literární časopis založený v roce 1964

Vladimír Konůpka

Ahoj Divoké víno!

Jak je to možné, že mi trvalo tolik let, než jsem zjistil, že zase dýcháš? Na podzim to bylo půl století a 1 rok, co jsem na průmce na Moravě prvně listoval Divokým vínem (9/65) a dychtivě hltal tu báječnou mladou poezii, hned pak probíral své sešity nezralých básniček, abych se přidal, abych tam patřil. První zásilku do Prahy 8, Krejčího 4 jsem poslal coby Pavel Vlček, do světa básníků mi jméno Vladimír Konůpka vůbec nepasovalo.
Odezva byla – Marta Kubišová tenkrát zpívala – nepiš dál, naopak Divoké víno mne nabudilo – piš dál, nevzdávej to, píšeš hezké básničky, ale napíšeš lepší! Po matuře jsem se s lehkou myslí rozloučil s rodnou Moravou a hurá do Prahy. Táhnul mne tam starší bráška Louis, zapálený jazzman a co víc, kamarádil se s Vaškem Hrabětem, pokecal i s Allenem Ginsburgem, ach jo, já přišel pozdě… Ale když zakládali dnes dávno věhlasný dixieland Steamboat Stompers, už jsem byl u toho, na prvních zkoušeních jsem jim běhal se džbánkem pro pivo. Ta muzika mi brala dech, ač sám bigbíťák (s maturitou jsme náš studentský bigbeat rozpustili, s otiskem na pásku ORWO se všemi mými českými texty na Stouny, Beatles, a Hard day´s Night s recesním ruským - Éto byl trůdnyj děň - docela trhák).
Nevím jaké řízení osudu, či vůle Boží, mne v prvním zaměstnání na umístěnku posadilo ke stolu vedle bráškova kamaráda Zdeňka Marvana, už pokročilého básníka, co mne začal otesávat, co do mne hustil, že poezie je tvorba. To, co v transu vychrlím na papír, je pouze surovina, kterou je potřeba zpracovat. Ze dvou napěchovaných sešitů studentských básniček zbylo pár úryvků, na nichž stálo za to zapracovat. Šlo to tak, že spíš nešlo. Pak mne režim oblékl do zeleného a ozbrojil. Výchova básníka tak intenzivně pokračovala dva roky písemně. Nadité obálky putovaly mezi Prahou a Bechyní. A opět šťastné řízení osudu, mou nejpoužívanější zbraní byla geodetická lať a sekyrka k prosekávání průhledů v hustých jihočeských hraničních lesích, kam noha československého občana vůbec nesměla vkročit. A v těch pustinách, podél proudem nabitých drátů přímo sršela hutná poezie. Tam jsem to náhle uměl, zvládat ten nádherný proud a po návratu do Prahy přišla první otištěná báseň v DV 1/69 – Jsou pustiny, kde pláče i drát – Kousek blíže k bdění. Asi kvůli tomu drátu připsána Jiřímu Žáčkovi s jeho názvem Osvětim 68…Ani mi ten šotek tak moc nevadil.
V zaměstnání opět vedle Zdeňka Marvana, nekonečné diskuze a tvůrčí horlení, chrlení. Každý měsíc dvakrát top ten našich básní, jak je hodnotili přátelé i my sobě navzájem. Pak nádherná sezení v podzemí klubové vinárny Divokého vína. Dodnes si pamatuji ten pocit, když mi tam sám šéf Ludvík Hess přišel říct, jak moc se mu líbily Slavnosti pro mého syna Davida – DV 2/70. Ostatně tenkrát první báseň, na níž jsem pracoval celý týden. Večer poezie, výběr Zdeňkových a mých básní recitoval Honza Rosák. Byl tam také František Hrubín a dal mi pár rad, čeho se vyvarovat (mimochodem shodných s těmi, co mi psal Petr Cincibuch). Už jsme nejspíš byli kmenoví autoři Divokého vína a nejčastěji sedávali s Vladimírem Kafkou a Marií Šmucarovou. Tehdy jsem porodil Ditu Rozkošnou, aby se páni básníci vyřádili i slovně eroticky… Téměř jsem zapomněl, jaké kontroverzní reakce tehdy ta moje holka vzbudila mezi čtenářkami DV. Báječné chvíle, ale všeho do času. Normalizace vrcholila, soudruzi utahovali šrouby a došlo i na DV. Ještě nutný, ale marný pokus o záchranu založením SSM. A konec v Bartolomějské, kde chyběl ten hodný vyšetřovatel, byl tam jen ten ostrý. Vy už si nikde neškrtnete, budete psát jen do šuplíku, oznámil mi nakonec.
Měl pravdu. Ještě pár let jsem plnil šuplík, než jsem přesednul na jiného koně, na cyklistiku. Časem jsem založil cyklistický klub, pětadvacet let mu šéfoval a do teď uspořádal hodně přes stovku závodů pro hobíky a amatérské závodníky všeho věku. Ten nejznámější se jezdí už 35 let. A nutkání psát mne neopouští, tak aspoň reportáže z těchto závodů a o tom, co to vůbec obnáší nějaký závod dnes uspořádat. Opustil jsem centrum Prahy a usadil se na okraji Černého Mostu, kde stačí párkrát šlápnout do pedálů a jsem venku z města, Dubeč, Hájek, Královice, Netluky, Babice, Hradešín, Sibřina atd., atd., všude po silničkách ještě málo okupovaných auty…
Stále víc a víc mne to táhlo a táhne zpět na rodnou Moravu. Předloni v létě slavilo město Bzenec 1000 let trvání. Starosta mne pozval na slavnostní převzetí pamětní medaile a listu za zásluhy, in memoriam pro mého otce – za zásluhy o rozvoj vinařství a vinařského školství. Otec byl dlouholetým ředitelem Vinařské školy a autorem několika učebnic a skript o vinařství a vinohradnictví. Jeli jsme tam tři generace Konůpků, syn, vnuk a pravnuk – uctít dědu ve čtvrté generaci. Bohužel to nesdělitelné z oněch nespočetných večerů ve sklepích otcových žáků a odchovanců, těch báječných lidí, co vínu dali to nejlepší ze sebe a ze svého učitele, to v sobě nesu s lítostí, že jim to předat nemůžu.
Připojuji básničku, mírně oprášenou ze šuplíku, s láskou k Moravě ještě silnější, než když jsem ji v původní podobě psal.

8. února 2017
Vladimír Konůpka

MÁ MORAVO

Přes vršky bílé zelené
přes pole vinohrady sršaté
zavýsknutím smyčkou jak bičík proskočit!
Moravo mých nádherných předků
co mi dali lásku
k vám ke všemu…
Schouleni do klubíčka
teď pykáme krev velkoměst

Vladimír Konůpka – 1973, 2014