Pavel Černý

Poetický a erotický démon
(text nebyl redakčně upravován)

TAKOVOU BÁSEŇ ...

Takovou báseň bych napsat chtěl,
aby si na ní každý uletěl.
Aby byla vtipná, cudná, ba i krásná.
A její slova doopravdy spásná.

Jenomže papír na to nestačí,
abych, když se projdu pavlačí,
uviděl Múzu, ba i Pegasa:
Myšlenku chytal spěšně do lasa.

Srdce, to mluví, však je to poezie?
Srdce, co podmanivě bije,
myšlenku nese díky rozumu.
Nelze psát přesně, dobře, bez umu.

Umím to trochu nebo neumím?
Z cigarety vyfukuji dým
a víno rudé mlčky upíjím.
Kým je však autor:Kým jen:Kým?

Zázračné verše tiše ukrajuji.
Básnička něžná čarokrásně bují.
Pravda a láska přece vítězí.
Milenci štěstím pláčou na mezi.

A už je tu konec. Marná lásky snaha.
Žena, ta mlčí a muž jenom váhá.


5. 5. 2012 Praha

LÁSKO, LÁSKO

Lásko, lásko, protrpěná!
Tvým tajemstvím je muž a žena.
Tvým prokletím je bolest něhy.
Tvým požehnáním bílé sněhy.

Až k nám přijdeš – Bože:Lásko!
Pod nevinnou mládí maskou:
Dej nám šanci:Prosím:Žebrám:
Vzájemnosti naší nebraň.

Líbám přelud, či co je to?
Milostné jaro střídá léto.
Ňadra a boky v kafemlýnku.
Vypijeme spolu sklínku.

Čímž začíná poezie.
Jedno srdce v nás dvou bije.
Pegas už nás oba veze.
Což je první možná verze.

Druhá verze:Není možná!
Každý čtenář nás dva pozná.
Až splodíme dítě své,
ulehneme do rakve.

Lásko, lásko, protrpěná!
Tvým tajemstvím je muž a žena.
Tvým prokletím je bolest něhy.
Tvým požehnáním bílé sněhy ...


3. 5. 2012 Praha

TĚŽKO JE MI

Těžko je mi, černovlásko,
ochořel jsem k tobě láskou.
A ptáš – li se znovu:Jak je mi?
Odpovím: Je to k zbláznění!

Palčivá touha po tvé tváři.
Nic se mi nyní nevydaří.
Žízeň po polibku tvých úst.
Sex? No mám prostě půst.

V duchu já hladím tvoje vlasy.
Jen samé možná, možná – asi.
Tisknu tvou ruku, když tu nejsi.
Lahodné víno za mě dej si.

Tvé hnědé oči v barvě něhy.
Já jsem řeka, ty mé břehy.
Zlíbám tvou šíji, proto vrať se.
Jsi podobná absolutní kráse.

Ach lásko, lásko, proč tak bolíš?
Milence šípem Amorovým skolíš.
Všechno je marnost nad marnost.
Už dost.

Těžko je mi, černovlásko,
ochořel jsem k tobě láskou.
A ptáš – li se znovu: Jak je mi?
Odpovím: Je to k zbláznění!


3. 5. 2012 Praha

ZVEDÁ SE VÍTR

Vítr se zvedá, vítr hučí,
a já jsem zahlédl tvoje oči.
Jsou modré, jako azurové nebe.
Kus tebe.

Slunko nás svojí září spasí.
A já jsem zahlédl tvoje vlasy.
Jsou zlaté, jako dobré mince.
Máš je po mamince.

Mraky už těžknou. S bachratými břichy
jsou součást tvojí pýchy.
Vždyť jsi tak krásná, až se tají dech.
Ležíš na zádech.

Vzdáváš se celá lásky poezii.
Jen milenci doopravdy žijí.
A tvé šaty – těsně nad kolena,
říkají: Tys žena!

