na další stranu
Leopold Němec
Vážený a milý Ludvíku.
Srdečně Vás zdravím, jsem živ a zdráv, nic víc (jak zpívá Jaromír Mayer). Z toho důvodu jsem chtěl do příštího čísla DV poslat pět básní. Nakonec ale posílám ještě o tři básně víc. Já vím, že je to ode mne nepatřičně troufalé. Pokud by se ale všech 8 básní do čísla dostalo, tak bych se jako autor dostal na 150 básní publikovaných v DV (nepočítám prvních dvanáct básní, které jsem v DV publikoval pod pseudonymem).
Tak mne napadlo, že bych kulatiny publikovaných básní v DV měl jako předseda SVJ oslavit s ostatními vlastníky. Svolám mimořádné shromáždění, celý dům vyzdobíme vlajkami ČR, EU, Tibetu, Ukrajiny a praporem našeho města. To bude panečku slavné shromáždění. Možná se zúčastní i nová nájemnice z půdy - nezvaná a všemi nechtěná Kuna lesní.
Tak já to prubnu. Zápis ze shromáždění Vám samozřejmě pošlu.
Hezký den přeje LFN.
POUSTEVNÍK
Poustevníkovi na koncert Brahmse
sotva nějaké to euro zbývá.
Nezná reklamu,
u stolu bez příboru jídá,
je nemytý a chová se jak čuňata.
Témuž poustevníkovi,
velmi neuměle,
kulturní vrstva skrývá,
jak agresivní, pudově chtivá,
a rozporuplná je lidská podstata.
Je, či není to jedno,
objímat stromy někde na Vysočině,
nebo poustevničit vysoko v Tibetu,
nebo v rudé Číně.
ANDĚL PÁNĚ
Až v rohu vzadu na dvorku,
u vrátek do polí,
zaparkoval svou nebeskou motorku.
Prohlédl si vesnici a okolí,
náš dům, kostel a hospodu U Borků.
Poté se pohodlně usadil,
a srdíčkem vyřezaným ve dveřích WC,
sledoval drobotinu na dece,
zda jejich nahota není první hřích.
I malým srdíčkem viděl, že chybí selekce.
V kadibudce nebylo téměř nic,
jen vícevrstvý papír, a svérázný puch.
Anděl se nadechl z plných plic,
zamrskal křídly jak pstruh ocasem v bystré vodě,
a srdíčkem ve dveřích náhle zmizel jak svatý duch.
Když zvon začal svolávat věřící k modlitbám,
ve věži se probudil netopýr.
Před vraty svatostánku se vzápětí zjevil
pan farář Jan Nepomuk Vrápenec.
Konec hlášení.
KŮL V PLOTĚ
Kdybych se nemusel vlastní zrady bát,
mohl jsem tenkrát za lesem
ze svého koně sesednout,
a při svém boku mohl věrně vedle sebe stát.
Mému koňovi jsi samé hlouposti tvrdila,
tím pisklavým hlasem,
který má věrná žlutá kobyla,
tak příšerně nesnáší.
Tvé lži a slova ostrá jak skalní útesy,
rozjitřily duši mého koně.
To byla chyba, to nemělo se stát.
Já sice ne, ale můj kůň se tě začal bát.
Milovaná kobylka se mi splašila,
a musel jsem ji krotit lasem.
Ty jsi jen stála jak v ohradě kůl,
a nejvíc mého koně naštvalo tvrzení,
že je tvůj.
TICHÉ ROZJÍMÁNÍ
Po kočičích hlavách klopýtá ulice
z kopce dolů, až k soše svatého Rocha.
Vlhkem a starobou nasáklý průvan
mu nadzvedává kamenné roucho.
Pitoreskní domy ubíhající v tajemno
tvoří úzké křivolaké uličky,
ty sbíhají se u synagogy na náměstí,
jak do důlku hliněné kuličky.
Učený rabín s talmudem pod paží
uctivě s úklonou zdraví souvěrce.
Poppera, Ungara i hospodského Deutsche.
A slečny Bauerovy v kloboucích.
Na hřbitově ve stráni za městem,
chátrajícím už pět století,
stojí v tichém rozjímání a neskrývaném dojetí.
Mluví o tom, jak jde kšeft, a mudrují,
proč tomu tak je.
NOTORIK
Bláto a špinavá voda z kaluže
skřípe ti mezi zuby,
když voláš - do prdele!
Hrozíš pěstí za červeným Fordem,
který tě nahodil
od hlavy až k patě.
Ani v hospodě jsi nebyl.
V pondělí stejně nikdy nechodíš.
A po schodech do mansardy,
už zase trousíš bláto z bot,
jak traktor z pole
a říkáš si – do prdele!
S obavou třikrát zvoníš,
to je váš signál,
a voláš rozpustile provinilé – ahój!
Protože dnes domů,
jdeš zase jak to prase.
Odpověď na tvé ahoj
bylo docela laskavé – do prdele!
JANTAROVÉ SLZY
Natažen zády na jehličí,
unaven jak tažný pták,
v korunách slyším sojku,
jak na stráži křičí,
a z dálky v odpověď ji houká
parní vlak.
Mladý jehličnatý les
kterému se říká Borky,
milují chlapci i mladé holky.
Sem z Valchova chodil mnohý lásky žák.
Les dívky pláčem kropily
pro zradu, pro ztracený věneček,
pro zhrzený cit.
Kouzlem lesa slzy v jantar se měnily,
v medově hnědý valchovit.
ČERVENÝ KALÍŠEK
Není vratný, jak láhev od piva.
A i kdybys zaplatil zálohu,
určitě ho nevracej.
Jen občas ho vyměň, jestli si vzpomeneš,
protože pod ním,
je moje peřina.
PANENKA S PORCELÁNOVOU HLAVOU
Červené světlo
nad dveřmi s pískovaným sklem,
snad to byl důvod vstoupit,
zaplatit bordelné,
u baru se dlouho nezdržet
a honem nahoru.
Místo svůdných retů
jen otevřená ulepená huba,
většina knoflíků na županu chybí,
stejně jako slůvka lásky.
Šitíčko po ruce však není.
Mezi stehny v krajkových punčochách
horko a vlhko jak v Surinamu.
Kdysi krásná tvář tátovy princezny,
dnes bílá jak vrátnice vápenky,
jen na lících zbytky nachového pudru.
Pod žhavými polibky
zůstává studená a bez citu,
jak hlava porcelánové panenky.
ZMÝLENÁ
Mladé, neofouklé poupě,
vyzývavě vystavuje své neotřelé pestíky.
Svůj drzý úsměv rozdává jen skoupě.
Cestou kolem zahrádky, na pěší zóně u pizzerie,
zálibné a chtivé zraky
sotva který z pánů skryje.
O co méně pohne brvou, tím více kroutí boky.
Jsou široké a hýbou se,
jak dělá dlouhé kroky.
Tak tady mne máte, vy nenasytní čmeláci.
Nic jiného neznáte,
než pivo, sex a legraci.
Jen si klidně berte, co vaše oči utlačí.
Já nejsem jako Ony, jak si asi myslíte.
Mně můj milý postačí.
U PŘÍVOZU
Lokty opřeni o zábradlí u řeky,
pohledy těkající od náplavky k mostu
a zpět kolem rybářovy pramice.
Pro dnešní noc slova najít nemohou,
na ramena začíná již sedat chlad,
berou se za ruce a schází dolů k řece.
Rybář v padající mlze od břehu odstrkuje loďku
a šploucháním vesel plaší provinilý stud.
Hvězdy klopí oči a měsíc předstírá zatmění.
|
