literární časopis založený v roce 1964

Adam El Chaar

ENERGY JE

Nejde o to, získat energii, ale odblokovat energy ji. „Můžu ti dát růži?“ „Určitě ji pro někoho máš.“ „Nemám. Jsem věděl, že tě potkám.“ Energy je odblokovaná, když se ji přestaneš snažit užitkovat. Komerčně a tak. Čekat. Čekat je blok. Čekat na vlak, co ujel. Věčně ho poslouchat coming down the track. Took my baby. Never gonna bring her back. Čekovat řád, přemítat, kam jet, kdy, s kým, jak a tak. Jatka atak. Poctivě zapisovat, rutinně rušit dosažený přesah. Fašounsky spěchat, ordinérně závidět, nevidět, nevědět.

Chaos není, když nepřemýšlíš, chaos je, když přemýšlíš špatně. Šipka ze špičky ledovce. V bolesti se ztrácíme a nacházíme, setkáváme. Být sám sebou chce sebevědomí, být někým jiným navíc pochopení a vcítění. Být sám sebou chce zprvu odmítnutí všeho jiného. Radikálně se ztišit. Být sám sebou chce být s druhými bez zrcadla, bez sebe před sebou. Rozpustit se v materii jako papír v hajzlu – ta absurdní nepostradatelnost, artefakt lidskosti.

Náhoda, nenáhoda, nenadálá shoda jmen. Nebo neshoda. Nevysvětlitelná, vlastně vysvětlitelná, ale jen časově náročným rekapitulačním sestupem. Na dně vhled, uprav vzhled, teda výraz. Méně skleslý, skelný jako po chlastu. Jak začít? Nebo ani nezačínat? Začíná to být trochu Čína. Radši se k tomu neznat, nevyznávat se z toho. Nevyzrál čas.

Z počátečního varu s měsíčním odstupem vystupují obrysy. Jednoduché, konkrétní, kýžené, klíčové pro posun, když se uchopí správně, upřímně. Jinak se ve vitríně zvnitřní bohapustý kýčus. To hrozí. Strach z kýče skoro nutí přestat psát, přestát čas nějak jinak nebo psát o něčem jiném. Třeba o té, co teďka přišla. Baží po pozornosti. Mimovolně kmitá chodidlem nohy, kterou má hozenou přes nohu. Šokujícně si hladí holeň. Prachsprostě se holedbá.

Je to holka, která vás bezelstně zesměšní svým sebevědomím. Směje se něčemu, co řekl on. Je z ní nesvůj. Úsměv má jako Libuška Šafránková. Zasměje se na někoho v jiné části kavárny. Popelka styl, ale apgrejdovaná. Mého zaujatého pohledu si všimne, vyndaně tázavě ho opětuje. V takové situaci odpovídám tím, že se dál dívám. Pohled je nejzazší odpověď.

Záleží na víře v její dobro, na víře, že to, co vidím, je opravdu ona, nebo že si za tím aspoň stojí, přede mnou, že se shodujeme, ať už samozřejmě nebo volně. Záleží na míře rozptylu, který cítím z vnitřního zadání, za kterým se honím. Jeho naplněním je často vzdát se ho. Záleží na tom, jak pružně začlením okolní okolnosti do její aury, na její orbit. Záleží, jestli se okolní svět podružně zaklesne do jejího kontextu a ona do jeho jako vzácná váza, jestli ji nějaká jiná podobně hmotná entita nezačne pro mě rušit nebo jestli nezačne rušit přímo mě.

Nemůžu odolávat. Žiju tak, abych nemusel odolávat. Žiju tak, jak žiju, proto, že nemůžu odolávat. Aby z pekla tekla láva. „Vypadám jak Lolita,“ pózovala A s růžovýma brýlema, které někde našla, před zrcadlem u záchodů, „viděls to?“ „Neviděl, ale viděl jsem ji. Může být,“ odpověděl jsem. O takových holkách se nedá psát, protože tak baží po pozornosti, že ji utopí v utopii svého přebrodu. Nejde jim to dát. O jedné takové jsem právě chtěl psát, že jsem jí to nemohl dát, ale dal a trochu se potopil, ale nejde o tom psát.

