Jaroslav Švadlena

Vrše

Lovci sumečků se táhnou přes
brod.
Práchnivé trámy hýčkané
žabími přikrývkami
nehybně plují v zátoce.

A na mělčině vykasané dívky
vzdychají po rybím mase,
po bledé duši,
která den co den vychází
obtočena kouřem
smočit malíček ploutve.

Vítr v březnu

osidlům dívky L.

Prskavý rejdil,
jenž přezimuje v obchodě s medem,
ulízl sladkosti silným zubem.
Je mu to přáno,

na jaře louže bývají neklidné,
ale já při zimních měsících
políbaný Jartagelou
si rozpačnou hlavu ukládám.

A vítr je vlhký jak sliny,
ne jako křupnutí
prochladlé Jartagele do náruče.

Sbohem Angeliko

Prosil jsem rozvzpomínání,
aby mě ušetřilo.
Ve formanském voze mezi zeleninou
dalas mi připolíbit.

V žluté harcovně byly mi
židličky malé
a stolečky byly mi prázdné,
střídmičku chleba jsi měla dát
koníkům, nikoli skořici,
mohli jsme ještě za noci
dorazit na trh.
Mám bledý úsměv,
který mi nikdo nesejme,
sbohem Angeliko.

(publikováno v Divokém víně 2 / 1966)