literární časopis založený v roce 1964

Jiří Novák

SMRTKA

Toulám se po světě od začátku věků. Ve dne, i v noci. Mám stálou službu, teď mám na starosti lidi, a tak trochu přebírám vzorce jejich chování. Začínala jsem u brouků. Pak následovala práce s hlodavci. S nástupem pesticidů jsem udělala závratnou kariéru. Jen jsem bylo dost utahaná. U lidí jsem tak utahaná byla naposledy za války. Taková dřina. Lokální války zvládám lehce. Staré přísloví nelže. Co se v mládí naučíš… Jinak se někdy docela nudím. Nebo čekám na nějakého člověka u nemocnice, celou dobu. Lékařská věda udělala pokroky. Vědí, jak pacient dopadne, přesto však protahují jeho konec. Lidé jsou prostě nepoučitelní. Víte, mívám takové tušení, kdy a kdo se má vydat na poslední cestu. Jakési upozornění na další povinnost. Procházím nepozorovaná všemi pokoji, kdy mne napadá lákavá myšlenka, vzít někoho už dnes. To abych se sem zítra, nebo pozítří nemusela vracet. Jenže to my nesmíme. Je to proti boží vůli. Ta je nám všem nadřazená. Každý tvor má určený ten svůj čas. To je osud, opakuje nám na školení ten nejvyšší. Dnes nemám žádnou práci. Lelkuji. Vzpomínám na staré dobré časy. Třeba galerka v Praze, to bylo práce! Poznala jsem tam i vrchního Pana radu Vacátka. Moc šarmantní člověk. Když jsem pak musela i pro něj, byla jsem něžná jako matka. Řeknu vám, jak se bavím, když zrovínka nemám moc práce. Asi vás nepřekvapí, že se můžu zjevit, kde chci, že ano? Nemusím proto umět procházet zdí, jako nějaké strašidlo. Zajdu například do ložnice jedné moc bohaté rodinky. Nenabyli jmění zrovna poctivým způsobem. Ale to není moje starost. Od toho jsou tu jiní. Stojím tak dlouho u postele, až se pán probudí. Pak se nechám vidět. Ne úplně, jen obrys. Mohla bych mu přivodit infarkt. Lehounce nechám zařinčet kosu. Vyděšený muž se posadí na postel. Blekotá. Ne, ještě ne, já chci žít. Polepším se, lže ve strachu, jako když tiskne. Fuj, větry cítím i já. A to jsem na něco zvyklá. Zmizím. Stejně přijde tvůj čas, polepši se, nechávám za sebou ozvěnu. Pobavená se dál toulám nočním městem. Vida hospoda. Obyčejná čtyřka kategorie. K jídlu pouze utopence a tlačenku. Obojí s cibulí. Pak jen pivo, k tomu jen základní druhy tvrdého alkoholu. Na dřevěném regálu jsou vystaveny mé spojenkyně, cigarety. Opět je tu známá parta. Ženy i muži od středního věku výše. Mají kytary, zpívají, o přestávkách stále mluví. Také se stále smějí. To se mi líbí. Lidi vymysleli vtipy, tuze humorná záležitost. Moc se tu pobavím. Až pro některé z nich budu muset přijít, budu na něj moc hodná. Ostatně, jako na všechny dobré lidi. Mám lidi ráda. Vzkažte jim prosím:“ Když žijete poctivě svůj život, tak se mne nemusíte vůbec bát.“ Odcházím, povinnost volá. Tak někdy na slovíčko, vaše…

V PŘECHODU

Vydala jsem se dnes na procházku sama. Potřebuji si od partnera trochu odpočinout a také srovnat v hlavě myšlenky. V poslední době je toho na mě trošku moc. Vypjatá atmosféra v práci, neodvolatelné pocity nepokoje a úzkostí potvrzují, že jsem v přechodu. Doma mě čekají dvě dospělé děti a můj muž, který se tváří, jako by ho můj stav ani nezajímal, div si ze mě nedělá legraci, je lehkovážný, čím dál více se chová jako dítě. Na tuhle dobu je docela parno. A to ještě není léto. Městský park plynule přechází do blízkého lesa. Sejdu k malému potůčku, který prochází nejen parkem, protáhne se i celým městečkem. V lese si uvědomuji ten klid. Prostoupí mne celou, ten mír. Pomalu zapomínám na únavu i na své trápení s přechodem. Opravdu mi je fajn. Jdu nalehko, na sobě mám jen sukýnku, krátké tričko a na nohou sandály. Ze začátku potkávám páry na procházce, pak už jen osamělé běžce. Přepadla mne potřeba. V poslední době chodím často, jako koroptev. Snažím se dělat kratší kroky. Uf, stále tu někdo je. Konečně nikde nikdo. Asi mi jedna kapička utekla. Vstoupím do potůčku, rozhlédnu se, a rychlým pohybem si svlékám kalhotky. Jé to je úleva. Připadám si jako malá uličnice. Voda v potůčku začíná ale studit. Rychle propírám kalhotky a jen je sevřu v dlani. Mám pocit ohromného vítězství. Taková rošťárna, že si tady, takřka veřejně, ulevím. Vracím se do puberty. V krátké sukni „ naostro“, si vykračuji, jako by mi bylo osmnáct. Jsem překvapena tím, jaké mám pocity z mé poloviční nahoty. Ano, je to vzdušné, vánek trošku chladí. Ale důležitý je ten pocit svobody. Pocitu, který vůbec není o nahotě, ale o volnosti. Jsem osvobozená. Nejraději bych šla zcela nahá. Jen k tomu nemám odvahu. I tak mi je moc dobře. Docházím do hlubšího lesa. Studená voda vykonala své. Opět potřebuji. Nyní to bude snadné. Prolezu houštím, najdu vhodné místo a… Slyším tlumené hlasy. Opatrně rozhrnu křoviny. Je tam pár. Dovádějí. No jo, to tak bývá, ale na tomto páru je milé, že jim je …sát. A to už určitě nějaký ten týden. Netroufám si ani domýšlet, kolik let jim bude. Na nic nehledí, jen na lásku. Mrouskají se tam, jako dvě koťata. No, nevidět tu situaci na vlastní oči, tak tomu nevěřím. Po chvíli taktně vycouvám z křovin ven. Stále na ně myslím. Oni se jdou ve svém věku pomilovat do lesa! A jsou k sobě tak něžní! Tiše si oblékám již suché kalhotky. S pokorou i nepokojem v srdci odcházím domů. Těším se na svého muže, na jeho znovu nalezené klukovské nápady. A srdce, které mi po celý život dává. Už to vím, láska se musí laskavě ošetřovat. Stejně, jako velmi vzácná bylinka.
Miluji ho. Na příští procházku půjdeme spolu.