na další stranu
Jakub Čermák
Corvus corone
Oči mi stahuje noc
kdybych byl stará stěna
padala by omítka
Takhle se cítí vajíčko před prasknutím
Takhle se cítí kružnice pod kružítkem
když se mi třese ruka
Je těsně před ohněm
Šamana kněze dvanáctkrát obletěla vrána
a šaman kněz sestoupil do vsi
„ Zlo páchne z čtverců!
A z kruhů malátnost!
Abyste našli alespoň sebe zkrouhněte schodiště
o oba konce…“
Byl pryč rok
nikdo ho nezná
nikdo nezná schodiště
Svlékli ho z kůže a šaman se stal nocí
Teďka mi stahuje oči
Je těsně před ohněm
Za chvíli ze mě vyletí vrány
Dnice
Některé děti už vědí
že svět
je z listového těsta
a když moc křičíš drolí se
Já třeba
hledal zpovědníka
na stěhovavých skalách ptačích koster
v šuplíku
a v hospodě
kde jsem ho taky našel
ale dřív než mi stačil něco říct
za oknem zařval duch města
jako když padá srdce
nebo skleněnka
Kus světaštrůdlu se udrolil
ucpal zpovědníkova chlastavá ústa
a zpovědník se udusil
Takže to zase musím napsat:
„Pane (či paní) — mám tři ruce
dvě hladí jedí píšou drží to jde
ale má třetí škrtí
čeří světlo
a když kolem líně projede auto zmate lampy
a promítne mi rolety na tvé
říká že jsem vězeň
že jsem rýsovanej
že to bodání ta samota v štěstí pane
( nebo paní)
je jehla tvýho kružidla
že jenom oblizuju kruhy…
a pane (paní)— někdy
když jsou lidi kamzíkama a rychle skáčou
kolem mě po tvrdejch —
hodně tvrdejch skalách… někdy tý
třetí ruce věřim…“
Slovo jak z másla
kysá
Je lepší odpověď nebo rozhřešení?
Na dně mé první je jezero
Tu druhou cítím
když jsou draci
Záškuby umění na mě prskají její stín
jako dálnice na smrad garáží
nahá hřejivá v růžencích
přichází dřív než Apokalypsa
odchází rychleji než mužská touha
nechává mrtvá slova
a oční bulvu na obloze koulivou
jak Zem
která je cítit potem z Ježíšova podpaží
Chtěl bych v Něj věřit
nebo v Ní
ale překáží mi oči
Té druhé neživé mohu psát
jako bych olizoval hořící svíčku:
PENDANT LA NUIT
PENDANT LE NOIRE
PENDANT TOI
JE NEIGE
Té první bych lhal
Jako Jidáš Zpocenému
Ta první sněží sama
Rytmus much
Říká se že když vystřihneš kopec z mapy
na vteřinu zmizí
Neplatí to pro nebe nad kopcem
ani pro létavce
skopce a do kopce
a vůbec pro věci které leží za mapou
Ale říká se že když střihneš dost hluboko
poteče krev
protože zapadá slunce
a má nadité červánky
(taky se říká že velkou dírou uvidíš
i žiletku tančící v rytmu mouchy
nebo Měsíc
ale když to s dírou přeženeš zmizí mapa)
Rychle jsem trhnul nehtem
a trhancem jako klíčovou dírkou se díval
jak se po nocích měníš v rosu
Sny jako historky o městě
