Ladislav Kolář Zeman

Bioprogram

Dáváš mi do úst otázku
Jak nám to dlouho vydrží?
Naše těla visí na vlásku
a ujíždí nám nádraží

Roztoč několikrát číselník
elegantními prstíky
ztichnu líp než kapr nebo mník
a začne se znovu od píky

Vytoč dvě tři čtyři povídám
Mé optimální pláchání
Ten obyčejný bioprogram
ze starostí a tlachání

Na skok u maminky

Když propadlá tvář
se leskem melounu
zakulatí
a bříško se jemně vyklene

je nejvyšší čas

a to se nechce odejít

rozmarná vůně
a dobrůtek šmak
stojí na vlečce
návratu
do světa

minuty sládnou historkami
o geniálním dětství

Pchá! Budiž! Ach!

Marné však
gesto maminčiných rukou

S příchutí jablkových koláčů
odcházíme
a dál závodíme

Poezie

Takhle mne provázíš
Už odpradávna
mé vrásky nevidíš
a kapsa zlá prázdná

Co jenom tobě
kdo dal?
Vždyť já až v hrobě
snad budu král

Nepovíš nezlomíš
své sympatie ke mně
stále mne provázíš
a sloužíš tak levně

A já ti nepodal
snad ani sůl
Dávno se zaprodal
jak stádní vůl

Co na mně stále máš
Vroucí a stříbrná
Proč si mne oblékáš
na tělo vzrušená

Já tě jen trápím
ostrými vousisky
Jestli tě ztratím
lehnu si pod břízky

Tajemství života

Tvé boky jsou jak Sahara
Hoří jak Slunce z jara
Polož mi tisíc otázek
spolknu je jako oblázek

Až přineseš mi živou vodu
z amfory vysypu hrst jisker
Tajemství života a zrodu
je jen pár rybích jiker

A láska chutná jako moře slaně
Položím-li na tvé boky své dlaně

Tisíc let

Scházíš mi už tisíc let
a teskní se mnou každá řeka
Má touha je starý svět
a každý rok ji neúprosně svléká

Když přijde jaro jsi v mých snech
a v letních nocích mi vysychají ústa
na podzim rozestýlám sobí mech
a v zimě je má postel pustá

Tvá nekonečná trpělivost
je smutný černý vesmír
Vždyť já jsem ten host
co v srdci má neklid i mír

Tak popusť otěže své něhy
ať sjede ze skal horká lavina
Obejmu tě jak říční břehy
a to bude jediná má vina

Scházíš mi už tisíc let
a bude to trvat věčně
Tak nech si vyprávět
a buď moje a přec ne

(tvorba z 80. let)