literární časopis založený v roce 1964

Stanislav Vávra

PŮLNOČNÍ VLAK

Před odjezdem jsem ještě zašel do hotelu Paříž na lehkou večeři a před jedenáctou jsem již u expresu do Paříže čekal na průvodčího, až mě odvede do objednaného kupé v lůžkovém voze. Chtěl jsem cestou ještě udělat nějakou práci, proto jsem si raději koupil první třídu, abych nebyl rušen. Zavazadlo jsem měl ve vagonu a teď jsem čekal jenom na toho průvodčího, abych mu dal instrukce stran mých požadavků. Nerad se dodatečně dohaduji a vyvolávám nepříjemnosti.
Byl listopadový, chladný pozdní večer, abych neprochladl, přecházel jsem před vchodem do vagonu sem a tam a přitom přemýšlel o dámě, no, spíš dívce ještě, která v kavárně neušla mé pozornosti. Vrchní číšník pan Pavlíček, který mne pravidelně sám obsluhoval, mě informoval, že se jedná o dívku z velmi dobré rodiny, avšak, poněkud neobvyklých mravů. Nešly mi do hlavy ty neobvyklé mravy. Tak mladá dívka přece… to je nesmysl…ačkoli… její nevšední krása, smyslné rty a chůze, naznačující, že dívka se nedotýká země, ale je nadnášena jakousi zvláštní silou…ne…zvláštní lehkostí. Při pohledu na její chůzi nabyl jsem dojmu, že kráčí po sotva znatelném vzduchovém polštáři.
Průvodčí mě konečně dovedl do mého kupé, vysvětlil jsem mu. co od něho budu chtít a zavřel za ním dveře. Na stolek jsem si položil notebook a dal se do psaní eseje pro přítele Francoise Jarré. Měl jsem psát o americkém malíři a fotografovi, který bude mít v Paříži výstavu a který v Praze po válce nějaký čas žil a pracoval. Když mu ve třiapadesátém v létě skončila akreditace, již nevím, pro které Pařížské noviny reportoval, musel se vrátit domů. Udělal si jméno a stal se žádaným malířem i fotografem. Jeho styl i jeho obrazy, maličko připomínají Salvadora Dalího a proto všechno ta esej a pozvání do Paříže, kde měl York Blade (říkal jsem mu, že je to nemožný pseudonym – civilním jménem Izak Rabb – moc si tedy nevybral). Světlovlasý, modrooký žid, na dnešní dobu spíše menší než průměrné výšky, ale jeho to, že je žid, ani to, že nemá metr osmdesát, jako já nijak neomezovalo a mně to bylo jedno. Jsem zvědavý, jaké to bude až se teď po letech zase setkáme.
Seznámili jsme se zcela náhodou v čítárně UMPRUM knihovny nad kterýmsi číslem Minotaura, domlouvali jsme se příšerně lámanou franštinou, já neuměl anglicky a on česky, ale přesto jsme si porozuměli a domluvili se o všem co nás zajímalo. Navštěvoval jsem ho pak často v jeho atelieru, který měl ve Vodičkové ulici hned naproti Lucerně a rád jsem pozoroval jak pracuje. Přes den běhal po ulicích a kavárnách a všude umlouval mladé dívky a většinou je také umluvil, aby mu byly modelem. Jak to při své sporé znalosti jazyka dokázal, to nikdo nevěděl. Asi uměl okouzlit, buď penězi, nebo svým trochu exotickým zjevem. Pravda však je, že nouzi o modely neměl. Nejdříve je fotografoval, aby si na něho zvykly, říkal, pak podle fotek plnil náčrtník kresbami a nakonec maloval. K tomu však již dívky ani moc nepotřeboval. Přesto k němu všechny chodily dál a byly jako uhranuté. Ani jsem se jim nedivil, s černým kloboukem pod nímž mu vykukovaly vlnité blonďaté vlasy, vypadal opravdu malebně a ještě ke všemu pracoval v jakési kvítkované kazajce o níž neuměl vysvětlit, kde k ní přišel.