Jde to dát jen té, která o to nestojí, jinak to jde jen smíchat. O smíchaném nejde psát, to už je společnost. Je třeba zachovat cizost. Tak to bylo zamýšleno, ale pak to splynulo a rozplynulo se. Psát se dá o těch, které o to nestojí. B má hlavu zamotanou tak, že růži chce, ale pak už ji asi zase nechce. Trochu mě to napadlo a hned večer jsem jí psal, jestli se o ni postarala. Byla sice akční z Kauflandu, ale měla duši. Neodpověděla, jen přečetla. Jednou jsem byl venku s její kámoškou C. Pak jsem B napsal, jestli by nešla ven. Brala to jako faux-pas, že jsem byl venku s její kámoškou a teď píšu jí. Pak jsme si hodně psali, pak míň. Teď jsem jí dal tu růži a C mi napsala, že se nad sebou mám zamyslet a že nemám obtěžovat její přátele a že má pocit, že B sleduju.

Mám prý uznat, že to bylo divné a děsivé a že vzít si tu růži bylo slušné. Vzpomněl jsem si, že když jsme spolu byli venku, C mi říkala o nějakých sebevraždách v její rodině. To mi vždycky pomůže, že ten člověk je třeba psychicky nemocný. Nechat se rozptýlit a odvát je zdravé. Pak zase procitnout do Popelky, jak se ksichtí a upíjí džusík. Udělat test, jestli tě baví, i když z ní bezprostředně nesaješ text. Umí dělat dobrou náladu, protože je nezávislá. Ta, které jsem to dal, právě nebyla. Byl jsem skoro proti své vůli zhmotněn, a pak jsem se omlouval, že jsem, jaký jsem a chodil kolem toho jako kolem horké kaše, kterou je třeba udělat, udělat se, udělat ji. Je třeba projít partem truchlení, uvědomění, zhmotnění příběhu.

Jednou jsem Popelce chtěl napsat, ale neudělal jsem to. Díky bohu. Díky tomu ji teď můžu naivně pozorovat. „Děkujeme za pochopení, jen jsme si to chtěli ujasnit,“ napsala nakonec C. Napsal jsem to Nele, která s nima chodí do školy. „Je mi z toho smutno. Asi neznají Čtyři dohody,“ odepsala. Teď se tu Nela mihla a poprvé jsme spolu promluvili. „Máš pěkný hlas,“ řekla hned asi druhou věc. „Děkuju,“ odpověděl jsem pěkným hlasem. „Už jdeš?“ zeptala se. Byla ke mně blíž, než se bývá. „Jdu si jen pro další čaj,“ odpověděl jsem.

Vzal jsem si z archivu Artikly a listoval jima. „Co čteš?“ zase tu byla. „Co jsem napsal.“ Ukázal jsem jí svoje články. „Tak to jsi fascinující,“ řekla. Zasmál jsem se. „Můžu si je půjčit?“ zeptala se. A odešla s nima.

„Odkuds přijela?“ ptám se holky sedící na báglech v parku. „Ze svého města,“ odpoví nedůvěřivě. „To máš dobré, že máš svoje město.“ Začne se smát. Myslel jsem to tak, že je dobré pocházet z nějakého města, ale vyznělo to, jako by dívka město vlastnila. O kus dál sedí dva vošousti. Jeden má podle velké sádry zlomený loket, taky monokl a příšerně mastné vlasy. Muselo se mu to stát včera večer, protože včera odpoledne jsem ho ještě viděl fit. Fit vypadá podle řeči těla i teď. Sádru má ležérně opřenou o nahé stehno v pinoýrských kraťasech a něco hučí do lokálních patnáctek. Skrz blonďaté vlasy jim prosvítá dubnové slunce. Nebe je ledově klidné.

Vošousti vstanou a jdou proti mně. Sklopím zrak. „Ty se stydíš, hošíku?“ křikne pionýr. „Ahoj,“ řekne druhý. „Ahoj,“ odpovím. „Miluju tě!“ zakřičí pionýr na jednu z těch holek. Asi vím kterou. „Christ, you know it ain´t easy, you know how hard it can be. The way things are going, they´re gonna crucify me,“ zpívám si s Lennonem. Mám dnes narozky, Kristova léta. Člověk si říká, jestli ho někdo třeba neukřižuje. V sedmadvaceti jsem si zpíval Morrisona a říkal si, jestli nedostanu amok ve vaně. Jde proti mně týpek, který mi kdysi na ulici vmetl do tváře: „Nečum!“ Taky vošoust, ale temnější. Něco ke mně prohodí. V každé kapse lahváč. Chřoustá brambůrky. Podívám se na něj.

