na další stranu
Štěpán Kučera
Jezdec z neznáma
(čtení pro pravé muže)
Náboženství je mrtvé, filozofie formuje svět, ale ještě víc je světem formována, a umění už taky není, co bývalo... chtěla jsem napsat společenský román, velký příběh, ale vylezl z toho rodokaps. Napsala si Kateřina do notýsku.
Byla to hrozivá noc. Obloha se zatáhla, měsíc halily rozervané mraky. Obrysy Skalistých hor dnes ještě více trčely do otevřené prérie a působily ještě výhružněji. Ani kojoti tu noc nevyli na měsíc, ale stáhli ohony mezi nohy a přitiskli se jeden k druhému co nejtěsněji. K vykreslení děsivé atmosféry té chvíle chyběl snad už jen blesk, který by projel oblohou a rozčísl skupinku stoletých kaktusů.
A přece se našel někdo, na koho nedopadal pocit sklíčenosti, někdo, kdo se nebál. John Smith se totiž nebál ničeho. Uháněl stepí na svém ryzáku, nejrychlejším koni celého Texasu, a zpíval si kovbojské písničky. Na sobě měl bílý stetson, zpod něhož mapovala krajinu dvojice blankytně modrých očí, vyšívané pončo, co se nosí v Mexiku, a kožené kalhoty po stranách zdobené třásněmi. Kolem boků mu seděl široký nábojový pás z černé buvolí kůže a na pravém stehně visel těžký kolt. John Smith, pro mnohé bezejmenný jezdec z neznáma, odjížděl ze San Antonia, které vyčistil od bandy nebezpečných desperátů, vstříc novým vzrušujícím osudům pistolníka.
Nedaleko městečka Del Norte projel oblohou blesk a rozčísl skupinku stoletých kaktusů.
***
Během svých cest Evropou se Filozof setkal s jedním nadaným mladíkem, Hegel se jmenoval, a shodl se s ním, že syntezí subjektivního ducha jedince a objektivního ducha společnosti vzniká konečný cíl vývoje, absolutní duch. Absolutní duch tvoří umění, náboženství a filozofie. Proto Filozof, když se vrátil do Ameriky, založil kočovnou divadelní společnost Absolut Genius, aby osadníkům alespoň přiblížil vrcholný stupeň lidství. Divadlo tvořila jedna maringotka, kůň a tři lidé:
Kateřina pocházela odněkud z Evropy a nechala si říkat Mary loo. Chtěla být spisovatelkou, a tak odcestovala na Divoký západ, aby tu načerpala inspiraci pro svůj velký příběh. Zatím psala pro divadlo krátká představení, které pak sehrávala spolu s Matoušem, knězem, co byl církví uklizen do pustin Divokého západu pro, řekněme, modernější výklad křesťanských ideálů, jak si později napsala Kateřina do notýsku. Matouš prý na jedné konferenci řekl „My už ten celibát nezrušíme, ale naše děti ano“. Stařík, kterému všichni říkali Filozof, se zabýval otázkou novoplatónismu, humanismu, empirismu i racionalismu, ovšem praktického života ani divadelních představení se příliš nezúčastňoval, protože spolu s Descartem nedůvěřoval smyslům a o všem pochyboval, což mu občas bránilo v jakékoli smysluplné činnosti. V Del Norte se kočovníci zdržovali už druhý týden.
