na další stranu
Adam El Chaar
SYNOPSE TICHA
sypat se sypat
sesypat se
lichá mícha míchá mnicha
Oči vidí
samy jsou viděny v hlavě člověka, který se dívá hlavou jiného člověka
ale duše vidí, aniž by byla viděna
tak otevři oči do noci zarudlé právem na život
Život
úsečka, obzor, za nějž oči nevidí
Duše
přímka, kruh, opisuje spirálu odevzdané vzájemnosti nebo je platformou pekla samoty
objímá prázdný prostor odrazů sebe sama
Sidhárta hraje na sitár tklivou píseň, jíž se dostává skrz zlo kolem sebe na pravou podstatu nicoty, a když prozře, přijme pozvání k příliš vážné hře, již s ním hrají jeho následovníci. Směje se každému jejich stesku a nejvíc lásce. Když ji uvidí, směje se tak, že celý svět ten smích slyší, blažený Sidhártův smích, a zaměňuje ho s nirvánou. Když Sidhárta ztratí lásku z dohledu, přestane se smát a něžně doprovodí každého do jeho soukromého pekla, v němž ho pak zanechá bloudit od stěny ke stěně, dokud zase neuzří lásku a nezačne se smát. Vše je pak znova zapomenuto. Pak se přestane smát. Každý v téhle samsáře znova upadne do tmy vesmíru, která je všude kolem.
Smysl se zjevuje jen jako záblesk, záchvěv, pocit, co nejde zachytit. Jako láska, jež kráčí s každým jeho životem, ale ukáže se jen občas, jen vyvoleným a každý je ten vyvolený, ale jen občas. Láska je jako nemoc, jež přináší krásné halucinace, ale přivede organismus na pokraj vyčerpání a zanechá nebeské vzpomínky, které umělci hodí na papír, vymyslí konflikt, katarzi a přitom to byl jen pocit, co se objevil a pak unikal, ať jsi za ním šel seberychleji, křičel a sténal. Ten pocit byl jako pták, co snad na tebe chtěl sednout a dovést tě až do ráje, ale tys chtěl víc, chtěls celý svět. Ještě teď se proklínáš, když ho občas zahlídneš, jak bezstarostně křižuje oblohu a znova se rozběhneš a znova se vracíš masturbovat do chatrče. A to ti patří.
Sidhárta hraje na sitár a dostane strach. Přijde k němu pes zvlčilý hladem. Sáhne do popela ohniště.
Pokračování příště.
|