Vítr se zvedá, vítr hučí,
a já jsem zahlédl tvoje oči.
Jsou modré, jako azurové nebe.
Kus tebe.


2. 5. 2012 Praha

DRŽÍM TVOU RUKU

Držím tvou ruku. Poezie.
Jediné srdce v nás dvou bije.
Když objal jsem tě, zachvěla se zem.
Dobrý den.

Jsi krásnější, než bývá zvykem.
Jsi něžnější, než žena žen.
A já jsem se stal bujným býkem.
Rozkoší značně vytížen.

Láska je prostě harmonie.
Jediné srdce v nás dvou bije.
Líbám tě s vášní neskonalou.
Ale už domů – alou! Alou!

Zítra sejdeme se zas:
Svět náhle je plný, plný krás!
Držím tvou ruku. Poezie.
Náš rozhovor:Prostě fantazie!

Držím tvou ruku. Poezie.
Jediné srdce v nás dvou bije.
Když objal jsem tě, zachvěla se zem.
Dobrý den.


24. 4. 2012 Praha

SOTVA JSEM PŘIŠEL

Sotva jsem přišel domů z hub,
už na mě čeká Belzebub.
Povídá: Upiš duši svou.
A vyplivl slinu kouzelnou.

Já říkám: Brachu. Toužím žít.
Nikdy, fakt nikdy – neumřít.
Dokážeš hodně – dobře vím.
Avšak já – jsem přece jen Boží syn.

Modlím se, kleju, živořím.
Z cigaret vyfukuji dým.
Ježíše Krista mám tuze rád.
Se svatým Pavlem jsem kamarád.

Ale peklo – to je jiná!
Už si ani nevzpomínám,
kdy jsem čerta v těle měl.
Hlavně: Rád bych neumřel!

Miluji život, lásku, sex.
Hýml, hergot, šupoplex!
In vino veritas:
Stále mi zbývá dlouhý čas ...


24. 4. 2012 Praha

JARO

Dubnové deště smyjí všechny vrásky.
Na světě je strašná spousta lásky.
Dubnové slunce otevírá květy.
A já píšu další jarní věty.

Milostný zázrak! - To je poezie.
Na jaře všechno pučí, kvete, žije.
Medvědi probouzí se ze zimního spánku.
Zima má na kahánku.

Rodí se děti, milují se páry.
Svalovci upustit musí trochu páry.
Tráva je zelená a nebe ze zlata.
Děvčata chodí téměř hambatá.

Ptáci zpívají. Ve větru šumí listí.
Všecičko začíná, i my jsme jaksi čistí.
Míza a šťávy – dárek od Amora.
Co je to nenávist? Jenom nepokora.

Dubnové deště smyjí všechny vrásky.
Na světě je strašná spousta lásky.
Dubnové slunce otevírá květy.
A já píšu další jarní věty.


22. 4. 2012 Praha

LÁSKO, LÁSKO

Lásko, lásko nehledaná:
Kam kráčíš nocí takhle sama?
Bojím se já o tebe.
Možná přijdeš do nebe.

V nebi se budeš dobře mít.
Jak tě mám ale políbit,
když se tolik bojíš něhy?
Každá řeka má dva břehy.

Na tom prvním budeme stát,
až se budeme milovat.
Na tom druhém budeme žít,
jak dovolí nám srdce – cit.

Lásko, lásko nehledaná!
Ač mladá, už dávno nejseš panna.
Do plačících oblaků:
Sex s tebou je pln zázraků!

Lásko, lásko nehledaná:
Kam kráčíš nocí takhle sama?
Bojím se já o tebe.
Možná přijdeš do nebe.


21. 4. 2012 Praha

PO OBLOZE

Po obloze letí pták.
Řekněte mi: Co a jak?
Poezie ve mně žije.
Drama? Nebo komedie?

Co se děje v nekonečnu?
Ďábel sbalil hezkou slečnu?
Po obloze letí pták.
Řekněte mi: Co a jak?

