literární časopis založený v roce 1964

Adam El Chaar

ÓDA NA KONEC SVĚTA

I

Studenými prsty pouštím čas do neštěstí. Kéž by způsobilo prozření jako to léto v šestnácti, po kterém jsem měl dělat reparát. Měl jsem se učit přímky a úsečky deskriptivní geometrie a objevil slast úniku po deseti dnech na Kanárských ostrovech. Holka jménem Llorca v hotelu na Tenerife, Pico del Teide a modré vlny Atlanticu, kaskádovitá pláž s lehátky diskrétně chráněná stromy a keři.
Za skalním převisem snědý týpek motá hašiš. Velká vlna nám dá sprchu. Afektovaně se smějeme jako správní jižané. Kouříme na slunci. Po obrácení přesýpacích hodin z úzkosti do úlevy na lehátku ve stínu palem jde kolem Llorca a podává mi zelený dopis, který pak ještě dlouho hýčkám.
„Byla jsem nevěrná, nikdo si mě nezaslouží, mám kluka, který je mužem mého života, ale tebe miluju.“
Zbytek prázdnin jsem na chatě na Vlčkové plánoval, jak za ní přijedu a neučil se. Počítal jsem s tím, že nesložím reparát a nic mi nebude bránit vycestovat. Má rebelská dlaň třímala svobodu a stavěla ji na odiv jedné Martině u rybníka.
„Všechno je to jenom o psychickém stavu, to je vlastně všechno, na čem záleží,“ odhaloval jsem nýty mrakodrapu jménem život. Trénoval jsem afekt, který mě vymrští do svobody a lásky, k Llorce. Ta je teď v Londýně a Martina je v Rumunsku, ale její otec, bývalý režisér Vegy a Magionu, tam pořád bydlí. Občas s ním pokecám.
Voda v tom rybníku bývá studená a průzračná. Na podzim nasákne listím stromů, které nad ní majestátně trčí. Koupel v ní probudí srdce, které je v každém z nás pod bahenním nánosem každodennosti a anonymity, čisté.
Novozélandská říčka, kterou jsem opustil ve strachu, mě splavuje do strachu ještě většího, abych se stal ztělesněným strachem, a přitom pořád věřím v dokonalost mozaiky zvané život a její neporušenost viry nedorozumění či víry zapomnění. Je rozdrobená do tisíce scén, jichž jsem svědkem. Když se nad nimi zamyslím, spojují se do souvislostí tak nečekaných, že se k mé bažině nerozhodnosti skloní jako osvobozující haluz, za kterou jsem s dostatkem úsilí schopen se vysápat ven a stanout na výsostech suchosti stálého psychického stavu.
Poštou mi stále přicházejí kameny a na zahradě už jich je hromada. Matné zuby v nic neříkajícím úsměvu, spodní proudy dekadence za sílící závisti sourodých a dobrých. Duha v regálech knihovny, přeháňka na australské pláži, černá vzdálenost Otrokovic, světlo lázní, němý výsmah sauny. V čem tkví to budoucí pomíjivé prozření, za kterým mířím, kdy skoná babylon, ustane shon? Láska, kafka, vjemy, jména, rezignace na jiskru upřímného, vášnivého, nebojácného zájmu ve tvých očích, ano, fanatického, a právě to je to opium personifikované v látkách povzbuzujících transcendentální běh. Náhlá láska se škádlivým úsměvem nevinného dítěte. Neslušnost, ta neschopnost jednat s lidmi, se nabaluje v proud, který mě nese opačným směrem. Poslední lepivé kroky lásky mizí za rohem, jako by to ani nebyla láska. Tupě stát na křižovatce úzkosti a úlevy tváří v tvář bažině lásky. Čím dál víc předstírat štěstí.
Psala na mrtvém dřevu, na břehu nekonečného oceánu a já jsem ji nedokázal oslovit. Bláznivá lehkost dětské tanečnice, která v náhlé pohnutce skáče do horské dráhy Sinusoidy, ještě nevyčpělá odpočinkem v pavučině mezilidských vztahů. Vize vzlétá a nemyslí na návrat. Ještě, nikoli už, sentimentální.
Psaní je nemožné, zachytit všechno a pojmenovat. Už jsem zapomněl, co jsem vlastně psal. Byla to jen touha po pevné půdě. Výsledek není salva slov, ale saliva kdesi vzadu na jazyku příjemně zchlazená, že obraz kolem je tak konkrétní.
Odpověď na vaše dotazy, kdo vlastně jsem a jaký jsem, je tady mlčky přítomná v téhle místnosti, ve které právě jsem a která je ve mně. Vaše přání dobrého lucku mě míjí, protože míří na opačnou stranu od mého strachu. Bázlivě natahuju ruku dětsky starou, zesláblou vřavou synkop a oxymorónů. Ó Kerouacu, bože v uvozovkách. Tajemní rozdavači rozličného fetu, co se těšíte z transcendentální moci, všudypřítomní v rozplývajících se endorfinech. Radosti života, ještě zůstaň, strhaná vráskami propastí, rozervaná závislostmi, zatrpklá stagnací, pokřivená poselstvím, v kocovině, vyčerpaná a s devadesátiprocentní prognózou relapsu, zlá a úchylná. Prohnilými rozhodnutími v dobré víře hnojím jsoucno, toť můj instinkt.
Distinkt.