***
Když John Smith vjel do města Del Norte, zastřelil černou kočku, co se mu chystala přeběhnout přes cestu, projel kolem oprýskané maringotky, před níž se v půlkruhu tísnila dobrá padesátka lidí, a zastavil ryzáka až před saloonem. Jaké bylo jeho překvapení, když uvnitř místo hordy opilých kovbojů a mračen cigaretového kouře spatřil jenom barmana a trojici upjatě oblečených pánů. Vášnivě o čemsi debatovali, a když vešel, ztichli. John si poručil whisky a sedl si ke stolku v rohu místnosti. Barman po chvíli přispěchal v mírném předklonu, v ruce celou láhev, a že je to na účet podniku a jestli by si ti tři pánové támhle mohli k pánovi přisednout, že by pro něj měli důležitý návrh. John odzátkoval whisky, lhostejně kývl hlavou a od barového pultu se odlepili ti muži v nažehlených oblecích. „Dovolte, abych se představil,“ řekl starosta, „jsem starosta a tohle jsou mí dva zástupci.“
„Jistě se vám tady v saloonu zdá něco divného, cizinče,“ ujal se slova jeden ze zástupců, „čekal jste hordu opilých kovbojů a mračna cigaretového kouře, a zatím jste spatřil jenom barmana a trojici upjatě oblečených pánů...“
„Musel jste si cestou sem všimnout té maringotky venku,“ pokračoval druhý zástupce, „a to je právě ten náš problém. Saloon má touhle dobou praskat ve švech, co je to za pořádek, aby chlapi místo toho tvrdli v divadle. Začínají si číst v knížkách, klást otázky a městská rada ztrácí autoritu. Pochopte, jde nám o pověst... Dřív bývalo Del Norte nejdivočejší město na jih od Saint Louis a dneska...“
„Dneska to bude Del Norte a zítra se celý Divoký západ změní v přívěsek zženštilé Evropy se všemi těmi čaji o páté a dlážděnými chodníky! Tfuj! Stěžuje si i hrobník Eddie, puškař Joe, a obecní práskač Jerry si vzal nucené volno.“
„Proč je prostě nevykážete z města,“ zeptal se John a přihnul si z láhve.
„To už jsme zkoušeli, ale ti komedianti se ohánějí jakousi svobodou slova... tady Billy to hledal v Ústavě a prý to tam fakt je... no ale co je nejhorší, lidi stojí na jejich straně... oficiálně se s tou maringotkou prostě nedá hnout.“
„Pane pistolníku,“ nasadil starosta dramatický tón, „dostaňte divadlo z města a my vám dobře zaplatíme.“ Na několik minut, dlouhých jak cesta přes pláně, se saloon ponořil do hlubokého ticha. Pak John dopil láhev a vytáhl z boty zažloutlý papírek. Měl na něm napsánu větu, kterou odříkával v každém městě. Kdyby teď někdo pustil na zem špendlík, bylo by slyšet, jak sviští vzduchem. „Gentlemen,“ nadechl se John, „mne si nelze koupit. Avšak v zájmu spravedlnosti vám pomohu.“
***
Představení skončilo, Filozof odešel přemýšlet za město, Matouš s Kateřinou zůstali v maringotce.
„Poslechni si tohle, Matouši,“ povídá Kateřina, „Obloha se zatáhla, měsíc halily rozervané mraky. Obrysy Skalistých hor dnes ještě více trčely do otevřené prérie a působily ještě výhružněji... jako líčení atmosféry dobrý, ne... úplně v tom cejtíš tu stísněnost.“
„Samý klišé a fráze, Kateřino,“ zívl Matouš, „myslel sem, že chceš napsat něco převratnýho.“
„To chci... a jednou taky napíšu,“ vzdychla Kateřina a zmuchlala papír do kuličky. „Všimnul sis toho cizince, co dneska přijel?“
„Toho, co zastřelil tu kočku? Jo, všimnul.“
„O něm napíšu! Vyvolává ve mně emoce, který musej ven. Tajemný střelec. Jezdec z neznáma... tak nějak se to bude jmenovat.“
„No jestli chceš psát rodokaps...“ zašklebil se Matouš a v tu chvíli se dveře maringotky rozletěly a v odpoledním slunci vyrostla silueta Johna Smithe. Stačí, když zfackuju toho pánbíčkáře, přemýšlel. Pak odtáhnou, protože ta holka moc nevypadá, že by chtěla klást odpor. A dědek? Toho jsem viděl odcházet někam za město, můžou ho rovnou nabrat, až odsud budou ujíždět.
„Bůů,“ povídá Matouš, „snad aspoň zabučim, když někam vtrhnu—“
„Moc se mi tu nekasej, mladej,“ procedil John mužně skrze zuby, „přišel jsem se přesvědčit, jestli Bůh je nebo není...“
Matouš mlčel.
„... protože kdyby Bůh byl, tak by nedopustil umírání nevinnejch lidí, jako seš třeba ty. Doufám, že mluvím dost jasně!“ řekl John a významně poklepal na svůj šestiraňák. Kateřina si dělala poznámky. „Proč Bůh dělá to či ono, nemůžeme nikdy stoprocentně vysvětlit, stejně jako samotnou boží existenci nemůžeme nikdy dokázat, pane ostrostřelče,“ vykládal Matouš celkem klidně, „rozdíl mezi ateistou a věřícím spočívá v tom, že navzdory všem těmto skutečnostem věřící zkrátka VĚŘÍ.“
„Provokuješ,“ zasyčel John.
