Veronika Gregorová

HEATWAVE

Sirény hasičských vozů jako umíráčky budoucnosti
Kvílení panelákovou čtvrtí
Tělo zabalené v mokrém prostěradle
Jako Lazarus omotaný plátnem jeskyně
A rozšiřující se kruhy bezvědomí,
Frenetické třesení končetin
Záškub dávivého reflexu
A natahování rukou v náhlé temnotě
Těsně před kolapsem.
Máme přes den zatažené závěsy vlastního vědomí
Nemuset čelit velkému Rozvratu vnitřního prostředí organismu Země.

Anatomické léto nastává
Kolabující
Zobrazení cyklů v dole směřující spirále
Lepkavá chemicky indukovaná euforie
Precizně načasovaná hypománie
Ultranásilné záření navozuje stav vyvrácenosti z kloubů
Elektrické impulsy přetěžují generátor
Hoří, hoří!
Strmá elevace obvyklé melancholie
Navozená zpěvem kosů za svítání, faktem, že kvetou třešně.

Jen co se zapomnělo na ledově chladný smutek
Posledních šesti měsíců
(Ať je to za půl roku zas jako poprvé
Mozek vystřelí konfety se zvoláním „Překvapení!”
A tak pořád dokola.)

Zatáhnout rolety očí
Nemyslet na jeleny s ohnivým parožím
Nemyslet na fénixe, který býval sovou
Nemyslet na němou hrůzu
Nemyslet na popel stromů.
Jen sloupat spálenou kůži na krku
S kopečkem zmrzliny sedět na lavičce a tvářit se,
Že se nic neděje.

ANTROPOCÉN

Člověčí povahové rysy zahrnují sobectví, egoismus, potřebu vlastnit
Klikni na ikonu add to cart
Přihoď si tam společenskou odpovědnost
Až si příště za svůj kapitál pořídíš kaviár
Made is china bullshit
Girlboss slay a kabelka od bílýho chlapa
Sebepéče komercionalizovaná na válečky z křišťálu, frappucino
Bezdomovec u vchodu do jóga studia Co ti ruší tvůj zen.
(Stojíme na ramenou ostatních, co se o nás starají, když zrovna nepracujeme. Kdo se stará o ně?)
Přirozenou vlastností člověka je stoupat po hlavách ostatních na vyšší příčky
Bezohledně se sápat po nejsladších plodech bez otázek,
Zda mi vůbec patří
Drancovat krajinu kurvit ekosystém kultivovat co není třeba kultivovat
(Čemu by bylo líp bez nás)
Těžit na souši a těžit mořský dno a těžit a těžit a hrabat a sápat se a vypalovat a kácet a popravovat a šlechtit a znásilňovat
(Příště se podívej svýmu hovězímu do očí.)
Mamon nahradil Boha, kterýho jsme zabili už dávno
Mamon dlí nad jatkama a vdechuje pach krve
Mamon kreslí prsty pruhy rozpálený dálnice lemovaný sraženými zvířaty
Mamonův chrám konzumu, obchodní centra, kup si společenskou odpovědnost s 50% slevou.
Dej mi akt radikálního odporu
A má duše bude uzdravena.
Protože už není nic, co by nešlo monetizovat
Nakonec to nejradikálnější, co můžeš udělat, je lehnout si do trávy a začít tlít.
Nepohánět to soukolí svou silou,
Nechat svý rty vyprahnout a svý útroby vyprázdnit
Svý ruce znehybnit a vlasy nechat prorůst stébly
A svůj hrudní koš přetvořit na ježčí prolézačku
Jen si to představ, jenom

sladká nečinnost a modrá obloha…

ETUDA

Jasná srozumitelnost notového zápasu
Mžouráš abys pochopil
A ruce se nad klaviaturou třesou nervozitou
Z neodpustitelných chyb
Které budeš v cyklech zpracovávat do konce života.
Křehký úder do strun
Počítat mimo rytmus
Jako natahovat ruku na lesní cestě vstříc plaché srně
Hrůza z opuštění
Prv-ní dru-há
Hrůza z bytí spolu o samotě
Tře-tí čtvr-tá
A malíček prudce dopadá na c
Pozoruješ v odraze leštěného dřeva výraz obličeje
Etuda pro dvě ruce a jedno rychle bušící srdce
Zatímco his…
Noty bez zájmu svádí paže blíž k sobě
Už narušuješ mou tóninu
Už jen půltón do doteku…
Staccatový rytmus kopýtek v trávě rozbíjí možnost kolize
Zatímco nespokojeně mlaskne se slovy:
,,Od začátku a bez chyb.”