„Kam pořád chodíš od rána? Co děláš? Co hledáš?“ rozhovoří se intenzivně jako frustrovaný kocour, kterého pohladíte. „Od rána ne, přijel jsem o čtvrt na čtyři,“ oponuju. „No a co děláš?“ „Přemýšlím. Když člověk chodí, tak se mu líp přemýšlí.“ „O čem jako přemýšlíš?“ Ze dveří s cedulí Pokoj a mír, zdejší pobočky římskokatolické církve, se vyřinou babičky. „O Kristu?“ „Třeba. Jsou Velikonoce, tak proč ne?“ „Velikonoce jsou až za týden.“ „Myslel jsem, že zítra.“ „Fakt mi řekni, co děláš. Já to nechápu.“ „Ty přece taky pořád chodíš,“ připomenul jsem mu. „Jo, ale já chlastám. Hledám nějakou holku. Nějakou ožralku, kterou bych ošukal. Jsem zlý,“ usměje se potměšile a hodí do sebe brambůrku. „Ale ty neděláš vůbec nic!“

Jednou jsem šel parkem, když si zrovna natěsno sedal vedle mojí známé ze slam poetry. Natěšeně jí pod nos strkal lahváč. Pozdravil jsem ji. Vyskočila, jako by spatřila zjevení, a běžela za mnou. Děkovala mi, že jsem jí zachránil život. Když se někdy potkáme na poetry slamu, tuhle historku všem vášnivě vykládá. Je vlastně podobně vyšinutá jako ten týpek. Možná by udělali dobrý pár, kdybych je nevyrušil.

Když vám někdo něco vytýká, tak vlastně upozorňuje na svůj vlastní problém. To ale neznamená, že byste ho měli arogantně odmávnout. Ale ani poslechnout. Jen vyslechnout. To, že je to jeho problém, neznamená, že není i váš. Neznamená to ani, že to problém je.

TRAMVAJÁK

Potřebuju překlad tvého ticha. Láska je depka, když tu nejsi a nejsi ani tam. Zmizíš si na neurčito a já mízím – od slova míza. Zním tím tichem sám, nemůžu se vymanit z času, tratím trasu. Nemůžu říct nic směrodatného, pěkného – jen dvojsmysly a trojsmysly. Smysly mají hlad. Slovy tě hladit nejde, hlasem snad. Kdybys mu dala sluch, byl bych spasen, ale teď jsem masen mízou, co teče nečtená, splaven zpátky k čekání a věření, že dřív nebo později budeš zase poblíž pro ten pramen. Jsi jeho koryto, domov vody, kterou jsem já. Zdroj je příroda, přesah, Bůh, jehož prsty nás sbližují a zase vzdalují. Dávají znamení, která tu vždycky byla, ale my je teprve objevujeme, odkrýváme vrstvy. Hledám tě hloub a hloub, stoupám se k tobě nadechnout.

Láska je kamínek v botě, musíš se zout a jít dál trochu jinak, modifikovaně. Ležím ve vaně vědění, že to je, jen to nějak smotat v realitě, zvednout a zvadnout, není-li tě. Být s tebou, bít beat, mízu blít, vypnout televízu, v níž jsi spoutaná skrz mou analýzu. Být bez rolí soukolí, co se točí – čas, společnost, strach a tak. Devadesáti devíti procent věcí se není třeba bát. Radost, prostě být a dost. Vidět a říkat, vidět ptáky lítat například. Jestli za to nestojím, je to konec celého konceptu lásky. To by bylo vlastně dobře, ne? Je to jeden velký paradox. My ho z toho děláme nebo hlavně já. Tím popisem. Nechci tě krást pro slova, ale nemůžu odolat to udělat. Je tak krásné si tě představovat, přitahovat svými sny. Jsi moje múza, transfúze mízy. Jsi zlato. Ne kov, spíš moře obilí. Vlní se na slunci, nechci ztratit tohle vlnění, vilnění, vilné snění.

