literární časopis založený v roce 1964

Lukáš Berný

PRO KAŽDÉHO NĚCO

Luděk prolistoval celý časopis a vrátil se k obsahu, zatím šel pomalým krokem od novinového stánku kolem malého vlakového nádraží. Znovu stránky podrobněji prošel, ačkoliv věděl, že zbytečně. Povídku nepoužili, zatraceně, slíbili, že ano, šéfredaktor mu napsal…napsal, že se mu líbí a že ji pošle dál redaktorovi, co má na starosti prózu. Vlastně mu neslíbil nic. Zatraceně. Pod titulkem prózy byla jiná povídka, ale nechtělo se mu ji číst, neměl na čtení náladu, momentálně neměl náladu na nic. Zatím už přecházel po úzkém mostě nad kolejištěm, právě se blížil vlak, tak pod něj noviny hodil, na vteřinu zmizely, ale pak je vzdušný vír zprudka vymrštil a odhodil do křoví.
Zazvonil mu mobil.
„Ahoj, Káťo.“
„Ahoj, tak jak, už jsi slavnej?“
„Ale houby, vybodli se na to, není tam.“
„To jsou ale blbci, tak třeba v příštím čísle.“
„Pochybuju, spíš je to na hovno, prostě na to kašlou, vlastně se jim nedivim,“ mluvil do telefonu a odkopával malé kamínky z cesty. „Je to prostě srágora.“
„Ale blbost, nepodceňuj se, píšeš výborně, všechny velký autory nejdřív odmítali. A nejen spisovatelský, dyť i Elvisovi říkalo spousta zpěváků, že neumí zpívat, ať se na to vyflákne.“ Elvis byl její oblíbenec. „Neboj, jednou se to prolomí.“
„Hmm,“ byl jí vděčný, za ta slova, ale nějak se jim nechtělo do mozku. „Snad máš pravdu, třeba v tom příštím čísle bude.“
„To si piš, že tam bude, jinak jim osobně nakopu zadek. A to by pro ně byla vostuda, bejt nakopaný od holky.“
„Mám tvý slovo, že to uděláš?“ usmál se.
„Máš ho.“
„Tak já jim to napíšu,“ řekl veseleji.
„Mám tvý slovo, že jim to napíšeš?“ vrátila mu repliku.
„Ty se nikdy nedáš zadarmo, to se mi líbí.“
„Tebe nedám zadarmo, máš talent a já jsem hrdá, že jsem tvoje holka, jednou se mnou o tom budou dělat rozhovor a já jim řeknu, že jsem tvoje a že jsem na to hrdá.“
„Jsi hodná, jsem rád, že tě mám, miluju tě, kočko.“
„Pozor, pozor, pane, abyste si mě nepustil moc k tělu, už se mě nezbavíte. To, že vás miluju, víte, ale pozor na mě, budu vás nutit mě milovat jako nic jinýho na světě.“
Zasmál se. „Už teď tě miluju, takže jsem ztracenej.“
„Tak to vymyslíme námět na nějakou další pořádnou povídku, se kterou je dostaneš všechny. A bude to nejlepší povídka, jakou kdo tady napsal za dvacet let.“
„Možná třicet,“ doplnil.
„Jo, možná třicet. A možná už jsi ji napsal, minimálně ty poslední dvě, cos mi teď dával, jsou prostě naprosto boží. Byla jsem z nich úplně vedle a už jsem je četla asi čtyřikrát.“
„Vážně?“
„Jakože jsem zrovna v posteli s jiným chlapem, tak jistý to je.“
„Potvoro jedna! Ne, vážně…“
„Jasně, že jsou dobrý, neboj se toho, máš to tam!“
„Tak prima, jestli myslíš, těším se na tebe, večer se uvidíme.“
„Večer se uvidíme, ty noviny přines, chci vědět, jakej blábol, dostal přednost.“
„Sám jsem ho ještě nečetl, ale určitě to bude blábol,“ přišlo mu dětinské přiznat, že noviny hned zahodil.
„Na to vezmi jed. Něčí švagr nebo kámoš někoho prostě napsal blábol, tak ho tam hned šoupli. Prostě pitomá protekce.“
„Určitě! Díky, Káťo, tak večer, těším se.“
„Já taky, oslavíme blbost nějakým vínem a spálíme ty noviny, papa.“
Típl telefon a cítil se rozhodně lépe. Napíše lepší povídku, než tu poslední, cítil, že má správnou chuť, už se mu v hlavě rojily různé střípky myšlenek a námětů, tentokrát to vyjde, povídka jedna báseň, bude krátká, pozitivní, ale syrová, podělaj se z ní, to je hotový! Katku opravdu miloval, dokázala v něm vybudit odhodlání. Otočil se a šel koupit další výtisk novin, aby je večer mohli spálit.