II

Zrovna v lázních. Za pultem labuť flirtující s fracky po trenálu, co si kupují sladké. Obdařuje je úsměvy a vyhrocenému personifikovanému troudu tehdejší šance nevěnuje ani pohled své svlečené duše v té nepopsatelné tváři.
Tady ve mně i tady vedle mě se tulí ke své samsáře a sází improvizace. Jsem karmicky zachmuřen, zbývá jen pár listů v sešitu a z míst snad zbývá jen komín ve Svitu, zbývá zaletět na jinou planetu, najít blondýnu v lázních v bufetu a trochu na fetu si koupit pampelišku Rájec. Chlápek, co jsem se s ním v létě bavil na cimbále, upíjí lahváč a jeho penis si nenápadně hoví v seníku chlupů. Dominantní bruneta okřikuje své dítě: „Neřvi!“ Vedle mě se usazuje alken středního věku celý natěšený na svého býra. Holčička se ptá tatínka: „Víš, co to je sýr a křup?“ Mira, co jsem s ním hrával fotbal, je teď tlustý, kupuje si Kozla a vodku, a pak odchází s třemi platy vajec.
Její oči nevyhledávají kontakt, tvář je hrobka drsných masek letící k obzoru mých strun jako drobky lásek. Je třeba ji zmrskat, aby se zkřivila, její oči jemné jako nejvíc uklidňující azur potažený mlékem mořské mlhy. Vyřídí telefonát hlasem Madony, bohorovně.
Čas je už dlouho statický a žluté stále míň. A teď ten árijský zjev s výrazem, co bloudí kolem jako naděje. Zavrže židle a holčičce se nepovede trik s bundou, který ukazuje otci. On to nevidí, ale já jo a usměju se na ni, v rámci možností. Už vím, co je to naděje, ale bojím se podívat na telefon. Alken mění prázdnou láhev za plnou a labuť cinká mincemi za pultem. Jako by se sem zatoulala ze soutěže krásy.
Malajsky vyhlížející děvčátko pije to samé, co já, a spiklenecky po mně pokukuje. Jsme feťáci růžového Rájce. Snad díky tomuto rozptýlení jsem zachytil i pohled labutě. Přišel pan Brouček na svou klasickou polázňovou véču - každý den si dává chlebíček a Kozla, mužíček s kulatým hřbetem - pověstný Sisyfův hovnivál. Labuť se na něj usmívá. Co takhle obdařit úsměvem i toho píšícího frajera s růžovým rájcem? Pan Brouček ve vyžehlené košili finišuje chlebíček. Vidí v hnědé lahvi před sebou lavinu úsvitů Velkého začátku a ňadra té, jejíž jméno zapomněl. Párátkem si ze zubů vyrypuje pár obzvlášť horkých vzpomínek.
Labuť přináší dvěma slečnám párky v rohlíku. Ta jedna je babiččina sousedka. V záchvatu banality jsem jí jednou dal za dveře vzkaz, jestli by nešla ven. Vynahrazoval jsem si tím, že jsem jednou na takový vzkaz neodpověděl. Měl jsem totiž tenkrát Karolinu a chtěl jsem být věrný. O pár dní později Karolině udupal kámošku kůň, takže jsem byl rád, že jsem byl věrný.