Vně ní nic není. Chci od tebe odpověď, definitivní. Možná už jsem ji dostal, ale nepřijal. Vytěsnil jsem tvoje ne a ty se zlobíš, zdobíš se pro někoho jiného a já jsem jen přízrak. Píšu té, která není, a ty máš pocit, že čteš cizí dopis, protože nereaguju na tvoje předchozí slova, což je proti pravidlům. Člověk pořád slyší, co chce slyšet a pamatuje si jen to, co je mu příjemné. Shromažďuje důkazy pro svou teorii, odcizuje se, levituje ve své chiméře. Čas letí v rytmu tvého cigaretového tepu. Usmívám se u extatických písní, kloužu do představ-vzpomínek. To je oxymóron, představy jsou před, vzpomínky po. Všechno je oxymóron v poslední době. Sedím u okna v kavárně. Venku lítají holubi a vlaštovky. Není čas, čas je přítomnost. Procitnu, vědomím spálím to zoufalství.

Nebát se podívat, podívat se na to, podívat se kolem. Baví mě nebát se dívat, ale jsou to jen vteřiny. Pak se do toho musí zas, pořád to-se obnovovat, oslovovat. Pořád mluvím nebo zpívám nebo řvu. V autě nebo sám doma, to mě baví. Věřím, letím nad tím vším. Někdy si věřím až moc, nezpomalím. Hrotím, ale mám to pod kontrolou, zatím. To mě baví. Jsem trochu pohlcený sebou, toho se bojím. Moc sám sebou, vyklidněný, polomrtvý, ale živý. Jak se to vezme. Ty stromy, co obtáčejí jiné stromy, až z nich vysají všechen život, to se ve skutečnosti děje uvnitř člověka. Obtáčí sám sebe, roste, rotuje. Jeden pes byl sedmnáct dnů zahrabaný v noře, a přesto se vyhrabal. Nebyl to pesimista.

Hledím na sebe do okna. Usměj se, čuráku. To je z jednoho filmu s Brucem Willisem. Koupu se v čajovém potu, melting potu vzpomínek, co jsou buď vzpomínky nebo představy. Vpředstavy-pomínky, gesta. Osobnost nejde vysledovat, vepsat, ztrestat. Je to svoboda. Kdybych se tě mohl dotýkat, pořádně bych tě zmačkal za to všechno. Za to, že jsi. Pročítám si tě, počítám, najdu si tě v té změti. Pak si tě znovu namaluju, nově tvoje tělo. Tvoje literární postava obživne. To je krásná, krajní představa. Nehlídám se na zbrusu čistých papírech do tiskárny, které jsem zrovna vyptal na baru. Netuším, jak z toho ven, zpět k sobě. Vlastně ani nechci. Dělám jen to, co chci. To je prokletí. Nemůžu zůstat, něco se musí stát. Nadbytek času vyprší. To, co jsem chtěl, se rozplyne v tom, co jsem chtěl doopravdy, jen jsem to nevěděl. V tom, cos chtěla ty, protože jsem tě nepřesvědčil. Co zůstane, je iluze. Já-pako s tebou v knize mžourající skrz žaluzie, haluze, průměty, průsmyky, flešbeky, záseky. Dost. Radost-nevědomost.

