na další stranu
Eduard Veselý
Narodil se a žije v Jihlavě, je mu 45 let. Básně píše od roku 1987, inspirací se mu stalo město Telč, kde tehdy pracoval. Jeho oblíbenými autory jsou Otakar Březina, Josef Kainar, František Gellner, Charles Baudelaire a Victor Hugo.
Zahrady slov
Země jak mušle, mušlemi je přeplněná.
Růžoví hlemýždi v ní ticho spásají.
Záhonem skutků ústa otevřená,
některé uschnou, jiné dozrají
Údělem zahradníků víra je a čekání.
V ulitách mlčení jsou hlasy zavřené.
Než rozváže je světlo setkání,
šlahounem ticha budou spletené
Po kmenech hlasů stonky vět se vinou.
Do hlíny rozhovorů slova sázíme.
Pak vlhké lusky rtů se otevřou
a hrášky slov se skoulí do uší.
Když mobily zpívají
Jdou chovatelé ptáčků ulicemi,
schoulená tělíčka jim v dlaních září.
V kožených klecích nakrmeni číslicemi,
lidskými hlasy promlouvají do tváří.
Někdy jak těžké oblázky jen studí.
V hnízdečku kapsy mrtvá holátka.
Než z dálky ze spánku je někdo vzbudí,
na jejich trylkování zbývá památka.
Na nitkách samoty jsou ticha korály,
na hrdlech čekání jsou ozdobou.
Až zase ptáčci cinknou o spirály,
tak z misek růžových to ticho vyzobou.
Večerní šálek čaje
Do bílé loutny křehké lístky tiše padají.
Z krajin, kde země leží a obnažuje prsy.
Na struny z porcelánu svoje písně brnkají.
O roztažených stehnech hor, kde rostou trsy.
U okna konvice již zrudla od červánků.
Jak useknutá hlava draka páru vydechuje.
Rty kroužící jsou ptáci nad lagunou šálku.
Čaj dunami jazyku už v karavanách putuje.
Myšlenky, ty žabky zelené, se množí jako žampióny,
když horký šálek v dlaních držím za soumraku.
S večerem lampy ožívají, v hladině žluté lampióny.
Do sukna noci měsíc bledé ornamenty šije z mraků.
Hotelová kuchyň
Jsou v moři domů ostrovy jak z tropů,
kde šaman v bílé čepici své recepty si mumlá.
Ze sopek kotlů pára stoupá ke stropu
a vonná láva v kráterech tam bublá.
V té kachlíkové džungli hučí zvuky syčivými.
Nad hlavou visí trubek liány a čichající choboty.
A nože slepí dravci s mozky dřevěnými
z masitých pěstí útočí na křehké dobroty.
Uprostřed plotna, jak obří želva vydechuje žár,
a její krunýř pálí žhavým dotykem.
V plamenech mrkne rudých očí pár,
když pánve olizuje mastným jazykem.
V kasárnách polic čeká vojsko talířů,
až kaprálové v bílých košilích mu zavelí.
Baňaté mísy s pýchou rytířů,
jak lesklá břicha kuchařů se v horku tetelí.
Balada o gravitaci
Na šachovnici kraje u pole
jsem jezdec bez koně a cválám na kole.
Cesta je hrbatá a plná jam,
jak záda zvoníkova z Notre Dame.
Tah jezdcem na nesprávné pole
a padám do prachu tam dole.
Tím pádem, ruka v štít se proměnila,
před hroty kamennými hlavu ochránila.
Na poplach tlučou bubeníci do kosti.
Já kráčím pěšky v hlavě starosti.
Nedávno ruka ještě štítem byla.
Teď v palcát sádrový se proměnila.
U zubaře
Svou skříňku bolesti si každý nosí sám,
v jeskyni krápníků, když oheň doutná.
Tam jazyk k horké skále přikován,
a každé jídlo stejně chutná.
Oslněn mhouřit víčka do jasu a čekat,
až cepín průzkumníka cinkne o útesy.
Stříbrnou vážku slyším v ústech létat,
chladivý pramen zurčet nad lesy.
Neznámým tvorům nastavuji líce.
V antické póze dýchám vůni kovu.
Má tvář je přeplněná lžíce.
Skleněný člun ať chvátá k tonoucímu slovu.
V kaňonech dásní vrtné věže jsou,
mou bolest z hlubin purpurových těží.
Pak ohně v jeskyni zas vyhasnou.
Na skálu vychladlou už sněží.
Supermarket
Jak odhozený batoh titána tu mezi domy leží
aréna hledačů pod přecpanými ochozy.
Zástupy vozatajů jedou bez otěží.
Na drahách klikatých se plní jejich vozy.
Vítězné věnce ze špekáčků spleteny.
Však není vítězů v té prapodivné aréně.
Tam celá hejna ryb, co plavou zamrazeny.
Kouzelné zahrady, kde broskve rostou ze země.
Dřevěné kotce plné dýchajících bochníků
na dotek hledajících očí čekají.
Za cílem políbí se čela vozíků.
Hostie mincí z úst jim padají.
Sídliště
V pustinách kvádrů lampy blikají,
jak opuštění psi se ve tmě choulí v kruhu.
Chodníkům na rtech vločky lidí roztají.
Pak okna ve zdech oživnou a vidí duhu.
Za mlhou záclon lidé schovaní jsou do sebe,
na zasněžených krách do modrých ohňů hledí.
Nad nimi chladné ruce antén loví z nebe,
do dlaní střech jen pírka mraků sletí.
Tam dole pestré korálky aut cesty zdobí.
Řetězy barevnými město spoutají,
až ráno do údolí potáhnou jak sobi.
Ve stádech troubících, jež vůdce nemají.
Plechoví medvědi spí přesycení,
než bledé stíny jejich plná břicha otevřou.
Na rozích do slunce už štěkají psi spokojení.
A kolem kruhy v kruzích jdou.
|