Nepředstavitelně zakrámovaný atelier, ve kterém se neustále nacházelo několik oděných i neoděných dívek, které York při skicování nebo malování střídavě fotografoval, podle toho jak se mu hlavou procházely nápady a představy, nebo mu jenom dělaly společnost. Jeho atelier bylo více než pracoviště výtvarníka, skladištěm knih, papírů, kartonů, barev, fotomateriálu a neznámého množství fotoaparátů, které byly jediným tehdy přijatelným důvodem, proč tu byl. Měl akreditaci jako fotoreportér, ale když jsem se ho někdy zeptal, jak k ní přišel, nikdy neuměl souvisle vysvětlit co má kromě těch krasavic fotografovat.
Vlak se pomalu štrachal z nádraží, za okny kmitala světla Prahy, průvodčí přišel s nějakými informacemi, ale nevnímal jsem ho. Díval jsem se na bledý monitor a v myšlenkách se vracel do atelieru ve Vodičkově ulici před půl stoletím.
Ten atelier byl zvláštní tím, čím se lišil od mnoha jiných atelierů mých přátel. York tam měl nepředstavitelně zvláštní a chaotický nepořádek, jenomže ten chaos byl přitom jistým způsobem uspořádaný, všechno bylo na svém, i když třeba z obecného pohledu neobvyklém místě, všude lehátka, gauče a křesla a na nich plno vlněných přikrývek, polštářů a polštářků, v blízkosti okna, ne však u něho, velký stůl u kterého a někdy i ve stoje či v leže, na něm York pracoval a nikde malířský stojan, neboli „štafle“. U stolu také byla jediná židle, co se v atelieru nacházela, v ní však málo kdy někdo seděl, neboť to byla Yorkova židle. On sám však při práci u stolu stál a vůbec při práci většinou jenom stál. Ať již maloval, fotografoval, nebo opřený někde o zeď, či futro dveří, si dělal poznámky do skicáku, nebo si zapisoval do bloku to, co ho právě napadalo. U stolu maloval, stříhal, lepil, také svačil, málo kdy obědval a nikdy nevečeřel.
A stále byl obklopený několika dívkami. Někdy se s nimi bavil, někdy je vůbec nebral na vědomí, někdy si mezi ně lehl a vyprávěl jim nesmyslné pohádky jakousi podivnou řečí smíchanou z francouzštiny, američtiny a pochytaných českých slov. Ty holčiny si to vždycky daly nějak dohromady, jejich těla sálala a všechny snily o tom, že budou slavné stejně, jako bude jejich York. Jestli se některé z nich ten sen vyplnil, tak to jsem se nikdy nedozvěděl, ani jsem po tom nepátral. Ale kdo ví?
Již dávno nekouřím, vlastně si ani nepamatuji kdy jsem přestal s tímto zlozvykem, ale přesto se tu a tam při různých příležitostech stává, že je mi nabídnut doutník a nebo i drahá cigareta. Cigarety zdvořile odmítám, ale doutník si vezmu a s tím, že si ho zapálím později, ho uložím do náprsní kapsičky místo kapesníčku. Je tam tak dlouho než se začne drolit a rozpadat, nebo než musí udělat místo doutníku novému. Mimo to, že mi tento doutník v kapsičce dodává, jak si myslím, jistou vážnost, má pro mne ještě tu výhodu, že jeho vůně odpuzuje moly a je společensky přijatelnější než zápach naftalínu.
Expres se prodíral tmou k německým hranicím, když jsem notebook zavřel a v náhlém popudu a ve vzpomínce na dobu před velmi mnoha lety, mě napadlo, že bych mohl doutník z kapsičky vykouřit. Vyšel jsem na chodbičku, abych si zapálil venku, nechtěl jsem si nakouřit v kupé a chtěl jsem požádat průvodčího o kávu. Na chvíli jsem zůstal stát u okénka, díval se do tmy, kde probleskovala světélka vzdáleného života a hlavou mi z ničeho nic prolétly verše Ivana Blatného: Renesanční malíři objevili perspektivu / surrealističtí malíři magickou / nevím v čem to záleží, ale kolejnice se sbíhají dále než daleko/.