Zametá v černých teplákách a zeleném tričku, na němž se rýsuje podprsenka. Mám rád geometrii těchhle namátných znamení, jež přímo nic neznamenají, ale mozek z nich odebírá mocné vzorce. Pan Brouček upíjí pivo a z vedlejší židle na něj zírá jeho bleděmodrá igelitka. Ona se vrací za pult. Otočí se a naše pohledy se setkají. Pak pokračuje nerušeně jako bezděčná laň.
Dalo by se říct, že po mně pokukuje, když se na mě podívala dvakrát po sobě, ač pohledem poměrně paranoidním. Mám dopito, tělo by šlo, ale hlava chce zůstat a očima ji nějak uprosit. Teď na mě ty její spočinuly zpoza modré konstrukce na žvýkačky. Tady sepisuju kritické žalmy každodenního shonu, co tě semelou a nechaj snít u demižonu. Její oči, co hledají? A co hledám já, rezignaci? Setká se s mou samotou na modrém mostě? Musím si ten její mimský profil vrýt do paměti. Zachytila můj pohled podkreslený vzdychem. Ví, že kolem ní obtékám do následujících neutěšených vteřin? Co kdyby se všechno začalo dít znova? Pocit déja vu by byl pocit, že se něco děje poprvé.
Musím si dát pivo, jinak ji neoslovím. Asi ji neoslovím ani tak, ale je to blíž. „To je všechno? 53,“ její hlas rezonuje nadějí a výzvou. Ale jak ji vyslyšet? Dekódovat, ukojit? Smíření s prohrou může být jen jistota výhry. Touha, jež se vznáší, až září, jistá, až svatá. Ona je Marie, která neposkvrněně počala a já Josef, jemuž v žilách koluje žula pravdy. Je v ní víra i potutelné erotično. Madona, moudrá a nedychtící být spatřena. Kouše se do spodního rtu a počítá tržbu na dušičky ve Zlíně. Vynesl jsem ji do oblak, kde ji zanechám beztížné nicotě či smrtelnému pádu létat světlem, sama světlem.
Jeden slavný porno herec ale říkal, že k holkám je třeba se chovat jako k lidským bytostem. Marie ani Madona. „Jak se vlastně jmenuješ? Jsi krásná, už ti to někdo řekl?“ Třeba už má nějakého nabíječe, který se odhodlal. V nezměrném médiu vesmíru třeba existuje moje verze, která ji přítomným a přívětivým hlasem pozve na hod lasem tam, kde se suchá kůže stává šťavnatým masem.
Ještě něco si od ní koupit, vtom se do ní vhroutit očima modrýma smutkem, několika stopami slunce, které se nikdy neodváží prohlédnout za obzor. „Žádná změna se už nikdy konat nebude.“ Ta moje premisa vůbec není jistá, ale budí jistotu. Pak se začne dělat všechno proto, aby se splnila. Kočky pak nevrní rozkoší, ale mručí nicotou.
Kterou stranu si vybrat a je to vůbec možné? Nebo se to samo střídá jako nejvyšší a nejnižší bod vlny? Je to jen díra pohlcující čas a myšlenky, ztracená energie, ten pohled cizí osoby a dotaz v něm? „Kdo jsem? Kdo jsme? Co si myslíme, že děláme?“
Vyměnil bych své nesmrtelné dílo za její dotek. Tam v jejím směru září lednice, je to obyčejná holka, bufetní svůdnice. Dítě pláče.