sny jako historky o městě
dřív se i hryzalo
když nebyl ostrý kámen
z břicha ti visela pupeční šňůra
slizká a popínavá
jak Jackova fazole
nešla navázat zpátky
to nejde
ale šachové figurky se ztrácí od pinčlů
něco se vykousne
zbytek odrolí se starou kůží
a já jsem stál v Zámeckém parku
v minovém poli
na nebi díra v působivém šedém hlenu mraků
na hladině jezírka podobná díra po mně
jako bych už skočil
a voda se nezalila
historky o městě
protože Adam trousí v ulicích
hrudky červené hlíny
jak psí hovínka
město rudlo
dorudlo hnědlo šedlo
svítila Billa
ty jsi svítila
zajel jsem k vám
do pavučin vrátil se oleptaný
a panelové vzniklosti svítily
jako nepomíchané tempery na paletě
trochu nedomrlé
vzniklosti se objevily
po mém příjezdu
po cestách tvými vlnami
tempery na paletě se milovaly
až nešlo rozlišit barvy
svítící okna vzniklosti se mrštila
třeštivě
jak suché slzy
lehl jsem si do vzpomínek na trávník
a pokoušel se nevnímat
venčení psů
dírou v šedém hlenu mraků propadl měsíc a nabral mě na rohy
nikdy mi nebylo podobně
hlen zezelenal a krásou zvěčněl
v díře po měsíci jsem zahlédl tvoji panenku
a něžně proskočil
Jako by sněžilo
Zkometil jsem
Zjančil
Proletěl nad mořem a řekou
a vlhkem klína
a uhasil se v čaji
nikdy mi nebylo jinak
nad tím vším reklama
a zrcadla
a kluk a holka chtějí ta zrcadla zamknout do skříní
jenomže nakonec stejně
do té hltavé tmy
zamykají sami sebe
zatímco zrcadla trpělivě čekají před skříní
až Rozcuchaní vylezou
Jindy jsi měla mrazivým větrem
tak křišťálové tváře že
mít kladívko
popraskal bych je do pavučin
které v nich stejnak spaly
Už jsme si patřili
a bylo to bez rampouchů
a daleko předtím jsem stál v Zámeckém poli
a počítal si pinčly
svítila Billa
ty jsi nebyla
rozťal jsem poklopec
a mezi mnou a hladinou stála šňůra zlaté vody
jako by se ta pupeční dala navázat zpátky
ze mě i z hladiny prýštila šňůra zlaté vody
věděl jsem že dojde
a došla
ani hladina nestoupla
přestal jsem být tělem té vody přestal jsem být parkem
šachovnicí šlachami chodníku
byla zima
měl jsem dva pinčlíky a věž
a sen — historku o královně
a ty dva pinčlové byli plus a mínus a já si nechtěl vybírat
věž byla kamenná
nechtěl jsem do ní
před bránou by čekala zrcadla
tak jsem začal vyprávět sen
— historku — o královně
Zaslechla jí
Nikdy mi nebylo jinak
ani při porodu
ani když praskla skořápka od vajíčka
ani když klouzalo
už pro zvuk písmen
táhne teplo od laponek
* * *
Z krvavých slunečních potratů zbyla
jen špína za nehty
Stěnám buší srdce
a kazeťák nedozavřel tlamu
Z které tmy máš strach?