Most přes řeku reality, kterou jsi ty a já a taky ona sama. Dívám se na ni a doufám, že se v ní octnu, ale musím ji tvořit. Bude vždycky jenom taková, jaká je. Bude přicházet a odcházet. Zkoumám svůj ksicht v okně. Kdo to je? Neznám ho. Hledám shodné rysy s tebou, odpověď. Jak asi vypadám? Hledám emoci, ale nic tam není. Hledám tě v sobě, ale kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá. Kde je pravda? Rýt, psát, nezastavit, nezatavit smysl, nezabalit to, valit k další aktualizaci, uzlu, dějství, aktu, kultu, restrukturalizaci, zapomnění při uchování, uschování pokračování, nekonečné psaní. Chci se v tobě zabít. Být tím, kým jsem. To je smrt podle Sartra. Vztah je smrt, která ti dá život. Odstoupit z veřejnosti. Chci to říkat jen tobě a s tebou. Kéž bys rozuměla, chápala, kéž bys byla ta pravá. Možná pro mě máš jen smích, nevidíš v tom smysl, nezchladíš mi hlavu. Sám v tom smyslu zkysnu, půjdu něžně ke dnu. On fakt neexistuje sám o sobě, jen sdílením, zájmem. Já sdílím, ať zájem je nebo ne, to je můj problém, to je špatně. Sdílím ze zvyku, z možnosti. Moje sdílení nikam nevede. Sdílím s veřejností, ale tváří v tvář veřejnosti je člověk nikdo. Je jen jejím odrazem, otrokem.

Bojím se, že až tě zase uvidím, bude pozdě. Vždycky se bojím, že bude pozdě, proto píšu. Už to spojení „bude pozdě“ obsahuje odpojení. Všechno bude, já už nebudu. Proto spěchám, padám. Je to spíš energie, kterou takhle formuluju, snad agresivita, která prostupuje lásku jako jing jang. Vymýšlím si, abych to měl v hrsti, dostal to z Já, které je zrádné, uhýbavé, přelétavé. Ty toho moc nenamluvíš a přitom jsi pořád stejná, skutečná. Já útočný, nehmotný. Slovím tě, střílím po tobě otrávené šípy, ale máš protilásky. Topíš mě ve svém smíchu. Líhnu se ve tvé mysli a ty v mé. Vnímáme. V ní máme slovní spojení, co ubližuje dálku. Tisknu se k nicotě, která nás dělí, emoce sdělí, scelí. Na dohled dotyku hladina dní pění, svítí. Jen pár temp blízko je nádech. Hladit tě, kam dovolíš, výš? Níž? Blíž. Úsměv o samotě. Představy jsou mocné, jako by se stalo. Přítomnost je nemocná, když není tvá, jen tebou prostoupená jako voda světlem, světlo teplem a barvami, vzduch větrem.

A zase úsměv, jako když vlna narazí na písek, vpije se do bezpečí pláže. Lže, že jsi ta, o které sním. Že když píšu ty, jsi to ty. Posloucháš, čteš a nepřemýšlíš nad ničím jiným. Možná si říkáš, že mi šplouchá na maják, ale ty jsi ten maják, jsi i ta voda, já jenom šplouchám. Bereš to jen tak, i když je to vážné sdělení, dělení na já a ty, tajné my. Nevýslovná láska. Nevíš? Love laská i klove. Skála. Další krok je ráj nebo zpět. Co teď? Kdybys do toho najednou promluvila a odpověděla na tu otázku, asi bych nenapravitelně ožil. Řekla bys moje jméno a já bych se složil. Všechna slova, co končí na ožil. Kočku bych vložil, složil se ti na výlet. Máš křídla a já se toužím proletět, máš čísla i slova. Potkal jsem tě v tramvaji. Na zastávce hráli Cigáni a svítilo slunce.

Buď mou oporou tam někde, když se mi vybil mobil. I kdyby byl, tak nevím, myslím, že to nikam nevede. To občasné kolegiální komunikování přes moderní vysílačky. Přestaly mě bavit v pěti letech, teď už mě jen hněte mediální masáž, jejíž součást jsi i ty. A já a lež plakátů. Ty a já a sociální experiment, ty a já a klid výkladních skříní, ty a já a poklidné výjevy temných ulic, ty a já a radost z neonu, ty a já a všichni taky v tom, ty a já a zapomeňme, je to jedno. Doma tě nabiju. Ty a já a strach z nepředvídatelného doteku, ty a já v totáči představ, ty a já, to neexistuje, ty a já, už tušíš katastrofu, ty a já a milióny fotek, ty a já, je třeba to pořád opakovat, zkoušet, pokračovat. Ty a já a to, co mi podprahově dáváš, štěstí a klid a alfa, beta, gama, tupý úhel zmaru. Nechtěně tě nechat jít, toužit a popírat sám sebe. Je třeba přestat.