Pootevřeným okénkem unikal z tmavého doutníku proužek modrého kouře, aby se venku ihned spojil s letícím povětřím a mizel v jiném čase stejně jako mé myšlenky. Nedá se říci, že bych kouřil, chvílemi jsem jenom potáhl z doutníku, abych udržel jeho hořící hlavu a z úst jsem vydechl dým. Znepokojovala mne myšlenka na temně hnědé, skoro černé oči a trpký úsměv zhrzené panny. Z pod víček mi stále nešel obraz dívky z Hotelu Paříž a pak v kouři doutníku, jenž začal ulpívat i na skle, jsem spatřil její portrét roztavený modrým dýmem do schizoidních stínů.
Dotyk ňadra a střípek dechu uvízlý na mém krku mě ujistili, že nejde o přelud, ale že za mnou stojí žena.
„Mohu projít?“ řekl tichý a usměvavý hlas. Hlas, který jsem kdysi tak dobře znal.
V matném odrazu okna byla tvář mladé ženy. Bál jsem se ohlédnout, bál jsem se promluvit. Cítil jsem jen lehký vonící dech. Pomalu jsem tuhl, svírala se mi hruď v drtivé bolesti, stál jsem v oku tornáda a šílený tah mne rval za kouřem doutníku ven. Po chvíli jsem se však přece jenom vzchopil a otočil k ženě hlavu. Zahlédl jsem však jen na konci chodbičky stín a jak na konci vagonu za kabinkou průvodčího zaklaply dveře, jako když někdo projde do vedlejšího vozu. Jen v zadýchaném skle okna zůstával ještě chvíli matný obraz.
Vodičkovu ulici jsem nikdy neměl rád. Vždycky se tam motalo spousta lidí a tramvají a aut, takže se tudy dalo sotva projít.. Neustále někdo do někoho vrážel, někomu se vyhýbal, rád jsem však chodil do Lucerna baru, kousek dál do kavárny U Nováků, kde v prvním patře stály řady kulečníkových, šachových i karetních stolků kde se dalo prožít klidné odpoledne při jednom kafi se sodou a ke čtení byly noviny a číšníci se netvářili naobědvaně. Někdy jsem večer zašel do Varieté Drahňovský a to bylo tak všechno kam jsem tenkrát, kromě Yorkova atelieru, ve Vodičkově ulici rád zašel. Yorkovi se v těchto sálech nelíbilo a raději zabloudil tam kam chodila již plnoletá mládež a kde mohl hledat vhodné objekty svojí fantazie. Doprovázet ho na jeho „výjezdech“ bylo malé dobrodružství, protože jakmile jsme si sedli někde ke stolu, začal být neklidný, začal mizet a zase se zjevovat, vodit za sebou mladé holky a ukazovat je co jim říkám, ale než jsem cokoli řekl zase zmizel, až se ztratil docela. Při návštěvě atelieru jsem pak obvykle vídal nové tváře a nová těla.
Už dávno mě to však nijak neznepokojovalo, stejně jako jsem se přestal podivovat nad tím, že od atelieru nemá klíče a dveře jsou stále odemčené, že nejdou zamknout a zavřít, že kdokoli kdykoli může vejít, posedět a třeba ani nemluvit a zase jít.
Je v lidské nátuře odbíhat stále někam jinam a já nejsem výjimkou, proto se mi stalo, že jsem se od Drahňovských na chvíli vrátil do Yorkova atelieru. Ale právě U Drahňovských jsem jednou večer na několika schůdcích vedoucích na parket obklopený stolky, zaslechl stejnou větu pronesenou stejným hlasem jako před chvílí v uličce lůžkového vozu, vlaku mířícího do Paříže. Ucítil jsem i stejný dotyk ňadra i stejnou vůni.