„Nehledě na to, že ani ateista není nevěřící, protože věří v boží neexistenci,“ vzhlédla Kateřina od poznámek, ale když viděla, že jejím vývodům nikdo nevěnuje pozornost, vrátila se k psaní: Cizinec se nebezpečně přikrčil, jako chřestýš, který se chystá k smrtícímu útoku...
John se nebezpečně přikrčil, jako chřestýš, který se chystá k smrtícímu útoku, pak se rozmáchl a vrazil Matoušovi facku. Ten jen trhl hlavou a řekl: „Rané křesťanství hlásá - udeří-li tě, nastav druhou tvář...“ John ochotně přikývl a napřáhl se pro změnu levačkou, když vtom dostal takovou ránu pěstí, až se pozpátku vypotácel z maringotky a spadl ze schůdků do prachu ulice. „... ale já osobně jsem pro modernější výklad křesťanských ideálů,“ dokončil Matouš myšlenku, vyběhl ven a vrhl se na Johna.
Del nortští je od sebe odtrhli, až když z pistolníkova ponča zbývaly jen cáry. Kateřina si dělala poznámky. Šerif na starostův příkaz odvedl Matouše do vězení, John kulhal směrem k saloonu a skrz naražené zuby procedil přísahu tak hroznou, že práskač Jerry, který byl zvyklý slyšet všechno, na chvíli nevěděl, komu to říct jako prvnímu. Městská rada na sebe spokojeně mrkla.
***
Filozof seděl na plochém kameni, díval se do prérie a přemýšlel. Když už se lidé nemůžou naučit vzájemnému porozumění, musí alespoň jeden druhého respektovat - jen tak můžou vedle sebe žít. To je stará moudrost. Filozofovi na tom něco nesedělo, jenom ještě přesně nevěděl, co.
***
Večer Kateřina poprvé v životě vešla do pravého texaského saloonu. Jak byla překvapená, že místo hordy opilých kovbojů a mračen cigaretového kouře našla v šeré místnosti jen barmana a Johna Smithe, který si whiskou léčil rány. Došla až k barpultu a řekla zvesela, „moc lidí tu teda nemáte, četla jsem o mnohem živějších saloonech. Kde jsou všichni?“
„Sedí doma,“ odpověděl barman kysele. „Čtou si.“
„To je mi líto,“ usmála se a zamířila k Johnovu stolku. „Smím přisednout?“
„Chcete se mi vysmívat, jak sem odpoledne dostal na zadek,“ zavrčel John.
„Nechci vás soudit, chci o vás napsat knihu. Říkejte mi Mary loo.“
„Myslel sem, že knihy se píšou v Evropě, v salóncích a s hrnkem čaje.“
„Spíš než salónky mě začly zajímat saloony. V Evropě jsem ztrácela inspiraci... múzu...“ John lhostejně kývl hlavou. „Když se podíváte na pistoli, vidíte kus kovu, zatímco umělec vidí ještě třeba metaforu smrti. No a já měla v Evropě pocit, že vidím právě jen ty kusy kovu... jestli mi rozumíte.“
„Metafora...“ opakoval John nové slovo a pohledem pitval svůj šestiraňák, jestli v něm neobjeví metaforu smrti.
„Metafora je klíčem ke skutečnosti,“ pomáhala mu Kateřina.
„Dostal jsem jednou klíčem do voka. Skutečně,“ vrátil John konverzaci do padnoucí velikosti, „k smrti to štípe.“
Do saloonu vtrhnul práskač Jerry, který zrušil dovolenou a teď běhal po městě s oficiální informací, kterou mu městská rada dala za úkol rozšířit. Kněz Matouš uklouzl v cele po kachličkách a následkům pádu podlehl. „Kde by se v našem vězení vzaly kachličky,“ zasmál se barman, ale ztichl, když ho Jerry upozornil, že za pobuřující řeči hrozí pokuta patnácti dolarů, protože pan starosta pečuje o názorovou jednotnost obyvatel města.