Ach tak: Lidi rdousí vlkodlak.
Mám jí jak z praku. Kde je prak?
Po obloze letí pták.
Řekněte mi: Co a jak?

Milost Boží mocně mluví.
Na otázku neodpoví.
Po obloze letí pták.
Řekněte mi: Co a jak?

Po obloze letí pták.
Řekněte mi: Co a jak?
Poezie ve mně žije.
Drama? Nebo komedie?


20. 4. 2012 Praha

SEDÁVÁME

Sedáváme v kavárně
my dvě dítka nezdárné.
Čtyřicetiletí kluci.
Kruci.

Kamarád, ten pije kávu
s colou a já pivo zas.
Co všechno přijde na přetřas!
Provokujeme madam slávu.

Máme v duši téma Fausta.
Je nám víc než čtyřicet.
Slova, jak lahodná sousta,
toužíme teď vykřičet.

Básničky a fotky k tomu
probereme bez pardonu.
Kdo si s námi ještě tyká?
Přece slečna politika!

Milujeme život, smrt.
Kořalky si dáme hlt.
Z cigaret našich stoupá dým.
V báseň nás oba proměním.

V báseň nás oba transformuju.
Ve velkých botách – lodích – pluju.
Srdce bijí na poplach:
Kdepak z velkých témat strach?!


20. 4. 2012 Praha

BOBÍSEK

Uši, ty mu čistili.
Na váze ho zvážili.
Půltřetího kila málem
váží králík, jenž je králem.

Pohmatem ho vyšetřili.
Silný králík stále sílí.
Plus mu píchli injekci.
Má snad králík protekci?

Do přepravky pak ho dali.
Metrem, tím s ním cestovali.
Seno, chleba, bobků pět.
Toť celý králičí svět.

Z pítka pije čerstvou vodu.
Má se k světu od porodu.
Jeho jméno Bobísek.
Rozkousal mi notýsek.

Hopká čile, má se k světu.
Tančí jako v kabaretu.
Stále hýbá čenichem.
Je posedlý přepychem.

Uši, ty mu čistili.
Na váze ho zvážili.
Půltřetího kila málem
váží králík, jenž je králem ...


7. 5. 2012 Praha

MÁ MĚ RÁDA?

Má mě ráda,nemá mě ráda ...
Pejskovi podrbu já záda.
Pejska podrbu na břiše.
Ona je z rodu jeptišek.

Bojí se lásky. Zimomřivá.
Úžasným altem ovšem zpívá.
Usmívá se jak bohyně.
Co se bude dít po kině?

Opět žádná erotika.
S Ježíšem Kristem si však tyká.
Má malá Mery Madelén,
co používá cizí fén.

Co používá šampon cizí.
Umyje se – zase zmizí.
Ukryje se, schová se.
To není vada na kráse.

Bojí se lásky. Zimomřivá.
Úžasným altem ovšem zpívá.
Usmívá se jak bohyně.
Co se bude dít po kině?


14. 4. 2012 Praha

MRAKY

Mraky jako roztrhaná vata
a cáry modré oblohy.
Zamiluji se natotata:
Déšť, ten mi padá pod nohy.

Není to déšť a jsou to slzy.
Budeme spolu. A kdy? Už brzy?
Všechno vidím trochu snivě.
Mluvím a mluvím. Podmanivě.

Dívka je z rodu krasavic.
Vždycky jsem chtěl trochu víc.
Teď to mám a marná sláva:
Veliká krása je trochu silná káva.

Kam spolu přijdeme, hned je rušno.
Líbám jí na krk, líbám zkusmo.
A ona – ona se tomu směje.
Dělá ze mě darmoděje.

Láska mi klouže mezi prsty.
Kočku já hladím, hladím proti srsti.
A kočka mňouká, což je poezie.
Láska je láska, ale krev mi pije.

Mraky jako roztrhaná vata
a cáry modré oblohy.
Zamiluji se natotata:
Déšť, ten mi padá pod nohy ...


