těkavý obraz je průhledný kov
z úst odkapává růžový hlen
kouzlo svítání kdy čeká tě kat
POHLAZENÍ
Skvrnitý jako tyfus
Jako vlas
Jímž přikrýváš se navečer
Skvrnitá jako kvetoucí hrušeň
Uprostřed bazénu
Zvadlá a zamyšlená
Dívka s tělem za pár stovek
Několik pomuchlaných eur
Skvrnitá jako hyena
Bledá stařena
Zimnicí barví slzy co roní
Krvavý měsíc pod jabloní
Otálí
Čeká
Na poslední pohlazení
OTISK JEHLY V PÍSKU
Volám den a volám noc
Marně se ptám chci vědět moc
Skleněná tříšť mi padá do očí
Jdu po Václavském náměstí
V kanále hledám zápalku
Oheň co spálil moje dny
Marně chci vědět moc
Na dveřích nápis stůj
Zlomená hůl
Vítr a písek naproti mi jdou
Nečtu již knihy nemám proč
Nevolám den je jenom noc
V písku jehla
Mám v srdci vpich
Tvůj stín
|