na další stranu
Rozárka Riegerová
***
Hrály jsme mariáš
s tarotovými kartami.
Vsadila jsem všechno –
své dva desetníčky pro štěstí…
***
Tak třeba jsem měla ráda,
že jsme nebyli líní
sázet květiny na opuštěné hroby.
Wilhem Erstein
mi pak ve snu děkoval
za japonskou zahradu:
„Až tehdy jsem našel klid.“
A byla to prostě jedna z mála nocí,
kdy jsem neměla noční můry.
***
Davy
těsnaly se pod římsou,
jen sis vyhrnul rukávy:
„Víš, když se ti zachce
tančit waltz v dešti,
nezaprší a nezaprší.“
Pak jsi vykročil,
Mojžíš, co se mu mraky
zapomněly rozestoupit.
Bylo už šero,
když ve mně zahořely
keře: všechna ta vidění!
A tam jsi mě čekal -
Mojžíš, co schovává
v kapse zápalky.
***
/rozvod/
Tu noc ses dožadoval, zatímco tvá žena
bosýma očima tančívala po stropech
paso doble. Zapomínala při tom dýchat.
Ona už tušila, že šest stěn může být
domov i rakev. Že šest slov může být
otázka i odpověď. To ty ses přepočítal.
Styděl ses, když jsi později
ve svém deníku našel vepsáno:
„Neměl bys vyhledávat oheň,
co hoří, už hoří,
to nelze znova zapálit.“
Styděl ses, když jsi ji tajně pozoroval
pootevřenými dveřmi, a
nebyl si jistý, zda tě vnímá nebo ne.
Styděl ses i zeptat.
A od toho dne jsi ji
oslovoval Tabu.
***
… a byl to ten šepot,
jímž naučili promlouvat duši,
to aby pojmenovala smrt
jejich křestními jmény.
Mít v kapse závěť básně
zamlčím ti i strach
potem prosakovat
„ano, ale“
ale
člověk zasažený deštěm
stal se bouří a smýká hvězdami.
***
Tohle ti možná bude líto,
mládí je pryč
a zbytek staré žito,
které je třeba vymlátit.
Pak z kalné mouky sázet chleby,
sytit se jimi
naposledy,
než přijde čas se vyzvrátit.
Nádor je báseň horká zráním
a pod ním kámen zaschlé krve.
Nechtěj ho vyrvat – vždyť mě zraní!
Proč muset umřít
hned napoprvé?
Tohle ti možná bude líto,
zdraví je pryč
a nic už nezmění to.
Jen nechej mě ještě psát
ti básně
a tvař se, že jsi na mě pyšný.
Nech slova klást na tvrdé pryčny
a až andělé pookřejí,
dodej mi kuráž.
Panta rei.
***
Jsi jediný doktor,
který mi předepsal
báseň proti sebezmaru.
Já tě tu nenechám umřít -
řekls a vzal mě k vám domů.
V polních cestách stojí louže,
otec trhá Krista na kusy,
obřadně nahazuje tu
otrávenou návnadu.
Matka v chalupě dere křídla
andělům. Jizby páchnou
zatuchlinou.
My dva jsme na louce
plné mrtvých ovcí.
Šílený pastýř jim rozčesává
zbytky tkání. Směje se a v ústech
se mu rojí bílé mouchy.
Utíkáme jim.
Ve vedlejší vesnici křísí mraky.
Cikáni čarují, slyšíme je až sem.
Přesto zůstávám.
Jsi jediný doktor,
který mi otevřel maso a slíbil:
„Bude-li tam smrt, přijmu ji.“
Měla jsem tě varovat.
Jak je divoká. Jak je přísná.
Jak osudná je.
Jsi jediný doktor…
„Ublížit na duši bližnímu svému § 223/1989“
***
Uprostřed Sibiře mrtvý úl.
Jistěže čekám, Iosife.
Mám duši plnou tabáku,
jen sirky došly.
Ve snu přicházíš - do očí
zarostlý střep zrcadla.
Co se v něm zjeví,
existuje. Zbytek nikdy nebyl.
Jistěže čekám. Vždyť ty jediný
umíš ohřívat hlasy.
Smí se to?
Vytrhnout sníh i s kořeny?
Já bych to nedělal…
Víš, chtělo se mi zvracet,
když sněžily černé strupy,
proboha, vždyť je léto!!
Iosife… chci,
abys přišel až tehdy, kdy budu celá -
dvě oči, jedno tělo, jedenáct duší
a žádný stín.
***
Ležíš v mých stokách
schizofrenních snů -
jedenáct těl
má v ústech zrezlé mince.
Fascinován zrůdností,
že v bílém mase
kvetou mi rybí šupiny.
Hluk mezi plícemi:
to jak ses prudce
posadil ze snu,
utrhla jsem se,
jinak se v tobě
nic nepohnulo.
Naposled ti říkám,
jak mi to ubližuje!!
Když už musíš –
z Boha mě vyřezej
košerákem!
***
Prosím tě, řekni jim,
to nejsem já -
ta hrudka
písku a zaschlé krve.