17. 4. 2012 Praha

SLUNKO UŽ

Slunko už balkón zalévá
svou zlatistou, pohodovou září.
A Múza, malá prodleva,
s básníkem se v duchu páří.

Milostné vzdechy zázraků.
Inspirace kouzel.
Na modré obloze bez mraků
Pegas se bujně vzpouzel.

K čemu jsou koně bez křídel?
K čemu je závrať lásky?
Když láska je jenom na příděl
a ryje nám do tváří vrásky?

Když bolest štěstí umlká.
A něha není vratná.
Malíř Joža Úprka?
A novinářská kachna?

Ne. Jenom slunko zalévá
svou zlatistou, pohodovou září.
A Múza, malá prodleva,
s básníkem se rozkošnicky páří ...


9. 4. 2012 Praha

JE PŮVAB BÁSNÍ

Je půvab básní zaručen,
tam, kde se Múza za básníka vdává.
Tam, kde se básník straní žen,
čeká ho inspirace – sláva.

Tak i já, rozvedený muž,
do srdce lásky nořím nůž.
Probodnuv sexem poezii,
na dluh uhrančivě žiji.

Básníku smutný! Líbej nastokrát
manželství nebo jiný zkrat!
Inverze ducha, touha sex – appealu:
Všecko to končí: Záznam na papíru.

Jen žena – milenka vyštípe tvou Múzu.
Jen matka – manželka, ta ti vštípí hrůzu.
Biafra ducha, potměšilý song.
Gong.

Je půvab básní zaručen,
tam, kde se Múza za básníka vdává.
Tam, kde se básník straní žen,
čeká ho inspirace – sláva.


10. 4. 2012 Praha

VÍŠ – PSÁT JE

Víš – psát je jako líbat holku.
Jako si sednout na motorku,
zařadit rychlost, přidat plyn:
A hle: Zázrak: Kvete rozmarýn.

Psát je jako příval deště.
Padají kapky – ještě, ještě.
Brzy už verše vypučí:
Nač pozdvižené obočí?

Milovat život, vnímat srdcem.
Láska je malá revoluce.
To lze jistě nastokrát.
Je to jak v šachové partii mat.

Ale štěstí – poezie,
někdy krev nám značně pije.
Bude nám zase sedmnáct?
Polibky budeme navzájem si krást.

Víš – psát je jako líbat holku.
Jako si sednout na motorku,
zařadit rychlost, přidat plyn:
A hle: Zázrak: Kvete rozmarýn.


11. 4. 2012 Praha

MODLITBA

Otče náš, jenž jsi na nebesích,
v hospodách, na horách a v lesích,
dej, ať milovat můžeme zcela,
od rána – až do večera.

Chléb náš vezdejší nám dej
a prodej, co je na prodej.
Odpusť nám naše viny,
když nad pečínkou sbíhají se sliny.

Zdraví a štěstí též nám dej.
Ať každý z nás je pohodovej.
Bylinky pro zdraví ať nemoc popraví.
Ať každý z nás vše potřebné ví.

Ať naše děti rostou do krásy.
Ať nám přeje i to počasí.
Otče náš, jenž jsi na nebesích,
v hospodách, na horách a v lesích.

Otče náš, jenž jsi na nebesích,
v hospodách, na horách a v lesích,
dej, ať milovat můžeme zcela,
od rána – až do večera.


11. 4. 2012 Praha

DEJ MI RUKU

Dej mi ruku a půjdeme spolu
vstříc moři dobrého alkoholu.
Dej mi ruku – zde je naše vlast.
Polibky budeme spolu krást.

Lásky opar, svůdná poezie.
Naše dvě srdce jak jedno bije.
Milostný zázrak, vstupme do nirvány.
Konečně sami.

A objevujeme svoje těla.
Zítra je dnes a dnes je včera.
Svět rozzářil se, je to kouzlo štěstí.
Z kávové sedliny kdosi lásku věští.