MALADAPTIVNÍ MECHANICKÝ POMERANČ

Na dně Tartaru
Se dívám na vlastní kapiláry, korálky krve kolem zápěstí
Náramek, který nosilo moje malý já
Jako groteskní princezna...
Mám vedle sebe poházený lahve od vína
A modřiny na sněhobílých stehnech
Nahmatám vedle sebe cigaretu
Zapálím si vlasy a řeknu
„To byl zase den...”
Na dně Tartaru mám dětský pokojíček
Usínám v plesových šatech
Pod vlivem Rohypnolu a levnýho alkoholu
Potácím se místy, který pak nepoznávám
Město se mění
Město
Na jehož ulice lze navěšet fáze dezintegrace vlastního já.

Na dně Tartaru je se mnou Sirius
Sedíme na zemi vedle sebe a pijeme kradený pivo
Potom vytáhne nůž a po(d)řežemě

A jeho vlčí čelisti stisknou můj krk
A já mu za to poděkuju...

BROUČÁK

To místo v lese nad řekou
Snila jsem, že tě tam vezmu
Šumění minulosti
Korytem omílané kameny
Tlukot srdce lesa a toho vlastního
Prodírat se skrz anděliku k tichu
Uranového dolu
Urnového háje
Jenom stará houpačka na katolickém táboře
By občas zavrzala.

Ale o pět let později a s někým jiným
Jsme jako pohřební průvod
Když kráčíme po stepi vytěženého lesa
Stromy skrývaly malou chatu pod skálou
Bodavá bolest nad obnažeností.
Snila jsem, že tě vezmu na to místo v lese and řekou.

Říkají mu broučák.
Augmentativum vyjadřuje jejich bolest
Nad ztrátou kulis života.
Lesy, kam jsme všichni jaksi utíkali před sebou samými
Toulala jsem se tudy s bolestí a lahví
rekonstruovala
Procházky lesem až do dětství.
Zůstala obnaženost a pocit, že se není kam skrýt.
Příště je třeba jednat rychle.
To místo, kam tě budu příště chtít vzít může znovu zaniknout dřív
než naše spřízněnost.

PROCES ZRÁNÍ

Moje kosti se rozpadají, svaly atrofují pod tíhou
Procesu zrání
Jsem zacyklená
Jaro léto podzim zima už končí
Pozoruju stíny na zdech reflektory aut a tmu,
Jak se snáší a zvedá snáší a zvedá
Proces zrání v mým těle klíčí metamorfují metastázují
Vpisují se do neuronových spojů
Zanechávají zářezy jako trosečníci do větví stromů mých mozkových vláken
Až k hranici únosnosti
Třetího dne po deseti letech vstávám jako Lazarus
A rozhoduji se promluvit
„Vylez ven, Lazare, a pojď si hrát.”

E.

Manipulace neviditelnými vlákny připevněnými k našim duším
V nicotě datluješ do psacího stroje a obálky bez známky posíláš do světa
Odtokem ve vaně
V zobáčcích havranů
Nabodáváš na hroty plotů
V do poslední kapky vypitých lahvích házíš do Styx
(nebo možná Svratky
a znečišťuješ tak matku Zemi zbytečným balastem
vlastní smrtelné samoty).
Přitančí usedá vedle tebe
Podává ti jeden z těch dopisů, co našla v žaludku holubice
A říká, že už neodejde.
Kletba zlomena, samota zavražděna.
Smyčka kolem krku padá
-in slow motion-
Ale už od chvíle, kdy k tobě usedne, se ti pomalu vzdaluje
Jako úplně všichni, které jsi kdy miloval.
Jako dva body
Expandujícího multiversa.
Tak čekáš, kdy se zvedne a kdy ti zláme vaz.
Zabije naději. Vrátí lano na svý místo kolem tvýho krku
A pevně utáhne smyčku
Aby se cyklus mohl znovu opakovat.
Odtančí.
Z Patrona zůstala jen peruť labutí.
„Příště se už nenechám nachytat.“
„Ale necháš.“

ZÁNIK VENUŠE

Život začal mít pachuť rulíku a ocúnu
Genetika mi namíchala drink Sad on the beach
A život se mnou vyjebal přímo u baru.