Katka také típla telefon a hodila ho do křesla.
„Ty jsi hrozná mrcha, poslyš,“ řekl jí muž.
„Ne, já jsem jenom dospělejší než vy oba dohromady. On je fakt dobrej.“
„Ale tak…spíš se mnou…“
„Správnej odhad situace, jen ne úplnej, spím i s ním.“
„A až na to přijde?“
„Luděk na to nepřijede.“
„Jsi si jistá? Tyhle věci dřív nebo pozdějc vždycky nějako prosáknou. Stačí nějakej hloupej detail.“
„To je to, Luděk má cit pro detaily, ale jen v umění, v životě je nevidí. Jsem si jistá, že tohle neprosákne, pokud se do mě nezabouchneš a neuděláš nějakou pitomost.“
„Ježiš. Budu radši opatrnej, na to tě moc znám. Ale proč ty tak riskuješ?“
„Neriskuju.“
„A co ty řeči‚ jako že jsem v posteli s jiným chlapem‘?“
„To neriskuju, jsem tak přirozená, ani ve snu ho nenapadne, že to tak je.“
„No tak ale přece…jak on…no i když vlastně asi nechci vědět nic víc.“
„Správně, nechceš,“ přikývla a lehla si k němu.
„Zatraceně, je možný žárlit na někoho, komu holka zanáší?“
„To je k ničemu, nemůžeš se mnou být jinak. Neumím být věrná, jestli myslíš tohle, nebavilo by mě to s ním, kdybych mu byla věrná, a nebavilo by mě to s tebou, kdybych byla tvoje. Nejsem ničí, tak to prostě je.“
„Já bych tě nenechal, abys byla nevěrná.“
„Nechal bys mě, protože by ti nic jinýho nezbylo. Jinak bys mě musel pustit.“
„Naflákal bych ti zadek.“
„Tak to můžeš udělat hned, jestli chceš,“ řekla koketně.
„Potvoro jedna.“
„To mi říká taky,“ zlobila milence.
„Mrcho!“
Stáhla si kalhotky a mírně na něj vystrčila nahý zadek. „Poslužte si, pane učiteli, jestli mě chcete vychovávat, ale rákosku nemám, musí vám stačit ruka.“
„Ty jsi hrozně nebezpečná, nepřeberu mu tě jen proto, že bych tě tím ztratil.“
„Učíš se rychle, ale to vím, s blbcem bych být nemohla.“
„A co on?“
„Není to blbec, už jsem ti to říkala, umí něco, co ty nikdy nezvládneš.“
„Potvoro jedna,“ přitiskl ji na postel a párkrát ji na holý zadek pleskl dlaní, ale plnou sílu do rány nedal. Líbilo se jí to. To bylo ono, s Luďkem jí bylo hezky, ale v posteli to nebylo ono, zatímco teď stačilo, aby na ni její milenec jen sáhnul a cítila vzrušení na každém místě těla. Znovu si lehl vedle, ale myšlenky mu nešly tak snadno odvézt pryč.
„Stejně nechápu, jak na něj můžeš být zároveň tak milá, tak ho podporovat a zároveň mu tak ubližovat.“
„Luďkovi neubližuju, ubližovala bych jemu i sobě, kdybych se snažila být věrná, byla bych hnusná, protivná, neklapalo by to. To je normální reakce, jinak bych se přetvařovala, nemůžu za to. Nemůžeš být jen něco. Někdy jsi sobec a někdy jsi opora. Ani jedno z tebe nedělá svini nebo nějakýho dobráckýho světce. Lidi maj od každýho něco, jsou vždycky barevný, jen rasisti to dělej na ty hodný a zlý. A já rasista nejsem, hodlám spát s tebou a srdce nechat u něj, pro každýho něco.“
„Tak na to asi fakt nemám tabulku v hlavě, ty samaritánko.“
„Taky jí tam nepotřebuješ, momentálně potřebuješ tohle,“ pohladila ho v rozkroku.
„Nechám tě bejt, fakt nechám, ty jsi hrozná mrcha,“ znovu ji plácl přes nahý zadek, ale mnohem mírněji. „Přísahám, že tě fakt pošlu do prdele!“ Katka se zasmála.
„Ale teď mi tam radši pošli toho svýho, protože já tě strašně chci a za chvilku musím běžet.“