Miluji půvab:Ach, bože, ty jsi krásná!
Proč píšu verše? Ta slova, ta jsou spásná.
Prozářen něhou, líbám tvoje ňadra.
Květina pro tebe bohužel už zvadla.

Hladím tvé vlasy, líbám tvoje ústa.
Krajina života bez tebe je pustá.
Modlím se k bohu, abys věčně žila.
Tím končí báseň moje podnapilá.


28. 3. 2012 Praha

NAD ČERNOU KÁVOU

Nad černou kávou medituji.
Poezie ve mně bují.
Múza přede mnou poklekla:
Vezmu tě s sebou do pekla!

V pekle jsou nóbl básníci.
Prokletí, dosud běsnící.
A Belzebub: Bože – do frasa,
ti osedlá tvého Pegasa!

Já na to: Když Pán zavelí,
perou se čerti s anděly.
A člověk, jak já píšící,
je nerozezná v opici.

Múza: Píšeš pro lidi,
kteří ti čerta závidí.
Co taky? Že jsi věčně sám?
Ženskou krásou namlsán?

Dej na mě! A znovu poklekla:
Vezmu tě s sebou do pekla.
V pekle jsou nóbl básníci.
Prokletí, dosud běsnící.
A Belzebub: Bože – do frasa,
ti osedlá tvého Pegasa!


31. 3. 2012 Praha

KDYŽ ZAPLÉTÁM

Když zaplétám tvůj plavý
trpím přitom jako Job.
Protože jsi hříšně svůdná
a má slova – pouze nudná.

Hraješ si se mnou, čertice!
Chováš se jako světice.
Miluješ totiž zevlouny:
Pod blůzkou máš dva melouny.

Houpeš se v bocích ladně dál.
Básník, kdyby čaroval,
nevystihne tvé charisma.
K lásce se ovšem nepřizná!

Bude tě stále velebit.
Někde přetrhla se nit
rozhovoru na druhou.
Jak ohlížel bych se za duhou.

Tak krásná je ta vzpomínka!
Dnes už je z tebe maminka.
Vzpomínka stará dvacet let:
Zemský ráj to napohled.


31. 3. 2012 Praha

CO SI MYSLÍM

Co si myslím o ženách?
Je to, jak házet na zeď hrách,
zkusit jin vysvětlit, čím muži žijí.
Zato však chápou poezii.

Logika srdce, ta v nich zraje.
Zahraj jim, bratře, na šalmaje
a uvidíš, čím vskutku jsou:
Rozum ti, chlapče, prominou.

Žena má instinkt, muž jen hlavu.
Přesto v tom ve všem trochu plavu.
Mé lásky ráčily přebolet
až do mých nynějších středních let.

Čím jsem starší, tím víc krásu
vnímám, její kouzlo spasu.
Půvabná žena, to je skvost.
Její moudrost – Óda na radost!

Ženy jsou lepší půlka lidstva.
O lásce musí muži psát,
protože to má hlava bystrá
pro bystrá srdce udělat.

Lepší než žena je jen dítě,
jehož duše je nevinná.
Jenom dítě pohladí tě
a políbí, když tě objímá ...


24. 3. 2012 Praha

A TY

A ty, můj dosud nezrozený syn,
jsi muž. Z tvé dýmky stoupá dým.
Maluješ fantastické akvarely.
V mém srdci pak obsažen jsi celý.

Už jako chlapec byl jsi krásný.
Vstupovals mi do nesčetných básní.
Já tě viděl zrát a růst.
Slyšel mocná slova vycházet z tvých úst.

Slova plná vášně. Prudkých bouří city.
Občas si se stáhl jak šnek do ulity.
Fotbálek jsi hrával, jezdil na motorce.
Portrét maloval jsi svojí první holce.

V Kristových letech máš už čtyři děti.
Kéž bys však dokázal nikdy nedospěti!
Neboť tvůj otec je stále malý kluk.
A kromě snění je mu všechno fuk.

