na další stranu
Jiří Žáček
Měsíc sebevrahů
Město si obléklo strakaté maskáče,
a kdo je naměkko, ten si to odskáče,
ochoří lyrikou, uchřadne do rána,
láska je prchavá jak fatamorgána.
Objev se, miláčku, a dej mi znamení,
když tě dnes nepotkám, srdce mi zkamení,
poznám tě poslepu, znám tě už tisíc let,
všecko je poprvé, všecko je naposled.
Černý stín bez tváře mě všude provází,
svědek mých kocovin, svědek mých extází,
pokyne malíčkem a život proletí,
do rána zestárnu o celé století.
Na nebi blikají reklamní souhvězdí,
expresy do ráje už dávno nejezdí,
a kdo je naměkko, bude mít namále,
jaro je správný čas pro salta mortale.
Deus ex machina nám plivá do vína,
svlékni se, miláčku, proměň se v delfína,
a já tě omámím něžnými doteky,
oněmíš, oslepneš, zkameníš na věky.
Než slunce odpálí ohňostroj z pavlačí,
černý stín bez tváře nám oči zatlačí,
jaro je karneval, čpí potem z podpaždí,
a nikdo netuší, kdo koho zavraždí.
Rádio nyvě štká naivní romance,
svlékni se, miláčku, dáme se do tance,
tví strážní andělé tě sotva ochrání,
cesta je daleká a marné volání.
Svlékám tě poslepu horkými dlaněmi,
zapomeň pohádku o ráji na zemi,
psi vyjí na lunu ukrytou pod kápí,
město je Atlantis, která se potápí.
Pospěš si, miláčku, příběh je rozvleklý,
ráj byl jen kamufláž, zbylo nám předpeklí,
a kdo je naměkko, ten ať to rozchodí,
než skočí do prázdna z pátého poschodí.
Smiluj se, lásko má, zastav tu vteřinu,
buď spolu splyneme, anebo zahynu,
miluj mě navěky, miluj mě do rána,
a smrt se rozplyne jak fatamorgána.
|
