literární časopis založený v roce 1964

Jiří Žáček

JAK JSEM POTKAL OTAVU

Jsou náruživí milovníci rybníků a jejich zádumčivé krásy, ale já dávám přednost řekám. Mám rád vodu běžící, roztančenou, pádící, která dává krajině dynamiku a po níž je tak krásné plout na kánoích, pramičkách, člunech i parnících, anebo aspoň na obrovské duši od traktoru.
První řekou, s níž jsem se skamarádil, byla jihočeská Otava. Ale nejdřív jsem se v ní několikrát málem utopil; až když jsem se naučil plavat, šlo mi to kamarádění snáz. Dvacet let jsem žil ve Strakonicích a k řece jsem se chodíval koupat, lelkovat, sportovat i randit. Břehy strakonického Podskalí, kam kdysi chodíval pro inspiraci František Ladislav Čelakovský, domorodci přezdívaný Ládíček, byly stvořeny k letním radovánkám, a dokud stála stará výletní restaurace, potkávali se tu rybáři se sportovci, zamilovaní s tatínky tlačícími kočárek a vodní skauti se skauty pivními.
Zlatonosná Otava dodnes skotačí v peřejích a valí své vody zrozené v šumavských hvozdech dál k Písku a Zvíkovu, kde splyne s vodami Vltavy, ale věrní jí zůstali už jen rybáři a vodáci. To jsou ovšem pro každou řeku ti nejlepší přátelé. K těm druhým jsem několik let patřil také. Obdivoval jsem vousaté vodácké veterány, kteří ve šlajsnách frajersky předváděli akrobatické kousky a po večerech u táborových ohňů za doprovodu sladkých dřev oslňovali dívky tklivými i legračními trampskými popěvky. Jak strašně jsem se těm báječným chlapíkům toužil podobat! Tahle touha mě za pár let přešla, ale láskyplný vztah k řekám mně vydržel dodnes. Co na tom, že jsem mnohokrát viděl, jak rychle se taková klidná, důstojná řeka nebo hravá, roztomilá říčka umí proměnit ve zdivočelou fúrii.
Že by řeky měly ženskou náturu? Rozhodně mají dost krásy a temperamentu, aby se o nich psaly básně. Je jich nepřeberně. Vltava zpívá si své písně beze slov / Vltava zpívá si já skládám k písním slova, píše Nezval. Jsem řeka jako všecky řeky / Jako Durance jako Quadalquivir / Jako Amazonka jako Mosela / Jako Rýn Temže nebo Nil / A jako řeka Láska / Řeka nejhezčího jména / Zpívá si šťastná Seina, píše Prévert. Vsadím hlavu, že neexistuje řeka, která by neměla svého básníka.
Všechny řeky míří k mořím a oceánům, k těm nekonečným masám vod, z nichž před stamiliony let vyšli na souš naši praprapraprapředkové — při plavání v mořských vlnách se naše tělo na dávnou minulost rozpomíná a palčivě cítí, jak nás moře vábí zpět. Ať hledíme na moře ze břehu, z paluby lodě anebo třeba z okénka letadla, tváří v tvář nekonečnu nás jímá závrať. Robinson Jeffers, jehož poezii křtil nejmohutnější z oceánů, Pacifik, říká: Ach, jděte k oceánu, vy malí, / a dorostete na velikány, anebo zemřete!
Řeky se rodí, ale na rozdíl od nás nestárnou ani neumírají; věčný koloběh vod bez ustání napájí prameny, potoky, bystřiny a řeky, aby mohly den co den vteřinu za vteřinou nedočkavě pospíchat k mořím a oceánům na každodenní dostaveníčko všech řek světa.

ŘEKA PATŘÍ VŠEM

Řeka patří všem a není ničí,
na ní jenom vítr převozničí,
převeze tě z jara do léta,
převeze tě z léta do podzimu,
z podzimu do zimy, ze zimy do jara,
a je hravá jako xylofon,
jako klavír, jako kytara.

Večer tě něžně ukonejší
jako tvá nejmilejší,
ráno tě budí jako dobrá máma,
v peřejích, tam se vydovádí,
ví, že jí sluší věčné mládí,
a pak už běží, běží do neznáma,
rozmarně nebo divoce,
den po dni a rok po roce
oblázky líně valí po dně,
a čeká,
čeká na povodně...

ÓDA NA OTAVU

Má řeko
adrenalinová,
bohémská,
cudná,
čarokrásná,
divoká,
elegantní,
fantasmagorická,
graciézní,
heroická,
chimérická,
inspirativní,
jinotajná,
koketní,
láskyplná,
melancholická,
neodolatelná,
okouzlující,
perlorodá,
rozmarná,
svobodomyslná,
šumná,
tajnosnubná,
uhrančivá,
voňavá,
zázračná,
životodárná -

buď stále krásná jako dosud,
buď naše láska
i náš osud!

POSLEDNÍ PŘÁNÍ

Až budu mrtev navěky,
můj popel hoďte do řeky

a smutek hoďte za hlavu,
až s bystrou vodou poplavu,

v harmonii a pokoře
vrátím se domů do moře,

matce vod klesnu do klína
a proměním se v delfína.