A kromě psaní existuje jen zpola.
Proto touží nyní nahlas zvolat:
A ty, můj dosud nezrozený syn,
jsi muž. Z tvé dýmky stoupá dým.


22. 3. 2012 Praha

JÁ PÍŠU

Já píšu, píšu poezii,
živý víc, než možno jest.
Podnapilý fantazií.
Je to práce. Práci čest.

Muzika mě doprovází.
S cigaretou v koutku úst
a černou kávou. Co mi schází?
Hodně jím. Vždyť k čemu půst?

A dáma v černém na mě mrká:
Kdy prý natáhnu už brka?
Jenže já jsem živý živě.
Své básně píšu podmanivě.

Chci být živ tak do sta let.
Vždyť život, to je kabaret.
Ve verších chci dávat lásku?
Co je tohle za otázku?

Ve verších chci dvakrát žít.
Svou lyru toužím naladit.
A miluji, jak se jen sluší.
Pro lásku vypustil bych duši.


28. 3. 2012 Praha

SÁM V BYTĚ

Sám v bytě o třech pokojích
slyším uhrančivý smích.
To Múza lechtá Pegasa.
Ne smích. Toť řehot: Do frasa!

Je koketní blondýna
a tak ji beru do kina.
Odjedeme tam taxislužbou.
Já se pyšním touhle družbou.

V kině v duchu milostném
slyším šepot, slyším sten.
Ruka je na dívčím stehně.
Roztomilá jako jehně.

Na plátně se cosi děje.
My milenci bez beznaděje.
Plamen vášně. Hoříme.
A co teprve po kině!

Děkujeme pánubohu
za to, že ty – já mohu:
Chytat spolu do lasa
nezkrotného Pegasa.


26. 3. 2012 Praha

KDE JSI?

Kde jsi? Kam ses poděla?
Má dívko červenavých tváří?
Vlasy ti padají do čela
a do náruče šaramantní lháři.

Pro lásku umřít? Nikoli.
I když to třeba zabolí,
dál žiju sám a sám,
milostnou šalbou namlsán.

A věřím, věřím v poezii.
Svou podnapilou fantazii
opírám o zeď mlčení.
Báječně žiju na zemi.

Má dívko červenavých tváří,
zatrhl jsem si v kalendáři
datum narozenin tvých.
Přešťastně zní tvůj něžný smích.

Kde jsi? Kam ses poděla?
Má dívko červenavých tváří?
Vlasy ti padají do čela
a do náruče šaramantní lháři.


12. 3. 2012 Praha

KAM SE ŘÍTÍ ŽIVOT?

Kam se řítí život?
Sviští jak rychlovlak.
A cestou pijeme pivo.
Dřív, než nás trefí šlak.

Chvilku na peróně
postát je zábava.
Sázet na rychlé koně.
A volit doprava.

Milovat jen tak v chvatu.
Práci mít hodně rád.
Partii dovést k patu.
I básně čarovat.

Nechtěně okouzlovat
vždy mladé publikum.
Být moudrý jako sova.
Pro republiku.

Až tenhle život skončí,
budeme si nový přát.
Milostnou touhu v očích
s těly si budeme hrát.

Kam se řítí život?
Sviští jak rychlovlak.
My cestou pijeme pivo.
Dřív, než nás trefí šlak.


12. 3. 2012 Praha

ŽÍT ŽIVOT

Žít život, to je poezie.
Fantasticky srdce bije
v hrudi mojí, v hrudi mé,
když jsem náhle políben.

Plíce mají dosti vzduchu.
Plná živin moje krev.
Ladné tóny v mojem uchu.
Ladné tóny, slova, zpěv.

Nohy jdou krok za krokem.
Kdo je doma prorokem?
Ruce zvládnou spoustu práce.
Říkám vážně. Bez legrace.

Ústa mluví, mozek myslí.
Pohlaví se nalévá.
Celek prostě nevymyslíš.
Jde doprava. Pak doleva ...