„Mohu projít?“
Otočil jsem se a maličko ustoupil a stál tváří v tvář krásné usměvavé dívce držící v levé ruce dlouhou špičku se zapálenou cigaretou a zřejmě pobavenou mými rozpaky. Kouřit zcela zjevně neuměla a ta špička byl jen jakýsi pokus o nevinnou recesi. Udělal jsem místo a dívka prošla k nedalekému stolu kde seděl obrýlený, vzhledný muž, asi tak mého věku.
„Dobrej kus,“ řekl mi číšník do ucha.
„ Snad vkus… Znáš ji?“
„Jistě.“
„Tak to ze sebe vytlač.“
„Nóbl rodina, tatík pilot, nebo něco takovýho, momentálně prej Jáchymov. Vila v Podolí a ten co je s ní u stolu je její bráška…hlídač… na toho bacha. Tu ale stejně neklofneš… kolem ní se motají jiný pánové… Richard Adam a tak. Co si dáš?“
„Sherry… jako obvykle, pojď se vsadit, že do měsíce sem s tou slečnou přijdu na tanec.“
„O co? To nesvedeš.“
„O láhev koňaku.“
„Už jsem vyhrál víc, ale beru, kráčím pro to sherry. Pan vrchní zvedá obočí, že s tebou ztrácím čas,“
Číšník se ztratil, aby se po malé chvíli znovu objevil s táckem, na němž rudě zářil pohárek sherry.
„Máš u mě kilo za každou podrobnější informaci a pětikilo za její adresu,“ řekl jsem mu a pozdvihl pohárek na pozdrav slečně, která v té chvíli ke mně otočila oči. Byla krásná a měla úsměv, při němž se mi v kalhotách děly podivné věci.
Chvíli jsem se ještě díval na kouzelníka nosícího kolem stolů pod šátkem bicí hodiny, a když pak tím šátkem mávl a hodiny byly v tahu udělal jsem totéž.
U průvodčího jsem odvolal objednávku kávy a vydal se do jídelního vozu s tím, že si tu kávu dám tam a snad i dvě deci Tokaje. Že jdu slídit za podivnou chimérou, jsem mu neřekl. Tam kde bylo pootevřeno, tam jsem do kupé nahlédl, naslouchal jsem hlasům v naději, že ten zneklidňující šepot zaslechnu. Jídelní vůz byl poloprázdný. Sedl jsem si hned u dveří k volnému stolku, abych měl rozhled po celém voze a sál vůni všech přítomných a zaznamenával jejich hlasy. Asi prošla někam dál do vlaku, snad tam má milence, snad se rozplynula jako dým z mého doutníku. Netečně jsem seděl nad studenou kávou a teplajícím Tokajem a přemáhal v sobě touhu vydat se na cestu vlakem a hledat ji. Byl jsem sám před sebou směšný, přesto jsem s poznámkou k číšníkovi, že se jdu projít a že zaplatím cestou zpět, procházel vlakem, prohlížel jsem si všechny mladé ženy a dívky, byl jsem podezřelý a působil nepochybně dojmem idiota. Otřesený a zklamaný jsem se vrátil. Abych urovnal své myšlenky a soustředil se na to co bylo účelem mé cesty… otevřel jsem notebook a zase ho zavřel. Pokoušel jsem se zatelefonovat Francoisovi… nebyl doma, anebo spal. Již se však blížil Mnichov, kde jsem měl přesednout do dalšího vlaku, čili možnost, že zjevení záhadného přeludu rozřeším, se vytratila. Dívka již pravděpodobně se ztrácí v davu, a nebo pokračuje v cestě kamsi dál.
Usídlil jsem se v lůžkovém voze Francouzských drah, nějak se domluvil s průvodčím a nosičem, objednal jsem si další kávu, otevřel počítač, poslal Francoisovi zprávu, kdy asi dorazím na Severní nádraží a dal se opět do sepisování článku.