„No nekoukejte se na mě tak, Mary loo,“ řekl John, „já ho nezabil.“
„Viděla jsem vás střílet, když jsem Matoušovi nesla hostie a trochu mešní whisky... ale já vás nechci soudit, chci o vás napsat knihu.“
***
Vím, že nic nevím, řekl kdysi kolega Sokrates, ale Filozof už VĚDĚL. Už mu to došlo. Když prý se lidé nemůžou naučit vzájemnému porozumění, musí alespoň jeden druhého respektovat - taková utopie!
***
John odvedl Kateřinu do patra, kde měl na náklady města pronajatý pokoj. Povalil ji na postel a vášnivě ji začal svlékat. „O dnešní noci napíšeš dlouhou kapitolu,“ vydechl vzrušeně. „To by byl brak,“ řekla Kateřina, „takové to Povalil ji na postel a vášnivě ji začal svlékat... znáš to.“
„Hm,“ zafuněl John a snažil se nezaplést do změti tkaniček, která držela Kateřinin korzet pohromadě. „Nechci psát červenou knihovnu!“ řekla Kateřina, „chci napsat velký příběh...“
„Mary loo, miláčku, o knížkách hodíme řeč až ráno, ok?“
„Prodávám své tělo, ale nikdy svou duši, chápeš? Až nasbírám životní zkušenost v ulicích a mezi lúzou, budu se kát a napíšu něco... pozor na ty podvazky... napíšu něco, co každému zaleze hluboko pod kůži... jako Villon. Znáš Villona?“
„Není to ten kulhavej Mexikánec z El Pasa? Podívej se, Mary loo, buďto povídej něco, co mě jako chlapa povzbudí, nebo laskavě mlč!“
Divadlo Del Norte probudilo Johna další reprízou frašky Každodennost, napsala si později Kateřina do notýsku. Starosta se svými dvěma zástupci opustil nejistou chůzí saloon (poslední dobou jen noční zasedání městské rady držela podnik nad vodou), stará paní otevřela dveře a chrstla na ulici umyvadlo špíny. Hrobník Eddie si protřel oči a zašel do kůlny vybrat rovná prkna, protože Jerry, který byl zvyklý slyšet všechno, mu prozradil, že dnes ráno bude potřeba rakev.
Kateřina se probudila, když jí John zpod zátylku vytahoval zdřevěnělou ruku. Chvíli oba leželi mlčky, pak John z ničeho nic řekl: „Po tom včerejším vejprasku jsem si přísahal, že pošlu k čertu každýho z toho vašeho dramatickýho kroužku... Ale u tebe sem se rozhod udělat výjimku.“
„Miluješ mě...“ vzdychla Kateřina.
„No to dyžtak potom, ale ty o mě musíš napsat tu knížku! Budu tak slavnej jako Divokej Bill Hitchcock, jako Billy The Kid, Butch Cassidy i Sundance Kid... někdy ti povím, jak jsem starouše Kida v Novým Mexiku obehrál v pokeru o poslední cent —“
„Zabiješ Filozofa?“
John se jí podíval zblízka do očí. „Ano. Je to můj osud a jeho taky. Jestli je čestnej chlap, pochopí to.“
Vtom se ozvalo zaklepání na dveře a do pokoje vpadl Jerry. „Hlásím, že ten dědek už se vrátil. Teď sedí před maringotkou a vaří si kafe.“
„Jsi hodný chlapec, Jerry, tumáš dolar,“ řekl John a podal mu bankovku. Pak se otočil ke Kateřině. „No tak vstávat, holka. Práce nečeká...“
***
Filozof seděl před maringotkou, vařil kafe a hlavou se mu honily myšlenky jeho nové teorie o vzájemném porozumění a respektu. Jsem po Diogenovi jediný učenec, říkal si, který je ochoten podle svých teorií nejenom řečnit, ale i žít. Když uviděl od saloonu přicházet dvě postavy, poznal, že teď už není možné couvnout. Další teorie dojde své praxe. Už kolega Aristoteles říkal, že každé drama musí mít svou katastrofu. Postavy se blížily.
„Dobrýtro, dědečku,“ pozdravil posměšně John a založil si ruce na prsou, „víte, proč jsem tady?“
„Přišel jste mě zabít,“ odpověděl Filozof.
„Správně. Je vidět, že vám to pálí. Vidí chlapa s bouchačkou a řekne si, helemese, že von mě de zabít... víte, obyčejně kolem toho takovejch řečí nenadělám, ale tady Mary loo o mě píše knížku, tak bych chtěl pronýst něco... víte... něco pro lidi.“
„Můžu říct něco já?“ zeptal se Filozof.
