na další stranu
Běla Janoštíková
LOBELKY
Ne jeden kvítek,
ale kvítků stovky a tisíce.
Ne jenom modř,
ale modř modřejší než šmolka.
Nejedno okno,
nejedna zahrádka,
nejeden truhlíček
plné nejenom do kraje.
Plné lobelek.
Přeplné, plné léta a slunce.
BRČÁL BARVÍNEK
S blankytem barvínku.
Bez spěchu.
Bez času.
Zelení brčálu.
Bez bázně.
Bez strachu.
S bezbřehou důvěrou
věčnosti blíž.
MECHEM
Po koberci slz a slziček.
Pěšinkou vzdechů.
Po cestě chladivých krůpějí.
Cestičkou v mechu.
Mechem. Starším než všechny slzy na světě.
Měkčím nad nejhlubší vzdech.
Cestou mechových větviček a hvězdiček.
Po chodníčku milionů let.
Stínem bezčasí. Zeleným mechem.
ŠÍPKOVÁ RŮŽE V DEŠTI
Jen jedno nadechnutí.
Jeden pohled. Jeden vdech.
Prší chladný červnový déšť
a kvetou šípkové růže.
Bílé a růžové, plné deště.
Plné vlahé červnové vůně.
Jen jeden pohled. Jeden vdech.
Než odkvete růže. Než ustane déšť.
Jen jeden jediný hluboký doušek, co zůstane.
ALCHYMIE ROSY
V kontryhelu rozhozené hrsti perel.
Magie krůpějí v řasnatých listech.
Alchymie rosy.
Rosička, husí nožka.
Nejobyčejnější z prostých.
Býlí palouků a příkopů.
Alchemilla, arcisléz. Věští.
Věští z křišťálu vodních kapiček.
Z vějířkovitých dlaní listů.
Věští z ptačího letu i ze všech barev duhy.
Že věčné kouzlo rosy se neztratí.
VZPOMÍNKY
Vzpomínky sypou se
ze všech cípů,
ze všech kapes.
Letí a padají.
Kde se vzaly?
Hřejí i bolí.
Jsou jako dech,
co nejde vydechnout.
Jsou jako zahrada
plná štěstí.
Jsou.
Vzpomínkami.
Na to, co bylo.
Co už není.
Zjeví se. Vytanou.
Jsou jako květiny.
Jako stíny.
Jsou.
Nesou se svěží
jak vítr z hor,
ostré jak vichřice.
Živé a barevné hrnou se.
Vzpomínají.
HUDBA A POEZIE
Zachytit nepolapitelný kvap
měnícího se rytmu času
lehkého jak křídla motýlů.
Přivolat neslyšný zvuk
vesmírného chvění
a vtělit jej do písní.
Tlumočit nepřeložitelná slova
jazykem beze slov.
Bez bázně úžasné básně stvořit.
Předestřít půvab tikotu hodin
bez stínu výčitek a bez trampot.
Slyšet, souznít, doufat a věřit.
Tak nějak snad jak to kdys Chopin dokázal.
SLOVO DO TICHA
To dávné slovo do ticha se ještě chvěje ozvěnou.
Zvuk, význam, smysl toho slova ještě dnes
v tichu stále volá. A ticho mlčí. Zůstává.
Zůstává částí toho slova i jeho hlasnou ozvěnou.
Je barvou dechu jeho zvuku. Průpověď činí tajemnou.
To dávné slovo do ticha. Pořád tu šumí, šeptá, volá.
Významem k tichu v kontrastu. Smysl snad uniká.
To ticho stojí, mlčí, čeká. Nadmíru plné dávných slov.
Slov pádných, zvučných, naléhavých. Co neztratí se. Zůstanou.
ŠEŘÍ SE, STMÍVÁ
Šeří se. Stmívá.
Šero zní jak ztrácející se tón.
Tma ozývá se jak hudba z hlubin.
Šeří se. Stmívá.
Růžově, opálově, kouřově,
než modře modrá modř
překryje celé nebe.
Obzor se vyhoupne
jak obrovská lodní příď.
Ve vlnách moře času
klesá dál od slunce.
Zároveň slunci blíž.
Šeří se. Stmívá.
Hudba neslyšně zní.
Den mizí opálově, šedě, růžově
za obzorem, co stoupá výš a výš.
CHRÁM ČASU
Vteřiny, minuty,
týdny, měsíce, léta a staletí
zvolna tvoří chrám času.
Jakoby ani nestál.
Jakoby nikdy nebyl.
Záblesk světla,
světelný paprsek,
vysoko kreslí klenbu času.
Čistě a vznešeně,
až její linie
na chvíli zůstanou
ve světle zavěšeny.
Chrámová klenba
klene se nad léty a staletími.
Ve svitu paprsků,
ve světle záblesků
měřených pouhými vteřinami.
|