Ty a já a ještě jsem na tebe ani nešáhl a už musím budovat vztah, protože to začalo od první chvíle, přeneslo se to na celou mou minulost a vneslo to do ní chaos. Teď je se mnou žena z plakátu. Čtu rysy její tváře. Svět zalily stíny, zatímco jsem jihl. Její lehký úsměv pootevřených úst, zelené oči. Stihl jsem se s ní zabavit, ale čím víc detailů, tím víc ji ztrácím. Zmocňuje se mě stará past stokrát omílaného stresu, který se stal trestem, realitou, cynickou institucí. Trestuhodně jsem se odevzdal slovům, doslovům, doslovným definicím, patosu hledání. Někde jinde to přijde. Zpustlý Ježíš, Jidáš, Penelope Cruz, La Nuit. Všechno s velkým. Rozesměješ do zrcadla, a pak znova, abys zjistil, koho sis v té chvíli připomínal. Podruhé už to není věrohodné, je to věrolomné. Zhroutíš se na postel. Hledíš na svoje kraťasy, co se suší na topení. Přijdou ti tak cizí.

Celý tvůj pokoj ti přijde cizí. Všichni lidi ti přijdou cizí. Aby ti nepřišli cizí, musel bys s nimi každou vteřinu udržovat vztah. Když to pustíš, jsou tragicky cizí. Všechno, co pustíš, je cizí. To, co nepustíš, je tvoje mysl – smysl, který si dáváš. Přijde ti absurdní ve světle opuštěného světa, který ti teď připadá tak jasný – schématický, zbavený tajemství chtění. Tvůj život je klec, tvoje životní energie je deprese, tvoje láska je trapná náhražka. Přestals vyvíjet mechanismy, kterými se to všechno transcenduje v něco lepšího, v lepší zítřek. Cos původně mínil jako experiment, je tady – hmatatelné. Věnovals tomu dostatek času, jsi v tom docela zaběhlý. Nepřipadá ti to ani drastické. Dramatické ano, ale ne tragické. Vlastněs to tak chtěl. Měls to za jediné okno do svobody, jedinou možnost, jak setřást tu beznaděj – zhmotnit ji tady jednoho krásného dne.

Je to tady. Není se čemu bránit, s čím bojovat, před čím utíkat, ani k čemu. Není to způsobené drogama, ze kterých by ses musel vzpamatovávat, a pak na to jen nostalgicky, romanticky vzpomínat, žít dál život akčního neklidu a potácet se oázami. To je krásné, ale není to to, o čem mluvím. Mluvím o tom, co cítíš, když se diskonektuješ sám se sebou, aniž bys sám sebou přestal být. Dokud žiješ, jsi sám sebou, hmotou, egem, ale jsi taky vědomím. To vědomí je většinu času více či méně zkalené, rozmazané během událostí, ale když to všechno ustálíš, zakleješ do symbolů, uzemníš, uklidníš, můžeš na to pohlédnout jako na něco, co je od tebe odlišné. Můžeš zapomenout na poučky, kterýma jsi divný. Můžeš si uvědomit katastrofy, do kterých se ženeš, protože je chceš na bázi, kterou si neuvědomuješ. Děje se to, ta tragika. Můžeš s láskou pohlédnout na ten marast, se kterým jsi nevýslovně spjat. Jsi tím marastem možná proto, abys na něj mohl pohlédnout, protože kdybys v tom marastu nějak fungoval, tak už by to nebyl až takový marast.

Ve vědomí mrtvosti všech věcí se skrývá naděje, duchovní adrenalin. Taky hodně nenávisti k tomu, kdo tě v tom lapil. Mimo jiné k sobě. Jsou v tom všechny možné emoce, všechny kolem tebe lítají, sedají si na tebe jako včely na nakousnutou hrušku a ty je necháváš. Víš, že když se po nich nebudeš ohánět, nic ti neudělají. Hybnou silou všeho je strach a taky asi láska. Najednou si uvědomíš, že vůbec nevíš, co to je láska. Víš, co je to strach, ale lásku celý život zaklíváš do chimér, se kterýma žongluješ jako alteromaniakální básník. Jsi básník právě proto, že netušíš, co je to láska. Báseň je antiláska. Ani se nad tím nepozastavíš, nevíš přece, co to je. Víš, že nevíš, co to je, víš, co je za ztrátu času přemýšlet o něčem, o čem nic nevíš. Vracíš se k tomu, o čem víš – ke strachu. Jemně nad ním zvedneš koutky rtů. Ne snad, že by ses ho přestal bát nebo spíš, že by ses jím přestal bát. To jen jsi od něj na prchavou chvíli v distanci, dislokaci.

