Lenka Pešlová

Výběr z básní, r. 2016-2017, email: lpeslova6@atlas.cz

Lenka Pešlová, /1990/ narozena na Šumavě, žije v Praze.
Autorka po několika autorských čteních na Šumavě představila i v Praze svoji tvorbu na seanci Zeleného peří letos v lednu. Dlouhou dobu psala především ,,do šuplíku‘‘.
Jejím velkým vzorem je Jan Skácel.
Básně jsou tematicky různorodé, některé inspirovány domovem, detaily přírody, jiné naopak v kontrastu otevírají svět velkoměsta - Prahy a jejích neřestí.
V její poezii najdeme obraz přelétavého motýla, poupě růže, které se musí rozvinout, aby se dočkalo rána, vločku, která usíná na kabátě nebo roztaje v ranní trávě. Lenka ví o nebezpečenství lásky. V básních se čeká na lásku, jsou plné setkání, prožitku a otevřenosti…

NOČNÍ PRAHOU

Tma okolo
nás provokuje.
Tolik se ti toho podobá.
Ztrácíš se,
noc tě požírá
až někde u Mánesova mostu.
Člověk není určen
pro štěstí.
Žije,
aby se loučil s láskou
skokem z mostů.
A pak hořce
do dlaní plakal.

HRANIČNÍ

Ta vousatá tvář
je jako ostnatý drát.
Čím více se přiblížím
tobě,
tím více se zraňujeme
a mě stejně láká
to neprostupné hraniční pásmo!

JANU SKÁCELOVI

Bez lásky není nic.
A tys to věděl
a neutajil světu.
Básník,
ke kterému vzhlíží
bloky domů,
stromy v květu,
cizí verše, sloky,
neb ty víš pravdu
SINE AMORE NIHIL.

PRO DALŠÍ?

A bytost po ránu
zůstává plná touhy,
prosebných malých nitek spletených ve stříbrnou pavučinu
před okolním neutichajícím chaosem,
když položíš mi při odchodu
ve dveřích pražskýho činžáku otázku:
Vrátíš se ještě? Pro další?

ZTRÁTA

Všichni se ti tolik podobají,
ale když pootočí se,
zmizíš,
člověk noční Prahy.
A já bloudím očima po lidech
a hledám ztracené.
Stejně mě jednou nemine
pít z dlaní
vodu tvého pramene.

POŠTOVNÍ HOLUB

Poštovní schránka je prázdná,
omotaná v pavučině.

Prý kvůli mně vycvičíš poštovního holuba,
slíbil jsi mi u piva z dlouhé chvíle,
když naše vášně motaly se
u stropu putyky rozmařile
a tančily v kouři sousedova doutníku.

Ty? Zaprášená vzpomínka,
co dřímá na mém klíně,
v jednom pražským podniku!

KRÁTKÝ POHLED

Jen tak ses mihnul jako motýl,
když miluje svůj oblíbený květ,
na tu chvíli,
co se nedá nazvat časem.
Ale zůstala mi v očích barva křídel
a nektarem mě opila.

ZIMA ZAHALILA MĚSTO

Nad Malou Stranou
padá první letošní vločka
a usíná ti na kabátě.
Tramvaj cinká,
stojíš jednou nohou v blátě
a postava s plavými vlasy
tě líbá na tváře
a Manet na svém plátně
maluje ojíněné kadeře
a vločka se probouzí.
Vaše ruce propletly se,
zima zahalila město v iluzi.

HRA STÍNŮ

Křehké okenní tabulky
v objetí s olovem
pouští do lůna holobytu
zlatavé provazy svitu.

A stíny letících ptáků
zrcadlí obrysy dešťových mraků
na dopisy - od tebe.

NESMĚLÁ V ATELIÉRU

Nesmělý ruměnec
se ti vkrádá do tváří.
Samotě oddaná,
celá světice.
Chvěje se za zvuku
cudných slov.
Stud přivřených očí
nemá hranice,
když víno potřísní roucho.

PODZIMNÍ

List javorový
ti vítr zavál na prahy.
Začíná padat déšť,
jak krutý se může život zdát,
když léto v zimě spočine.

SCHIELEHO MODELKA

Zbožňuji nicotné prožitky
na tvým sofa
z nepřátelské látky,
schoulená čekám
na tvoji hrubou dlaň,
co mě pohladí,
ten nekonečný příběh
lodi v oceánu
přivítám.

JARO

Zasvětit se překotnému jaru,
metamorfóze jsoucna
v krásu květů
deroucích se skrze sněhy,
o zrození živého poprosit
smíš,
když se zvedá vítr
a odchází po špičkách
tiše
ledové království něhy.

ČERNÁ

Jednou to přijde,
už se neprobudí oči
do nového dne.
Jen černá peruť
k zemi mávne,
do tepu hebce,
mávne jednou,
mávne dvakrát.
Jednou to přijde
a snad i rychle.
Světlo na konci
vynese do nebe.
Něco nás rozdělí,
vlákna vzpomínek
nepřetrhá,
budeme nuceni
boží silou
žít bez sebe.

KONTRYHEL

Zrána,
když se slunce dralo na nebe
a rozespalé rozplétalo paprsky,
louka s větrem žertovala,
zemřela poslední naděje,
zem rosu kontryhele pochovala.

LES

Les maluje štětcem
černé linky temných hvozdů
a skrze ně proniká zář.

Zář luny v úplňku a
paprsky letí po listech až k zemi
o třpyt ochuzeny.

A sem tam černá kaňka,
choroše na kmenu.
Stíny tančí na povel větru
v rytmech říje jelenů.

POLE

Ve zlatavé obilné klasy
co natrhám si,
položím chrpy a máků květy,
co tepou jako srdce ve tvé hrudi.

Ale nejsem boháč,
jsem romantik,
co lány ztracen bloudí.

Klas pustil květy v kraj
a rozprchnou se tam,
kde jako děti
hráli jsme si.

A stíny klasů
dopadnou do tvých vlasů.
Těžko je ti
s blížící se tmou.

TÓNY

Jsme zase o den chudší
a za hřbitovní zdí
hraje muzika.
Ty tóny trumpety
se nesou vznešeně
vůkol.
Zní.
A na hrobech
rozkvétají umělé květy
osamělých těl.
Vzduchem k věži kostela
letí první jarní pel.

SRDEČNÍ ZÁLEŽITOST

V nicotné chvíli nevědomosti
ztrácí se půda pod nohama.
Zběsilá láska, nová řezná rána,
bezmezně procitá.

PEŘINY

Bojím se rozestlat
peřiny,
noční svět
vidím v nich.
Odraz tebe,
stíny tvých kudrlin
zamotaných do vzoru květů
mýho novýho polštáře,
dlaně,
co s nima hraješ
divadlo na zdech
bílých jako smrt,
letící husy na jih
a zase na sever
okolo závěsů,
kalendáře,
sušáku na prádlo,
mého klína.

ÚNOR

Země je tvrdá,
mráz o ni pečuje
již stý den,
je chladná, mrtvá, špinavá
a já bych rád
pochoval své hříchy.
Do podsvětí,
aby se nevrátily.
Ale hrobník odmítá
kopat,
prý ještě pár let musím počkat.

DUBEN

A už zase!
V našich diametrálně odlišných světech
bloudím.
Strádám.
Srdce těžké jako kámen
ze skály,
ze skály házím
na právě rozkvetlý nachový vřes.