„No to bude možná eště lepší. Mary loo, piš si.“
„Přemýšlel jsem o nás dvou a došel jsem k závěru, že v naší situaci je cosi neřešitelného.“
„No pro chlapa bez bouchačky v ní něco neřešitelnýho určitě bude,“ zasmál se John a ohlédl se na Kateřinu, jestli se směje taky. Nesmála se, klopila oči k zemi, přestože i ona věděla, že každé drama musí mít svou katastrofu.
„Tak jsem to nemyslel. Znáte tu starou pravdu, že když už se dva lidé nemohou naučit vzájemnému porozumění, musí alespoň jeden druhého respektovat - jenom tak mohou vedle sebe žít... V tom spatřuji tu neřešitelnost. Vezměme si pro příklad nás dva. Že vy byste mě čistě teoreticky nechtěl zabít...“
„Čistě teoreticky samozřejmě!“
„... a respektoval mě. Pak ale v okamžiku, kdy na ulici zastřelíte kočku, co vám chtěla přeběhnout přes cestu, a já vám ve vraždění toho nevinného tvora nezabráním, protože vás respektuji, slevuji ze svých zásad, a má osobnost už není stoprocentní. Tím pádem vy, ačkoli jste do mého života nějak vědomě nezasáhl, nerespektujete mou osobnost. Chápete?“
„No částečně... na každej pád to zkraťte.“
„Můžeme samozřejmě dedukovat dál. Pakliže vy byste byl natolik citlivý k mé osobnosti a tu kočku nezabil, nerespektuji naopak já osobnost vaši, protože vaše povaha vám jasně velí střílet po všem, co se hýbe. Jinými slovy; snažím se vám tu vysvětlit, že z našeho setkání nemůžeme oba vyjít s našimi původními osobnostními a povahovými rysy. Alespoň jeden z nás musí slevit a přijmout něco z toho druhého.“
„A co z toho vyplývá,“ zeptal se John se zájmem, zatímco ruce mu pomalu klouzaly k opasku.
„Z toho vyplývá,“ vykřikl Filozof, „že se proti svému původnímu přesvědčení musím chovat stejně barbarsky a násilnicky jako vy!!“ John vytrhl z pouzdra revolver, stiskl kohoutek a rána nevyšla. Ještě pětkrát zmáčkl spoušť, aby se konečně přesvědčil, že bubínek je beznadějně prázdný. Filiozof přiskočil a bodl Johna do krku nožem na papír.
„Damned!“ zaklel předpisově pistolník, který vůbec nechápal, co se to děje. Udělal několik zmatených kroků stranou a svalil se na zem. „Poslal jsem za vámi Kateřinu,“ vydechl Filozof, „aby vám v noci vytahala z revolveru náboje...“
„Ale jak... jak jste věděl, že vás chci zabít,“ zachroptěl John.
„Historie se opakuje, a kdo porozumí moudrosti dávných věků, dokáže předvídat budoucnost! Kromě toho mi to za padesát centů prozradil jeden chlapec, jistý Jerry.“
Kateřina klopila oči z zemi, hrobník Eddie přispěchal s krejčovským metrem, John zemřel a Filozof uvedl do praxe svou šílenou teorii o samovolném přejímání cizí osobnosti; posadil si na hlavu Johnův bílý stetson, ve stáji osedlal jeho ryzáka, nejrychlejšího koně celého Texasu, a vyšvihl se mu na hřbet. „Adiós, seňorita,“ procedil mužně skrze zuby a odcválal hlavní ulicí dřív, než doběhne šerif. Vstříc rannímu slunci, vstříc novým vzrušujícím osudům pistolníka. Jsem po Diogenovi jediný učenec, který je ochoten podle svých teorií nejenom řečnit, ale i žít, říkal si, zatímco mu kůň natřásal staré kosti.
Náboženství je mrtvé, filozofie formuje svět, ale ještě víc je světem formována, a umění už taky není, co bývalo... chtěla jsem napsat společenský román, velký příběh, ale vylezl z toho rodokaps. Napsala si Kateřina do notýsku a pomalu se šourala k saloonu, kde si městská rada připíjela na budoucnost města Del Norte.
THE END
|