Vidíš vzpomínky a scény způsobené strachem. Vidíš je oddělené od něj, bezvýznamné jako film, na který se chceš dívat jen trochu. Vidíš tak i tu současnou scénu, aktuální přítomnost bojující samu o sebe bez tvého přičinění. Díváš se na ty trenky a přemýšlíš, jestli se na ně díváš nenávistně nebo láskyplně. Snažíš se tomu pohledu dodat nějaký význam, ale on tvé snaze odolává, jistý si sebou jako láva, když tuhne – přírodní síla. Je jistý jako ztracená intence, která se našla v nicotě, jako bludný Holanďan, který zjistil, co je to nicota. Že je to všechnota, ale pořád nicota. Všechno ho pudí k tomu, aby spadl zpět do bludu, děsu, běsu svých dědů, který vidí všude kolem: v krvi, v obviňujících božích očích, v realitě, která se vymkla kontrole. Ve vině, která se vymkla soudu. V náhodě, která se vymkla osudu. Ve všem, co se vymklo a semklo a vytvořilo šik a nakonec dospělo až sem do tohoto bloudění.

Dobře se bloudí venku, ulicemi sem a tam v zjihlém vlhku volného sedmnáctně listopadového večera. Kdo, když ne my, kdy, když ne teď, kde, když ne tu? Netušíš, kam jít, ale tvé kroky kráčí a nakonec dokráčí k domnělému cíli. Uvrhnout kauzalitu opět v otázku, v ukázku. Doplnit si znalosti svých vylhaných konstantních konstelací a vykřičet je do světa. Teď, teď a teď. Už jsi za vodou a kloužeš po zmrzlých kalužích svých detailních nálezů. Nedokážeš odpustit. Abys mohl odpustit, musíš taky napustit. Všechno je jen situace. Chovám malou syna mojí sestřenice a ona se na mě usměje. Jen trochu a jen na chvíli a je to moc dobrý. Usínám nad klávesnicí v krizi svých intencí, dlouholeté, vlekoucí se. Tam venku je všechno v pohodě. Tam venku je všechno, a proto nemá cenu cokoli měnit.

Začít je vzdát to. Všechno je vzdát to kromě bezedné flow. Beze dna, beze dnů, bez DNA. Soumrak tvých snů a nadějí tady na klávesnici. Prsty tančí, drancuješ myšlenky svých starostí, ale za tím vším je skrytá radost a hra jen nachystaná vyrazit zpod tvých nehtů jako pološílený zázrak. Jen je nechat, přestat drancovat ty myšlenky a naděje a popisy děje. Blížím se k semaforu a zdravím jednu holku. Napadá mě, že dospělý člověk nezpychne, ale zpsychne. Dívá se na mě její kámoška. Líbí se mi. Ptal jsem se té holky v chatu, proč je tak bezohledná. Vůbec se nedívá kolem sebe, je jako v tunelu. Ona na to, že se soustředí na sebe, že se stydí. Nebo něco v tom smyslu. Seznámila se se mnou ona. Když mě oslovila, pořád opakovala, že má mánii, tak jsem se jí pak v chatu zeptal: „Co mánie?“ „Není,“ odpověděla. Napsal jsem jí, že to asi nebyla mánie, ale Filmovka.

Nechám je jít a jdu dál sám kolem Katovarny, Bloku, Pštrosa, Retra a Archy. V multikině se rozhoduju, jestli jít na Ligu spravedlnosti. Hraje tam Superman a Batman a taky jedna kočka, ale nejdu na to. Stojím tam a dívám se na trailery. Kolem jdou nějaké holky a já si představuju jejich životy. Přijdou mi docela prokouknutelné. Jsou to normální holky snažící se have some fun takhle v pátek. V takový zvláštní pátek boje za demokracii a svobodu. Představím si, jak by bylo fajn s nimi promluvit a dojde mi, že celý život jenom inscenujeme situace, které nám přijdou, že by bylo fajn, je zažít. Honíme je až zpětně. Je to ten rozdíl, když chci něco napsat a když jen tak píšu. Když se snažím zapamatovat si nějaká slova, nějaké významy, abych je pak použil, a když se jen tak odevzdám flow. Jedno bez druhého asi nejde.

