|
na další stranu
Leopold Němec
JSEM ZÁSADNĚ PROTI, PANE DOKTORE.
„Víte pane doktore“, řekl Ferdinand, když uviděl, jak jeho ošetřující lékař zvedl obočí, „nebudu chodit kolem horké kaše a řeknu vám to na rovinu. Jsem zásadně proti, aby se v našem desetitisícovém městě stavělo metro. Mám na mysli obě navrhované trasy, A i B. A to hned z několika vážných důvodů, z nichž ten první hned napadne skoro každého. A když říkám skoro každého, tak mám na mysli i Antonína Cuchtu z Drválovic.“
„Nóó, a co to teda je, ten první vážný důvod, pane Ferdinande,“ zeptal se rozpačitě doktor.
„No přece že je to absolutní blbost, pane doktore,“ vykřikl vítězoslavně Ferdinand, jako by vyhrál v loterii a ruce mu přitom vylétly vítězně nad hlavu.„A představte si,“ pokračoval rozjařený Ferdinand, „že z několika vážných překážek, o kterých ještě budu mluvit, je to překážka ze všech překážek ta nejmenší. Není to ale tím, jak by se mohl někdo mylně domnívat, že totální blbost každý hned pozná, ale je to tím, že dělat blbosti je prostě v lidské povaze.“
Doktor, který dosud hleděl na monitor svého počítače, se na otáčivé židli natočil tak, aby Ferdinandův obličej měl přesně v perimetru svých očí a mohl na něj hledět face to face. Naklonil se k němu a zřetelně mu rovnou do ksichtu řekl: „Pane Ferdinande, vy o tom víte něco konkrétního? Pokud ano, tak byste to měl co nejdříve oznámit na policii.“
Ferdinand se po těch slovech skrčil jak zajíček ve své jamce a ztuhnul jak poleva na vánočním cukroví. Doktor a Ferdinand na sebe chvíli beze slova hleděli. S přibývajícími vteřinami bylo ticho stále zlověstnější. Doktor začal mírně pokyvovat hlavou nahoru a dolů, což si Ferdinand vyložil jako obvinění.
„Proč já,“ vyskočil Ferdinand náhle ze židle, přikrčil se a vystrčil bradu. Ruce mu přitom volně visely podél těla jak pistolníkovi.
„Proč já,“ opakoval, „já jsem řekl jen to, co jsem četl. Doktore, nic na mně nezkoušejte, nebo mě to zase chytne.“Doktor vstal ze své otáčivé židle, položil Ferdinandovi ruce na ramena a konejšivým hlasem se ho pokusil dostat do klidu. Pochopil, že svého pacienta vytočil jak vývrtka špunt.
„Ferdinande, když vás to popadlo minule, tak jste napsal pět básniček, a co se stalo? Nic. Vůbec nic se nestalo, protože doba je taková, že básně se nečtou. Poezie je každému k smíchu a literární časopisy jsou v ohrožení jak stužkonoska modrá.“
Ferdinand zvedl hlavu a jako by smířen s osudem se pousmál. „Myslíte , doktore?“ řekl melancholickým hlasem.
„No jasně,“ ožil lékař, vida že to zabralo. „Nepište ale do nějakých vesnických rozhledů a zkuste to rovnou v Divokém víně. To je časopis vytrvalý jako pýr, který se udrží, i když ho kolchozníci zaorají.“
Ferdinand si promnul bradu, podrbal se na hlavě a bylo vidět, že má ještě jisté pochybnosti.
„Nic se nebojte, Ferdinande,“ ujišťoval ho doktor, když viděl básníkovy rozpaky. „Já vám něco píchnu a uvidíte, že z malého vánku se urodí tornádo.“ A při těch slovech hned signalizoval sestře, aby nachystala koňskou injekci.
„Kam to chcete, pane Ferdinand, do zadečku?“ zeptala se pro forma sestra, přestože už chvíli věděla, kam mu jehlu vrazí.
„Jo,“ odpověděl Ferdinand sestře a vzápětí zasténal jak raněné zvíře.
„Nesmíte tak silně svírat půlky, pane Ferdinand,“ kamuflovala sestra svoji nešikovnost.
Ferdinand si natáhl kalhoty a posadil se. Chvíli pozoroval sestru, která se k němu otočila zády a ohnula se pro spadený obvaz.
„Pane doktore!“ vykřikl náhle Ferdinand.
„Copak je, Ferdinande,“ zeptal se doktor podezřele klidně.
„Už to začalo!“
Doktor si dal ruku před ústa, aby nebylo vidět, že se směje, a zeptal se: „A co jako, Ferdinande.“
„Co jako, co jako,“ opakoval udiveně doktorovu otázku. „Přece tornádo. A z ničeho nic. Doktore, vy jste fakt machr. Vy jste to věděl, vy jste to věděl.“ Popadl své trekingové hole a klobouk a už byl za dveřmi ordinace. Hned se ale vrátil, a jen tak mezi dveřmi se dodatečně rozloučil a poděkoval.
Jestli sestra trefila Ferdinanda do správného místa a probudila v něm múzy, to se (možná) dozvíme v některém čísle Divokého vína. A jestli se netrefila, tak je to v pr….! To ví sestra i Ferdinandův ošetřující lékař.
Pan Ferdinand
Posttraumatická báseň
NOČNÍ OBLOHA
Byli jsme děti bez dozoru
z jedné ulice běhali jsme do druhé
skrz roztodivně propojené k sobě tulící se domy
kolem tajemných zákoutí
po příkrých schodech ze síně na pavlač
a s huronským křikem honem dolů do dvora
kde od ryku malých Slovanů létaly vyplašené slepice
Budoucnost je hned zítra
dětství zdá se být dávná minulost
vzpomínky živé však z pod čepice derou se ven
třeba jak v domě rabína
Ariel Goldstein se ukryl na záchod
v domě tom plném tajů kde nejvíc jsem se bál
když najednou na malém nádraží přišel smutný den
Ariel i jeho sestra museli
vlakem do Brna a pak ještě dál
my ostatní stáli mlčky s rukama v kapsách
z vlaku plného Židů
jen Ariel nám krátce zamával
na jeho kabátu svítila žlutá hvězda
jak světýlko naděje plující temnou oblohou
Zvláštní jak mizí lidé
trvalo dlouho než jsem pochopil
proč zakláním hlavu a oči zvedám k obloze
už také vím
proč je vesmír nekonečný
proč bliká v něm tolik žlutých hvězd
jedna z nich je Ariel
Tak mávám protože dlužím to
|