V atelieru pod střechou domu proti Lucerně, byla středem všeho postel. Stará, pečlivě vycíděná a lesknoucí se mosazná postel. Jako vždy po nesouvislém vysvětlování a dohadování, jsem došel k tomu, že postel objevil v Libni, v ohradě se starým železem, kterou provozovali Stiborovi, jejichž syn byl po válce velmi populární hokejista LTC Praha a jeden z našich hokejových mistrů světa. Byl ale také jedním z těch, co zahynuli v mlze kanálu La Manche. Tak se stává, že se potkává neštěstí se štěstím. Smrt ho uchránila před komunistickým kriminálem a roky v trestaneckém lágru a uranovými doly. Zemřel mladý, ale s čistou duší a ideály, které by se mu stejně nevyplnily. Měl smůlu nebo štěstí? Ti co tím letadlem neletěli, těm lágrům neušli, měli zničené zdraví a všechny ideály se jim rozplynuly. Umírali na nemoci a zklamání. Jen někteří to přežili ve zdraví, Drobný, Vova Zábrodský a kdo ještě…
Ta postel jako kdyby byla středem vesmíru a všechno rotovalo kolem ní.. Nikdo v ní také co já vím, nespal, zato se v ní někdy fotografovalo a holky válení v ní milovaly. Většinu těch fotek však vyházel a holky v ní fotil jen pro jejich radost a jen málo z nich dál použil ve svých obrazech anebo montážích a jen některé přežily. Na stěnách atelieru neustále přibývaly nové fotografie plakáty výstřižky z časopisů reprodukce, rozdělané kresby a náčrty různých motivů, na podlaze se zakopávalo o tuby a plechovky s barvami, lepidlem a nejrůznější nástroje, na policích byly další piksly se vším možným, štětce tužky nože motouzy, o jednu stěnu bylo, nikdo nevěděl proč opřené kolo a nikdo ani nevěděl komu by mohlo patřit neboť York se k němu nehlásil a jen tvrdil, že si ho tam někdo na chvíli dal a někam si odskočil. Jen postel byla stále nedotčená, a jestliže v ní některá z holek na chvíli ležela a nechala se fotit, musela po sobě ustlat a všechno uhladit s téměř vojenskou pečlivostí.
Kdo šel kolem ten mohl vejít, uvařit si čaj anebo kávu, mohl se někde usadit vzít si časopis anebo z regálu nějakou knihu a číst si, povídat s holkama pokud tam byly, mohl všechno, jenom nesměl Yorka rušit při práci, pokud i ten tam byl a zrovna pracoval. York mimo kaváren a hospod, vlezl také do každého vetešnictví, ke každému starožitníkovi a vůbec nejšťastnější byl, když v Týnské uličce objevil obchod se starým železem a vůbec vším co bylo kdy vyrobeno ze železa. Bylo to železné vetešnictví, ve kterém se dalo sehnat od starého a rezavého hřebíku až po nejrůznější přístroje, nástroje a řetězy a zámky, šavle, kosy kladiva, kroužky háčky, všechno co bylo železné. York tam trávil spoustu času přehrabováním těch krámů a vždycky našel něco, co ho upoutalo a tahal to do atelieru. Bylo zajímavé, že holky byly tou veteší nadšené a nutily Yorka aby je s tím fotil. Někdy jim vyhověl, ale většinou tyto filmy ani nevyvolával. To rámusivé ticho tam uklidňovalo, dovolovalo myšlenkám volně se rozbíhat, kam se jim zachtělo a ukrýt se pod snovou přikrývkou, bylo velice snadné a opíjející.