III

Podala mi Rájec za dvacet pět. Zůstal jsem stát s otevřenou pusou, protože tu byla zase ta postava obalená jemným bělostným saténem kůže a celá se mi odhalovala, neb ani na chvíli nedala znát, že je přítomná. Sednu si se svým nemoudrým výrazem.
„Máte ten sýr s těma tyčinkama?“ „Sýr a křup? Nemáme.“ „Nějakou mateřídoušku. Pampelišku. Malý,“ shýbá se pro další Rájec. Občas do temného hučení ledničky zažbluňká její hlas jako kamínek naděje.
Nebeský dotaz, šarm stárnutí, šrám Onirikjó. Bond v Šanghaji. Všechno stárne a je rozhádané. Vánoce 2012 mají punc apokalypsy. Z úsměvů se stává prejt. Není, kde pařit.
Usmívá se a z úst jí září dobré nitro. Pan Brouček ve vyžehlené košili nese si Kozla s chlebíčkem a ona je hezčí, než kdy dřív, má dobrou náladu. Úsměv pořád přítomný v náznaku projasňuje vesmír náhlým blahem, jež zastavuje dech a neklade otázky, co bude, až tady nebude. Nějaký muž si vybírá a vystrkuje u toho na mě zadek. „Dva rohlíky s hermelínem.“ „64.“
Pivo pana Broučka vábně pění a jeho chlebíček mizí se závojem beznaděje. Analyzuji komunikaci matky s dcerkou. Dívka se snaží matku něčím obalamutit. „Na to ti neskočím!“ oboří se matka. „To je škoda,“ plaše se culí dcera. Matka se směje a dcera taky. Matčina kamarádka to sleduje, protože je to divadlo pro ni.
Labuť je milá na malého zákazníka. Neděle večer, kdo může být v takovou dobu šťastný? Sleduju ji blaženě a nevěřícně a ona se na mě podívá půvabně a přitažlivě. Vidí můj výraz nebo přemýšlí, jestli já vidím její? Nebo zvládá obojí? Ví, že je moje labuť z lázní nebo jsem její úchyl z bufetu?
Dcerka spořádaně chřoupá oplatku. Matka jí vyčiní, že jí ji snědla. „Jsi nějaká podrážděná,“ brání se dcerka. „To ti nepřeju, abych byla podrážděná,“ kontruje matka. Smějí se. Přichází muž s podzimem života ve tváři. Nos červený, usrkává rum. On, pan Brouček, matka, její kámoška, dcerka si obléká vínový kabátek a přes hřívu vlasů nasazuje bílého kulicha s bambulí a labuť někde schovaná. Matčina grupa odchází.
Pan Brouček, podzim života, já a labuť přichází utřít stoly. Módní přehlídka života, zahlédnu červené kalhotky, kaiserovsky odhazuje pramínek vlasů. Patří do lázní a zároveň nepatří. Má přirozenou růž na lících a líce barvy letního oslnění na seníku. Oči barvy náhlých modrých průsvitů v oblačné obloze. Hledí jimi z omezených lidských možností ke komplexnosti života a představuje si něco pro sebe v budoucnosti. Přivinout ji k sobě a mystifikovat v lochu nedělního večera. Jako světluška v mrazivé pouštní noci. Její ruce ve výkladní lednici. Její ledabylá plachost, ani centimetr pohybu v jejím obličeji nepřijde nazbyt. Na nic si nehraje, i když žensky ví, že vidím. Víla.
Týpek, který si sedl ke stolu přímo naproti mně, se láduje hermelínem s cibulí a rohlíky. Sedl si, aby u jídla mohl pozorovat labuť a na mě přitom zapomněl. Teď to vypadá, jako bych psal o něm, jak žere hermelín. Mlaská do dokonalosti pohybu obsluhy. Její šíje zvěstuje něco velkého. Jeho „ách“ po zalití sousta Rájcem do klopotu jejích kroků. Praskání rohlíku, jeho pohled na mě v její absenci, můj prázdný žaludek a jeho hekání. Poslední vteřiny osmnácté hodiny.
Šest. Vlasy obsedantně vyčesány. Její kroky na dlaždičkách zní dál, než kdykoli předtím. Jde vytřít zem. Mám pocit, že ví, že píšu o ní. Nevím, zda ke mně chová pozi- či negativní emoce, jsou- li v tom vakuu nějaké, a teď mi může nakouknout přes rameno a všechno se dozvědět, ale co vlastně dozvědět? Co by mělo být mezi těmi řádkami schováno?
Je jako vytírací panenka. Umí úsměv, umí šudlit podlahu, točavou chůzi, má bílé střevíčky, povyhrnuté elasťáky, věčně zelené tričko, stříbrné náušnice a vlasy barvy srpnového pšeničného pole, do kterého kreslí stíny vlahý podvečerní vítr. Když ji zmáčknete, poškádleně vzdychne.
Tohle je svědectví pro příští generace, ale co proniklo do tohoto, mého života? Chuť na cigáro, na pivo, pomocnou sensaci bezcenné prázdnoty. Dívka v černém se zlatou kabelkou odchází do tmy. Vše směřuje k nehybnosti, pomocné vlny prostoru, chemikálie vzdoru v úsměvu. Chvíle, kdy tě to všechno opouští jako oceán stahující se a odhalující dno mořského šelfu těsně před ničivým útokem tsunami.

