literární časopis založený v roce 1964

Luboš Koláček

Text nebyl redakcí redigován.

POCTA FILO-SOFII: S DANTEM JDOUC PEKLEM Y

Kde v půli život náš je se svou poutí,
to přec tu každý dobře zná,
tam procházeti bylo mi tak temným lesem,
a tolik doprovázený smavým běsem,
že pravý směr jsem nemoh´ uhodnouti.
Jda krajinou, co žádný nepozná. Jen On. A trochu Já.

Ach trudno líčit ona místa, kde jsem
probudil ten podivný hvozd divý, drsný, tmavý,
že na to dosud vzpomínám jen s děsem.
Tak tedy Dante pronásledován tímto běsem pravým,
do lesů tajuplných vklouzl jako duch
a já ho následoval, touhou po poznání nesen.

Ach, co nám pak tu bylo souzeno!, jak Mistr praví:
„Snad ani smrt tak hořce neotráví
Však dospěl jsem tam k všeho dobra středu,
a proto vypovím vše bez obavy.“
Toš následujme Cestu jeho,
s poutnickou holí, s lucernou,
tázáním mocným obtěžkáni,
jdouc temným jsoucnem Dantem zváni.

Jdouc s Dantem, jen nevědíce jak a kam,
neb ani mistr náš to – zdá se – neví, řkouc:
„Jak jsem tam vešel říci nedovedu
neboť mi sen v těch místech oči sklížil,
až pravá cesta zmizela mi vpředu.
Však neusnul. Anebo … snad...?!
To odhadnouti věru nedovedu.

„K úpatí pahorku tak jsem se blížil,“
                   vece dál jako v bdělém pění,
„který až na konci je toho dolu,
kde do srdce mi úděs ten se vplížil.“
Však neusnul jsem ani já,
poctivý fámul jeho bolu,
jenom tak - jak Mistr snad - jsem trochu spal.

Leč dosti již snění! Co bylo dál?!

My cestou-necestou klesali přesto dál,
abychom dole uslyšeli Vergila, jak děl,
co povědět nám chtěl:
„Já básníkem byl. Zpívala má ústa,“
                                        neprve o Pekle,
„o tom jak uslyšel já skřeky zoufalců tam zníti,
uviděl dávné duchy v utrpení
smrt druhou vzívati a bolně výti.“
A tu se Dante plně probudil,
já jako fámul jeho též zde moh´ potom náhle být.
Co jenom Mistr pak dále vyprávěl! Tak třeba:
„...jak zřel jsem ty, jimž oheň trýzní není,
neb smějí naději a víru míti,
že buď kdy - buď přec - že dojdou vykoupení.“
Leč pravou podstatu je třeba pochopiti.

Tak jako velký Dante, také já to čil,
abych vás nyní lépe poučil.
Nuž - jen dále, s námi vpřed,
ať vidíte, že čas jsem nemarnil,
když Cestou Peklem zřel jsem mnohé z toho,
jaký to místo hrůzy má být bolný vřed.

Ach - smutná iluze, nuž prohlédni:
vždyť koho já jen viděl tam!
Co hříšníků, ale i ty, co vůbec nehřešili,
jak ostatně i Vergil dí:
„...však jejich ctnosti, ty jim nestačí: křest přece nepřijali,
jenž ve tvé víře slib je blažeností.“
Tak je to tedy!
Mají tu hříšníky, co v nutném smyslu nehřešili,
ti ještě před křesťanstvím žili,
a Boha nectili tak jak se sluší. Snad bohy jen,
a především svou tělesnost i duši,
hledajíc Pravdu, Lásku, jak filozofům sluší,
těch starých časů blažených, té velké době v plen.

Tu zpozorněl jsem.
A co jsem vlastně Já? Fámulus Mistra, Danta.... leč!
Jsem přece jedním z nich, znám všechny jejich žaly.
Jak povědíl nám zdejší převeliký Mentor náš,
a že byl mistrem nad mistry:
„Pro vadu tu a ne snad pro hřích duší,
jsme ztraceni a bez vůle a síly,
však s touhou po spáse, již každý tuší.“
Však dodám jen, že Poznání nám sluší.
Co myslíš milý Dante? Jak nazíráš to drahý básníku?
Není snad tohle oxymorón jakýs a vylhaná jen polopravda,
alibismus čísi, páchnoucí spíše jenom z pomníku?!
Můj milý Dante, vždyť: koho jsi tam zřel?
A koho to tu nyní vídím také Já?!

Tak vedle padouchů tam, vedle Bruta, Claudia či Nera,
když pohlédl jsem v místa jiná,
spatřil jsem mistra vědců všech a pána,
ve sboru těch, jež vede moudrost činná,
kde pocta všech mu bývá zjevována.
„Tam Sokrates a Platon, čestná místa
po jeho boku ponechána.
Demokrit, jemuž náhoda vše čistá,
Anaxagoras, Herakleitos, Zeno,
Thales a Seneca s ním moralista,
Dioskurid měl tam místo vyhrazeno.
A zřel jsem Tullia i Empedokla tváře
i pěvce, jemuž Orfeus je jméno.
Na Ptolemaia hleděl, na hvězdáře,
Euklida, Avicennu, na Galena
i Averroa, tvůrce komentáře.“

Nemohl vypsat Dante všechny jejich jména,
neb stále dál jej hnala látka jeho díla,
mířil i v jiná zásvětí a svého světa kraj,
a tedy jinam zas, by navštívil i Očistec a Ráj.
Však já tu, drahý Dante, chvíli ještě posečkám,
vždyť tohle tvoje peklo je přec to, co láká.
Ne pro svou divokou a drsnou děsuplnost,
s nimiž je jako podobenství dáno nám.
Ne! Stokrát ne, jak klasik vece.
Pakliže v pekle mistři slova jsou a ducha, pakliže v pekle sedí,
a všichni, jež nás moudrost učí, pak rád tu také setrvám.
A třeba navždy, je-li dobře tak.
Já neleknu se zlovolného podobenství, neb mistry své tu přece mám,
co pobudou zde navěky, jak díš. Nuž tedy – setrvám.
Já po moudrosti toužím, po milované Filo-Sofii,
jíž klaním se již odedávna. A ta mi šeptá vášnivě, tak vece Ona přec:
„Tak jako magie je pouze jedna, ne černá nebo bílá snad,
tak ani mezi peklem, očistcem či rájem rozdílů přec není,
ty hleď jen tam, kde moudří sedí. To jediné ti radím já,
Tvá Filo-Sofia.
Po jejich boku místo tvé jest, spočinutí veškerenstva Cest,
do mysli rozbřesku až, do nejzazšího Rozednění.“
A já je našel, já už vím. A – já už - znám.
Ne, tohle není pýcha, snad jen zření,
co ukazuje pravou Cestu nám.
Tak díky, milý Dante, teď – i díky tobě,
Mistře, mimo jiné – já už ji znám.

A vy, co žádáte si poučení,
vy neděste se Kerbera,
život a smrt jen zuby cení,
však Opravdovost vrásky nedělá.
Toš – ať se třeba čerti žení,
Cesta je otevřena, pramen vyvěrá.


LYK
Olovnice, 7. - 8. 11. 2021