Ulicí se klátil přízrak noci rozložený rozdrobeným světlem pouličních svítilen. Šel jsem někam anebo odněkud, už nevím. Čas a vzpomínky se mi rozsypaly do malých kostek, do skládačky, v níž se již snad ani nevyznám. Spatřil jsem dívku, snad ženu, kráčející se světlem v zádech, hlavu skloněnou k zemi, šla přímo proti mně. Zůstal jsem stát, neboť v její chůzi bylo cosi zvláštního. Opilá nebyla, nejevila ani známky požití efedrinu, nebo psychotonu, přesto jako kdyby kráčela mimo prostor zemské tíže a v jiných rozměrech. Zvedla ke mně nádherné oči a tichým, mně zazdálo se, že něžným hlasem řekla: „Mohu projít?“
Trochu jsem se pod tím hlasem zakymácel.
„Smím vás doprovodit?“ zasípal jsem a uvolnil ji cestu.
Zasmála se, jako když v průvanu zachvějí se záclony.
Až zítra, zítra, když potkáte mě. A šla dál a chvílemi se mi zjevovala a zase ztrácela, podle toho jak míjela pouliční světla. Pak na konci ulice se roztavila do tmy. Ke druhému setkání již nedošlo, i když chodil jsem tou ulicí snad denně. V hlavě však dodnes nosím fotografii jejího stínu.
Na parketu roztloukal klaun při své produkci jeden talíř za druhým a pořád říkal, to je jedno, lidi se smáli tak to snad k smíchu bylo. Jako duch se vedle mne objevil číšník. Nesl mi bez ptaní sherry.
„Máš u sebe to pětikilo?“ zeptal se.
„Co máš ty?“
Ukázal lístek s adresou.
„Zrovna přišla s tím svým hlídačem,“ a naznačil, že tuhle informaci mi dává zadarmo.
Vyměnil jsem pětistovku za papírek s adresou a zvědavě se na ni podíval. Praha 4, Na dolinách 2.
Pingl četl se mnou.
„Na tuhle adresu nemáš příteli školy, ještě něco?“
„Jméno?“
„To musíš připlatit, jsi moc náročným.“
Mávl jsem rukou a on pochopil, že budu rád, když ho neuvidím. Číst a psát umím a to je zrovna všechno co potřebuji. Dál se uvidí.
Šli rovnou ke svému stolu a číšník jim v patách. Maličko jsem se uklonil a usmál, i ona mi věnovala nepatrný úsměv. Hlídač na mě přes tu řadu stolů co nás dělila, jen zavrčel. Byl jsem mu vděčný i za tuhle pozornost.
Na odchodu jsem si u šatnářky koupil dvoje ameriky za dvojnásobnou cenu a navíc jsem zcela gratis získal jméno slečny.
Seděl jsem nad listem papíru a marně se snažil vymyslet něco, čím bych zaujal. V hlavě ticho, před očima mlha. Sebral jsem se a zamířil do atelieru ve Vodičkovy. Byly tam jen Tři děvčata a četly si nějaké módní časopisy, kterými je York zásoboval, ale on sám byl někde na vandru Prahou. Spěchal, v létě mu končila akreditace a novou věděl, že nedostane, ani mu starou neprodlouží. Znesvětil jsem židli, posadil jsem se, rozhrnul to, co se válelo na stole, abych měl kde psát a začal jsem lákat tetičku Múzu. Těkal jsem očima po narůstajícím nepořádku, York se již nesnažil uklízet vůbec, protože věděl, že všechno co tam je stejně neodveze a úklid tak nechával až na nějakého příštího nájemníka, Když jsem uviděl, že jedna z dívek stojí v koutě mezi harampádím a dumá o čemsi nad pikslou se štětci a miskami a kelímky se zbytky barev se svícnem a nedojedeným jablkem a vůbec vším možným. Co asi jí tak jde hlavou? A už jsem to měl a začal jsem psát. 16. dubna 1953 a pak motto: Stojíte ve věži skal, Váš šat vlající modrým plamenem těká po vesmíru, zatím co srdce vašich milenců tříští se v ledových krystalech… a to jsem se již rozepsal a nadrápal toho několik stran. Pak žádost o schůzku, podpis adresa a čekat jestli přijde odpověď. Nepřišla.