Tma hlíny je požehnaná
slovanské kněžky tančily
dupaly
a milovaly
jeleni s kořeny místo parohů
uhranutí – všude – tesaní vlci
a hlína
nasáklá poševními šťávami
jako prostěradlo po noci z vosku
Čechy jsou plné bříz
z té hlíny
a ty jsi plná oblých bůžků
Tma hlíny je požehnaná
pohanským smutkem
Teprve
ostře řezaná ramena
křížů
s ní poplivala hroby
tma pod dekou
je plná zavinutých očí
takovou tmu jde jenom potit
nebo zpívat si
tvá tma je malá
ani by neobjala svíčku
ale i Smrtka má bílé prsty
nebo Morana
a jak je měli rádi
rok co rok
je čekalo dno řeky
jako já tebe o půlnocích
a voda třela křičela
hladila šeptala
kraj voněl broskvemi
byla to cizí vůně
i já tě – celou v kůži – po nocích
poznávám jen díky hmatu
má Meruňková
Stěně buší srdce
jako by do ní vrážely postele
jako by po ní tekly slzy
Mou tmou je
že se to spíš za zdí někdo pokouší
oběsit obraz
Trvalá
Kreslím tě
podél osy Alp páteře korálků
na bílém krku gazelí ženy
Sliním prst
a ohýbám ti vystouplé rohy kyčlí
Kreslím tě
podél osy plání ramen visutých
hrazd pod prvosenkovými nárty
A dýchám tě
jako extatická básnířka plyn
Ale všechno tužkou
Kýcháme prachové peří
Šedivé panely v houslích
Líbal jsem mušle
ale zmuchlané moře
mi je bralo
a nechávalo sůl
nebo bílé racky
Spočítal jsem hodiny
podle rozsvícených oken
Rackové se proměnili
v igelity
a zpívali
Jako Pámbů když si o sedmém dni
vysnil hudbu
Zpívali a létali
místo sněhu
Dům měl tvar houslí
Asi bych těmi smyslnými dírami něco uviděl
kdybych neusínal
Ráno jsem upekl štrúdl
a místo skořice jsem oženil jablka
s chilli
Malý třesk
sumci a úhoři
se protírali klínili a ohýbali
někteří s fousky jiní bez
jako nohy při milování
vířili vodu
už tak rozbušenou pádly nedělních loděk
později duněním parníků
čím dál tím silnějším
vrůstal jsem
tvé prsty zaťaté kosti v chaluhách
a všude morek k sání
pádla proti vírům
nahá voda v očích rozkládala víčka
déšť na ní
sucho čekání
a pak poslední rána
jako by sebou o hladinu fláknul
závratný pterodaktyl
tou slastí zamrzla voda
na bílém prašanem učesaném ledu
zůstala ležet temná rozvlhlá těla
sumců a úhořů
Mezidoba v kulatém taktu
Zdravím se v tobě šero
jako se zdraví lidi na chodbách
a mezi obrubníky protože
kolik lidí pozdravíš
tolikrát jsi člověkem…
oranžová města
fialové kopce
Pod náspí kolejí chcípá králík
ačkoli na něj doma čeká krásná králice
a vinou houpavých králičích pohybů
několik králíčat
Chroptí:
" Kolikrát ukousneš kopretině lístek
tolikrát je smutek "
neví že chcípá pro rychlost vlaků
raději zmírá
pro tebe ty smutné cihlově červené šero
Chutná to líp
Bíle to voní dírama v okvětí
Zdravím tě v sobě šero
Neuforia
Překročil jsem prsty řeku
a samou radostí
samými křídly
jsem na břehu rozdělal oheň
To byla moje pustina
na půl dechu vzdálená od řetězce
n-krát zpolymerovaných pustin
ale moje
Měl jsem kde kleknout
kde zasadit strunu
a počkat si až vyklíčí bílá žena
Oheň prskal
tisíce mrzutých koček v třísce
tříska v kůži
kůže na víčkách klíčící ženy…
Cítil jsem kouř a plameny
zatím ve tmě
jako když v dračím vejci bije srdce
Podobně bývá pod peřinou
když nevíš kolik se z bouře vrátilo živých
a kolik mrtvých rukou
Sebral jsem sekeru osekal bílé ženě
kořeny a vlasy
abych měl čím přiložit
a přiložil jsem
Oheň se prosnil tmou
Vystoupil z ní
jako muž z dívky
Pekelník! Ta pomalá genitálie tmy
ozářila mou pustinu
Najednou byla plná tváří
Až se mi konečky křídel začaly měnit v krajky
Rychle jsem podsekl
poslední kořen holo-bílé ženy
vystříkla míza
a žena otevřela ústa
Nikde nebudeš první!
šeptla
byla to znovu Eva ta Adamova
zelená na patách
nahá od Boha
díky mně nedozavřená
Čas do ní tekl jako do hodin
Probořil jsem v ní tvé oči
aby měl kudy vytéct ven
a prsty ten proud překročil
|