Na rukou cítím vůni vlašských ořechů, podzimu.
Jeřabiny, unavená tráva a spálená dýně.
Pachy dětských podzimů, hraní si na zahradě.
Drsný vítr a šustění fáborků z novin papírovýho draka.
Mléčně bílá mlha.
Tentokrát je to jiný.
Tento podzim vyhlížíš mlhu se stejným naivním nadšením
Dokud si nevšimneš, že tě pozřela.
Ruce a nohy a hlava jak z olova.
Pod polštářem nalézáš květy Asfodelu.
Tempus.
Je čas, řekni čau svýmu dětství.
Jsem dítě, co se schovává v místní knihovně
Nebo za stránkami Jany Eyrové.
Plaché oči hledají oporu a nalezly ruce sester Brontëových.
Znají tu mlhu, pochmurnost, makabróznost tvých snů.
Decline. Decay. Destruction.
Emily a Anna a Charlotte jsou moje nový nejky.
Na opravdový lidi jsem už příliš divná.
Jsem dítě, co zůstává o přestávce sedět a snaží se přežít.
Vykusující se párek prokletých básníků.
A Venuše odsouzená k záhubě, když je nejhůř.

TOUŽENÍ

To, co Lee hledá, je kontakt.
Je mi zase osmnáct. Plavím se na svojí posteli
Paprsky skrz žaluzie rýsují na zdech lajny
Burroughs mi podává benzodiazepan
A odjistí zbraň, kdyby to
náhodou nepomohlo.
Třešeň nekvete.
Toužím po kontaktu, po doteku,
Po něčem, co by se letmo dotklo mý duše
A taky po něčem, co by narušilo
mý sto metrů vysoký hradby.
Není to totéž.
Sylvia Plathová z trouby vytáhne hlavu a narozeninový dort.
Sedím v kuchyni nad čokoládovou polevou
Kolem stolu v kroužku všichni mí
imaginární přátelé
Plastovej servis pro panenky a tapety s pomněnkama.
To, co Lee hledá, je kontakt.
Plavím se na svý posteli,
Vedle tý mý není kapačka a morfinový náplasti
Jen krabice plný antidepresiv a anxiolytik,
Abych nějak přežila den.

ZÁPORÁK

Přijímám svou roli. Odteď jsem záporák.
Podáváš mi scénář v zalepený obálce.
Let’s roll. Let’s play.
Let's role play.
Krvavě rudou rtěnkou mi maluješ bezkrevný rty
A svlíkáš mi kostým oběti.
A já s úšklebkem vzpomínám na to jaro,
Když jsem čekala, až vykvetou třešně
A na tvoje tělo jako něco, co by mě mohlo zachránit od myšlenek na Smrt.
Sbírala jsem (k)věty, co mi tě bolestivě připomínaly.
Útržky, melodie, kousíčky mozaiky.
Hrabětovo že máš oči jako tabák a jeho maskulinní něžnost.
Útěky vlakem nikam. Procházky Prahou, protože tam jsme se potkaly.
Snaha ustřihnout to vlákno
Vydávit ten provázek, přivázanej k žebru
Nebo se vrátit v čase a nikdy tě nepotkat.
Nacházím ústřižky tvojí hořkosti
Je to zvláštní, jako bych nezanechala dojem žádný nebo kompletně ničila životy.

FRUSTRACE

Moje mysl tápe za zvuků Radiohead
Přála bych si někoho, kdo by mě miloval
A koupil mi funkční psací stroj
Jsem unavená a ve stresu,
V nekonečné tenzi, která mi ohýbá záda jako luk
"Musíš se trochu uvolnit," nabádá mě moje psycholožka
Takže se ráno sprchuju studenou vodou
Chodím pravidelně na procházky
Přemýšlím o józe a zen buddhismu
A taky drogách
Lékařsky předepsané marihuaně
Promiskuitním sexu
Záděrách na prstech a kompulzivním sebemrzačení
Přestávám a znovu začínám brát antidepresiva
Chci se jich zbavit a nahradit je třezalkou a grapefruity
Našla jsem si pramen šedivých vlasů
A hrozně se vyděsila
Je mi jenom devatenáct a přeju si utéct
Přála bych si někoho, kdo by mě miloval,
Znovu mít s kým se ráno probouzet
Trojí pocit rozpolcení a frustrace
Když chci tvořit a nemám konkrétní představu nebo čas,
Zůstává jen ta umělecká touha
Když chci vědět úplně všechno,
Přečíst tisíce knih a nevím, kde začít,
Jen ten spalující hlad po vědění
A pak taky žízeň po něčích rtech, vlasech, očích, rukou
Převládá jedna touha nad druhou, druhá se přelévá v první
A já mezitím jako marioneta
Vodící provázky jsou rozvařené špagety
A když se podívám nad sebe,
Kdo je tím loutkohercem,
Nevidím nic
Než oblohu