Několikrát jsem ji s tím jejím ochráncem zahlédl, ale kromě zvednutého koutku úst, nic. Číšník kolem mne chodil a jen posměšně mi syčel do ucha.
„Se těším na ten koňáček…“
Byl to lotr.
Asi za dva, tři týdny, vidím, že u jejich stolu sedí neznámý pár. Stál jsem jako obyčejně na těch několika schodech k parketu, než jsem se k něčemu rozhodl, jestli zůstanu, nebo půjdu jinam, uslyšel jsem za sebou nezapomenutelně hedvábný hlas. Tentokrát trochu snad posměšný.
Otočil jsem se a stále ještě nevěřil. Stála o schod výš tak, abychom byli obličeji proti sobě. Byla to Ona.
„Vy jste přišla?“ Nic lepšího mě v ten okamžik nenapadlo.
Měla z toho, že mě vyvedla z míry nepochybnou legraci, ale usmívala se a jak.
„Vždyť jste mě pozval.“
„Kde máte hlídače?“
„Vy mě neohlídáte?“
„Vždycky máte doprovod,“ byl jsem čím dál trapnější a ona už se mi nepokrytě smála.
„Vy mě nedoprovodíte? Přece jste říkal, když jsme se potkali, že až se příště setkáme, že mě doprovodíte všude, kam budu chtít?“
Byl jsem zmatený. To přece není možné, že by tohle byla dívka z půlnočního setkání?
„Ano to jsem říkal, ale…“
„Pojďme si sednout, představím vás svým přátelům,“ a odvedla mne ke stolu kde sedávala s hlídačem a kde dnes seděl neznámý pár.
Podal jsem si s nimi ruku, lehce se uklonil hlavou a představil se. Jejich jména jsem nevnímal, jen jsem pochopil, že dívka je dívkou bratrance mé slečny a ten mládenec má stejný zájem o moji slečnu jako já, přesto se však tvářil příjemně. Bavili jsme se a seznamovali. O naše společníky jsem neměl zájem, takže když skončil program, vyzval jsem svoji slečnu k tanci, i když… no, možná to tanec byl. Pohybovali se po parketu, naše těla se dotýkala a seznamovala a zřejmě podle toho jak se k sobě přisávala, našla v sobě zalíbení. Když se schylovalo k jisté trapné události, odvedl jsem slečnu ke stolu, odkud se naši přátelé již vypařili. Byli moudří a připsal jsem jim to k dobru
Přecházel jsem podél vlaku a čekal až skončí formality kolem odjezdu, prohlížel si cestující procházející peron a jen tak jsem si je pro sebe hodnotil a říkal si, kam mohou jet. Jednoho muže jsem se jen zkusmo zeptal, z čiré zvědavosti i ze zvědavosti jak bude reagovat. Odpověděl mi němčinou se silným francouzským přízvukem a nebylo to přeložitelné, i kdybych to přeložit mohl. To mě uklidnilo a s lehkým vědomím, že lidé jsou všude stejně neurvalí, jsem se chystal nastoupit, neboť vlak se již chystal k odjezdu a průvodčí mě netrpělivě vyzýval, abych zavřel dveře. Poslední pohled po nástupišti a málem jsem vypadl ven. Dívka, spíše již žena, dobíhala z haly a naskakovala do pohybujícího se vlaku, za zděšeným průvodčím. Oba cosi francouzsky drmolili a s bouchnutím zmizeli ve vagonu.