Je už pomalu devět, v butikách budou zavírat. Jdu kolem jednoho, vysává tam nějaká kočka. V těch butikách pracujou jenom kočky. Panuje tam taková luxusní atmosféra. Ta kočka se sklání s vysavačem a je jí dokonale vidět pod blůzu. Setrvám pohledem. Eviduju. Teď si to v pohodě vybavím, jako by se to právě dělo. Jdu dál, neřeším. Všechno se musí stát právě v tu chvíli, aby se to mohlo stát. Všechno se tak taky děje. Když se ale snažíš podle toho žít, působíš jako šílený herec, protože to nejde žít, jde to jenom snít. Jsi totální snílek, který se snaží prohlédnout skrz zastřenou oponu svého vědomí. Budoucnosti a minulosti. Někdy to dáš, ale druzí to moc nedávají, protože oni takhle nepřemýšlí. Chovají se podle intencí a kauzalit. Ty selektivně-esteticky tvoříš, omámený představou.

Jdeš do postele. Jako bys ještě byl tam venku, ale je to úplně bez stresu. Začne se ti tvořit DMT, halucinuješ překrásné děje. Všechno začne být prapodivně příjemně vyhrocené.
Vezeš se. Je to brave new world, ale není to realita. Není to ani sen-realita, je to kino. Je to jako realita, realita je taky kino. Kdo to režíruje a proč? Kdo, když ne my? Kdy, když ne teď? Asi my, asi já. Je já nebo je jen my? Je jakési my, ale kdo je ten druhý? Já jsem ten první i ten druhý nebo jsi ten druhý ty? Kdo je ty, kde se tu vzalo a proč je to pořád někdo jiný? Nejlepší by bylo, kdyby to byl pořád nikdo stejný. V lázních před zrcadlem jsem si plně tragicky uvědomil: „Nejsem spisovatel.“ Bylo to samozřejmě zároveň nesmírně osvobozující. Usmál jsem se na své nahé tělo, rozevřela se nádherná propast pro život, ve které ale neumím chodit.

Jsem přepisovatel. To je skoro spisovatel. Tvaruju hroty na hraně vizí. Pochovat si tu nádheru. Z boskovického hradu padá dolů, oddaluju aktualizaci nadvlády bolu bázlivé bejby, kterou jsem si vypsal. Bože, jaká je to minulost! V každém tahu, v každém aha miluju svoje tělo, i když bolí nebo snad hlavně když bolí, protože je to potřeba. Je to bližní. Miluju hlavně oči, když prozrazují iluze. Miluju ego, když se rozpustí v intenci. Zmizí a zase vznikne, jako by to byla jeho základní vlastnost. Možná je. Proč Ježíš uzdravoval a oživoval, když ty nemoci a smrti byla boží vůle? Proč se opravoval? Proč se nechal ukřižovat? Nechal to flow, aby přiměl lidi věřit. Zveršoval to. Neměla by víra být nezávislá na důkazech? Je závislá na uvědomění. Proč tenhle boží marketing?

Máme věřit božímu záměru, když se manifestuje sebepopřením? Popření jako autenticita? On chce podpořit víru aktem, který víře odporuje. Ale vlastně jo, všechno existuje v popření. Co existuje, je Bůh. Rozumový důkaz na chvíli rozjaří, ale zůstane jen mementem. Možná je to úkaz směru. Nebo to myslel jinak? Nebo to nemyslel? Ježíš nemyslel, myslel fotr-Bůh. Kázal ctít otce, ale zároveň rozdělení. Smrt opuštěním známého vede k Bohu. Hlavně kázal lásku, ne-nenávist. Nenávist-destrukce tě utopí. Láska plove. Plove přes proud. Mostí. Ale co to sejmutí hříchů? Já si ty své chci nechat.