Odvrací se…
Můžeš mi věřit? Ty?
Byl jsi u toho, když
mi písek zarůstal do kůže,
omyl jsi mě a sevřel do náručí.
Byl jsi u mě,
když jsem se nedokázala
ani stydět.
Vím, jsou to kruté verše.
Prosím tě, řekni -
ta touha zůstat živý…
přemůžem ji
(?)
***
Jak snadno ti tečou
básně z rozvodněných niter.
„Sotva dovolíš druhému upít,
sama nevyplaveš.“
Jenže
co je ti po nich?
Jen touha
po zapovězených domovech
a po mámě – živé či mrtvé.
Jen vděk
k těm, kdo slyší,
o čem nemluvíš.
Jen přání,
aby po nás zbylo víc,
než prázdná zrcadla.
Jen láska,
noční můra, věčný hledač
světla, které nespálí.
***
Leknutí.
Jak chytla se stébla
a nahmátla námel.
Ještě dnes
utíká tím polem
dořezaná od klasů.
Za patami bílo,
utlučená mouka.
***
Za ruku bereš mě,
jak otec bere dcerku.
Kudy nás povedeš?
Sadem, kde čerešně
se podobají šperkům?
Či zkratkou na veteš?
Jíním jinotajů,
kde stěží rozeznat
od perel sníh?
Tam na scestích,
na pomezí sna
a živých krajů,
na hraně vědomí
chytáš mě,
jak jehlou se chytá
roztržený šev
a z hlubin modřin mých
těžíš,
ach lačně
těžíš černou krev.
***
Do klína jí složil
dlaně od tiskařské černi.
Četly si o ptácích: že jen ti jsou si věrní.
A když se zeptala, nechtěly říct,
jsou-li to dobré či zlé zprávy.
Nakonec lepší něco než nic.
Jak jen to strávit?
Jak vůbec rozdýchat
rozvodněný Dněpr v očích Ukrajinek?
Na reklamní stránce
vstal ze záhrobí Reynek
a září, zdá se, už přinese jen déšť a chlad.
Do klína složila mu
dvě bílé dlaně,
dvě dlaně zvadlé umírat.
***
Zářezy, na které kdysi býval hrdý,
zítra nazve vráskami.
Dnes už jí nevyčte,
že netrefí od září k říjnu.
Je zbytečnost. Prasklá struna,
vyrvaná kanyla
nevyřčené předtuchy.
Předstíral. Neslyšel je.
V pohybech rtů odezíral monolog,
tak jak
popsat tíseň
sedmi žen, dvou mužů,
jednoho boha a jedné
sochy se stigmaty šupin…
Tu tíseň
v těle jediného děvčete,
co pohrdá cizími
úplně stejně jako svými.
***
Za nocí zlých směním sny za záchvaty
autisty, co zavadil o napjatou tětivu
své Achillovy paty.
Za nocí podobné této
- pro chvilku zapomnění -
vyměním babí léto,
jež nade vše si cením,
za chladné bílé závěje.
Míjím tě, Podzime. Pozdě je.
Měnit už nemůže nikdo z nás.
Marné, tak marné plýtvat slovy –
jen třásl by se hlas,
jak třesou se ruce…
Ruce Pilátovy.
***
Aby ses nikdy nenapil,
strojeným gestem
upustila džbán.
Láme se krev.
Tvé básně ať jsou
jen kyanid,
ať jsou
zvadlé předstíráním.
Aby ses nikdy nenapil,
zkameněla laň,
tak vděčná za
sůl arzenu,
když les ležel mrtvý
pod ledem.
Ta dívka je déšť!
Aby ses nikdy nenapil,
rozlévá do žil
psychózu vyprahlosti.
Tvé básně ať jsou jen
stigma omylů.
Aby ses nikdy nenapil,
přelila číše
radonových vod.
Zářily hlasy
tmou mrtvých studní,
aby ses nikdy nenapil -
varovaly.
Láme se krev.
Tonoucí žíznivému
do prasklin rtů
sype
sníh strychninu.
Aby ses nikdy nenapil,
tvé básně
ať jsou jen
zkažená
voda.
***
/znásilnění/
Ve jménu básně
dělej, co musíš.
Bolest
nebo lest.
Cizí maso
dnes vyndávám
zpoza nehtů
a bože dej,
ať modřina noci,
ta sražená krev
tmy,
bože dej,
ať do rána
zmizí.
***
Pane!
Tedy našel jsi mne,
kde sklep je chrám
pro_kázání viny.
Vlastně mě vzrušuje
tvá hra na
a můj
trestament.
***
Leželas ve mně -
nespavost
a v ní probuzená válka.
Tvé oči,
hlaveň tmy
do sebe zvrácená,
tiskneš spoušť rtů.
A já?
Musel jsem do sebe
pustit vlky,
aby tě našli a roztrhali.
A já?
Poslouchal,
jak si lámou zuby
o tvé slonové kosti.
A já?
Raněné je pak musel
dobít, když kňučeli
až u mých ohňů.
A ty…
Leželas ve mně -
válkou ukolébaná
nespavost.
|