Jede do Francie, možná do Paříže…
Vlak se třel o tmu, narážel do světel opuštěných nádraží a zarputile bil noční ticho jako divý pes ženoucí se za krvavou stopou. To se mne ovšem netýkalo. Seděl jsem v pohodlí svého oddílu a přemítal, jestli mám pokračovat v psaní anebo si chvíli položit tělo na lůžko a přemýšlet o podivné dívce z hotelu Paříž. Otočil jsem svůj pohled do vzpomínek, ale ve chvíli jsem tvrdě usnul. Snad uplynulo čtvrt hodny, snad celá hodina, nedíval jsem se, již jsem však věděl kdo ta dívka je i když to bylo nepravděpodobné a dokonce nemožné. Přesto však Opojený tou myšlenkou přistoupil jsem k oknu a díval se do tmy, kde odehrával se starý, velmi starý a ohraný film. Dívku, která se mi tam v té tmě zjevovala, jsem miloval tak, že jsem chtěl umřít. Chodili jsme po břehu Vltavy a po parcích odvrácených do tmy, vodil jsem ji uličkami Malé strany a Starého města, sedávali jsme v tichých a opuštěných vinárnách a pili kyselé víno a byli šťastní, i když ten čas příliš šťastným nebyl. Šeptal jsem jí do vlasů verše, které jsem chtěl napsat, šeptal jsem jí o světě, který byl krásný, vzdálený však někde ve víru kosmického proudění. Scházeli jsme se u nich v Podolí s jejími přáteli, mladými a chytrými lidmi, kterým jsem vyprávěl o poezii, surrealismu a psychoanalýze, vykládal jsem jim sny a s dívkou jsem prožil v jejím pokoji nádhernou noc. Že je první i poslední jsem nevěděl a ona patrně také ne. Ze dne na den však jednou zůstaly dveře k ní zavřené a její obraz se mi rozostřil do těžkého snu. Ve vzpomínce na ni jsem později napsal báseň Pijící květy. Každý z nás však již chodil jinými cestami… Až teprve teď, po desetiletích jsem znovu její hlas zaslechl a její obraz na chvíli vystoupil ze snu.
Jak se blížil konec Yorkovy mise, stával se den ze dne z atelieru větší chlívek. Těžko se to dá nazvat jinak. Rozebraná postel se z chlouby atelieru stala jen na kusy rozloženým tělem pohozeným do kouta, zaházeným překážejícími předměty, zbytky barev a všeho možného. Ze stěn visely zbytky fotografií a plakátů, jak si každý komu se co zalíbilo, strhl. York balil obrazy, velkoformátové fotografie i montáže do obalů a posílal domů. Negativy filmů, kresby a písemnosti odesílal diplomatickou poštou, byly věci, které si dokázal zařídit. Spoustu toho rozdal a z věcí v atelieru si mohl každý odnést, co chtěl. Holky chodily kolem něho, smutně fňukaly a proto když mohl a zželelo se mu jich, brával je sebou někam na poslední tah. Když pak se za ním naposledy zavřely dveře které se nedaly zavřít a odešel, zůstaly po něm jen trosky toho, co zbývalo a také kolo, pro které si nikdo nepřišel.
V dálce již bylo možné vytušit Paříž a také nad obzorem začínalo blednout nebe. Rozhodl jsem se uložit si věci, to co jsem chtěl, jsem nenapsal, každým okamžikem však ve mně narůstala myšlenka a drala se do mého vědomí, že tímhle půlnočním vlakem, doháním svoji minulost. Slečna z hotelu Paříž, mi tentokrát uniknout nesmí.
Jakmile vlak zastavil na Gare du Nord, vyběhl jsem do haly nástupiště s myšlenkou, že ji musím najít. Kolem mne se však již valila vlna lidí vystupujících z vlaku a jim naproti přicházeli i ti co je vítali. Moje snaha v tomhle moři těl někoho najít se zdála a zřejmě i byla marná. Když jsem se již vzdával, ucítil jsem náhle lehký dotek ňadra se střípkem dechy, který uvízl na mém krku a za ním tichý hlas: „excusez-moi, monsieur…“ maličkou chvíli jsem myslel, že se skácím, ale pak jsem se v prchavé naději rychle otočil. Dáma, snad ještě dívka, se však již s úsměvem vklínila do davu a za ní nosič s jejími zavazadly.
Halou se rozlehl radostný hlas: Stanislav… Ça va?
Chtěl jsem umřít.