literární časopis založený v roce 1964

Jakub Čermák

Polibek na ohryzek

Hare kršna
víra vtetovaná

a na fízlárně po něm chtěli
hrubý popis toho chlápka
moc nevěděl
jen že nosí dlouhé vlasy a na zádech kříž

láska vtetovaná

co z tebe vím
kromě břečťanu a popínání?
taháš mi ze zdí červené cihly jako bys foukala do hadů
a čekala až se roztančí koše
takhle prý bývalo při Genezi
trny máš jenom na koruně

a vím že tvé dlaně jsou z východu
nederem
jenom obtékáme
kostnatý Lao-c´ vrtí v hrobě apostrofem

už dlouho neleháme do trávy
jakoby ze strachu že by moc rychle rostla
prorůstala
čas nesněží
mám tě rád
ale titáni odešli a nechali po sobě
obrovské postele
stojíme na jejich bouřlivých březích jsme dva i jedni
ale až měsíc zapadne

půjdeme zase spát na rohože

Neuforia

Překročil jsem prsty řeku
a samou radostí
samými křídly
jsem na břehu rozdělal oheň
To byla moje pustina
na půl dechu vzdálená od řetězce
n-krát zpolymerovaných pustin
ale moje
Měl jsem kde kleknout
kde zasadit strunu
a počkat si až vyklíčí bílá žena
Oheň prskal
tisíce mrzutých koček v třísce
tříska v kůži
kůže na víčkách klíčící ženy
Cítil jsem kouř a plameny
zatím ve tmě
jako když v dračím vejci bije srdce
Podobně bývá pod peřinou
když nevíš kolik se z bouře vrátilo živých
a kolik mrtvých rukou
Sebral jsem sekeru osekal bílé ženě
kořeny a vlasy
abych měl čím přiložit
a přiložil jsem
Oheň se prosnil tmou
Vystoupil z ní
jako muž z dívky

Pekelník! Ta pomalá genitálie tmy
ozářila mou pustinu
Najednou byla plná tváří

Až se mi konečky křídel začaly měnit v krajky
Rychle jsem podsekl
poslední kořen holo-bílé ženy
vystříkla míza
a žena otevřela ústa
Nikde nebudeš první!
šeptla
byla to znovu Eva ta Adamova
zelená na patách
nahá od Boha
díky mně nedozavřená
Čas do ní tekl jako do hodin

Probořil jsem v ní tvé oči
aby měl kudy vytéct ven

a prsty ten proud překročil

dej oheň

zemřela mi slova
scvrkla se na vzduchu
jako vejce na pánvičce
mrtvolky

ale pohřbi slova

opuštěné
rty mi hned zalapaly po cizích
rtech
chytnul jsem tě jako harmoniku
hnědou po kabátech
(ale bez kapes)
a bral si tvé výdechy
jako bys jimi škrtala
čertům pod kotlem

jenomže mrtvolky
se zatím svěřily podlaze
začal jsem zakopávat
vyvrkávat
padat
tma hořela od záhrobí
a zevnitř měnila své tvary

znovu se probudil drak
duhový
a z mrtvolek se staly šupiny
na jeho česko-středohorském hřbetě
radši jsem zpíval:
Spolknul jsem kouř
drak Ao šen
a cizí úsměv
spadl mi z koutku
oběšen
byl ze sádry

ale pohřbi draka

časem se šupiny sesypaly
některé byly dětem pro štěstí
schovány pod talíř
zbytek se rozpršel

deště mi vypráví

ale
jsou i noci kdy muži přicházejí o játra

záděrky

v zrcadle stropu
zívla řeka
a já uviděl že máme postel plnou
balvanů
mžitkavě modrých
tekli jsme po nich
a trhali se o hrany slov a nehtů
zarostlá přání
moc velká na to
aby se dala rozkrojit
a prostřít
se těsnila mezi myšlenkou a klínem
záděrky
kázal jsem balvanům jednomu po druhém
jestli jsi srdce bij
tělo jsem měl plné smyčců
jako borovice
ale mou ženu by struny oběsily
šepot nebo padání omítky
v tom řevu řeky nebylo slyšet víc než
plíseň
rostla na jazyku
tak upřímná
že vyplašila vodní chamraď
pod břichy se nám smýkli kapři
a byli čínští
ani nevím jak jsme usnuli
a jestli

skála

Neletěl jsem
Došel jsem ke skále po zemi
která byla savá a proměnlivá
jako tvá kůže
a ze země jsem jí pozdravil
Mlčela
jako zamčené kostely o nedělích
Pod mechem měla skříň
plnou prázdných ramínek
Docela jsem té skále rozuměl
Chtěl jsem se jí zeptat
proč pořád hraju pukanou
a na schovku
ale nevěděl kde začít
Sypal jsem před ní obrazy dne
strom not který přes noc ořezali
průsvitné medúzy tvých dlaní a břicho
nafukování minut
Ten den jsem
obědval s přírodozpytci:
Miluješ mech skálo? Mech dýchá
Vedle
Jenom se otřásla a někde v sobě zmáčkla žížalu
Zelený zákal měla
Neviděla

(současná tvorba)