IV

Všechno skoncovat, všechno zrazovat v touze po novosti, ale může být vše donekonečna nové? S údržbou starého jsou starosti, v letu radosti vždy vynoří se podivná cizí tvář a vyřkne ortel, jak agresivní orel, tak cestou jsem se raději rozhodl pro naději, že podivná žlutá se vynoří za vznešeným závojem černých mlh. Teď se zdá, že to bylo ďáblovo mateřské mléko, chtěl další důkaz mé oddanosti jeho slepému děcku. Miluju holky a ten pocit, že něco je špatně. Někdy v něm setrvám a nemůžu ven, třeba týden, a pak ho překonám jen afektem. Hledám nějakou, se kterou to nebude trapné, která si lapne a přitom bude levitovat a jako já bude milovat výhled na město, když obloha hýří barvami a nebude předstírat, protože proč předstírat? Před koho a proč stírat? Pokud je ona, jsem i já, pokud jsme my, je i vesmír, pokud je vesmír, je i země, pokud je země, je i ve mně ventilátor sémě.
Všude jsou ožralci, kuřáci a mluví, jak do telefonu, smějou se a pálí, vyfouknou dým a už neví, čemu se smáli. Zbude spleen, zbude Zlín, nějaké moudro, nějaké rozčarování
a prchavý pocit, že se něco stalo, ale co je, je jen blues pochopitelné jen pro ty, kteří zažili sensaci vysátého večera ve Zlíně, kdy myšlenky na dostoupily vrcholu.
Není nic hezčího, než pěkná, veselá holka. Projde kolem a nejde zachytit, protože září rychlostí světla, nejde oslovit, protože nemůžeš chtít víc a protože má kluka a ty kocovinu, hlad a v očích vinu a pod očima černé díry, z nichž neunikne ani světlo a všude jsou ožralci, kuřáci, žvaní banality a chvilku lítostivě, chvilku opovržlivě na sebe hledí, plácají něco veřejného, něco o prezidentovi nebo surrealismu a kolem chodí krásné holky v krásných hadrech a jsou mladé jako vesmír, než stihl stvořit molekuly beznaděje, krásné holky a týpci s kocovinou a peníze lítají sem a tam, ale štěstí si za ně nekoupíš, ale pořád lepší než nic, nebo ne? Nebo máš v kalhotách nadělané?
Když zachytíš její pohled, záleží na tom, co si vybereš. Jsi sebekritický pijan, jemuž nic není dobré, tak by chtěl všechno, ale život je o výběru. Není žádné nic, není žádné všechno. Ona není bohyně, ale bahno jako ty. Můžeš se v něm rochnit. Prázdnota se může příliš snadno zmocnit vlády.