Moje vlasy – bujná hříva.
Moje břicho: To mám z piva.
Moje výška – veliká.
Styl: Radostná optika.


17. 3. 2012 Praha

ZAS JE MI

Zas je mi sedmnáct.
Jsem čerstvě zamilován.
Zas chodím hrušky krást.
A marně hledám slova.

Přede mnou život je.
I básně nenapsané.
Vstupuji do ráje.
Což je jen pro zvané.

Pranic mi nechybí.
A trápí mě jen láska.
Nepozná pochyby
můj obličej – ta maska.

Naposled dítě jsem.
Dospělý už zítra.
Já myslím na verše.
I svá kouzelná jitra.

Na duši přírody
sluncem zaplavenou.
Červené jahody
chci sbírat se svou ženou.

Ó srdce mladistvé!
Kouzlo poezie.
A síly nečisté,
v kterých to srdce žije ...


17. 3. 2012 Praha

RAČTE PŘIVONĚT

Ačkoli nejsem znovu mlád,
já mládím srším – poezie.
A umím trochu čarovat.
Klukovské srdce ve mně bije.

Je krásné dobrodružství žít.
Je něžné – znovu objevovat.
Je tiché – verše políbit.
Za báseň snadné hned se schovat.

A všechny lásky nelásky.
Prožitků spousta mého srdce.
Zas házet žabky. Oblázky.
Jinošství mého revoluce.

Dál knihy, knihy bez konce,
mne vedou k tajemnému cíli.
Jsou jako dětství Vánoce
barvy: Síťky na motýly.

Miluji život středních let
tak, jako miloval jsem mládí.
K mé básni račte přivonět:
Mí přátelé a kamarádi!


21. 1. 2012 Praha

PRAHA SE HALÍ DO MLHY

Praha se halí do mlhy,
jak krásná žena kožešin.
A je či není tohle přečin?
Pánbů jí dělá návrhy.

Matka měst, ta stověžatá,
je spoustě lidí domovem.
Smáčí si prsty v řece zlata.
Musí být hezká – vem, kde vem.

Protkaná mnohými ulicemi,
jak mladá dívka žilkami,
připomíná torzo ženy,
co ponořil kdos do vany.

Je půvabná a nosí šperky.
Posílá známým navštívenky.
Co na tom, že je jí tisíc let?
Je jako růže. Račte přivonět!

Praha se halí do mlhy,
jak krásná žena do kožešin.
A je či není tohle přečin?
Pánbů jí dělá návrhy.


10. 11. 2011 Praha

BÁSEŇ S REFRÉNEM

Šiška, šiška borová.
Proč jsi, lásko, taková?
Proč nesnášíš poezii?
A to zcela – doslova.

Miluješ však květiny.
Máš prsty pořád od hlíny.
Proč nesnášíš poezii?
A to zcela – doslova.

Co času strávíš u zrcadla!
Květina ti suchem zvadla.
Proč nesnášíš poezii?
A to zcela – doslova.

S každou básní
je svět krásný.
Proč nesnášíš poezii?
A to zcela – doslova.

Šiška, šiška borová.
Proč jsi, lásko, taková?
Proč nesnášíš poezii?
A to zcela – doslova.


20. 8. 2011 Praha

PROCHÁZÍM

Procházím já na sídlišti
různé stezky, cestičky.
Prší přitom, až to sviští.
Lidé nosí deštníčky.

Na lavičku posadím se.
Mocný vítr tehdy vál.
Holub usedl na té římse,
kde seděl i hovnivál.

Nebe černě zatažené.
Blesky, hromy, počasí,
kdy se nelze dvořit ženě,
která zraje do krásy.

Spěchám domů, pod svou střechu.
Je mě náhle jaksi míň.
Zmrzku koupím pro potěchu.
Plus několik volovin.

Doma káva na mě čeká.
Cigaretka. Pohoda.
Knížka zcela starověká.
Rum. Šlehačka. Jahoda.


19. 8. 2011 Praha

POLIBKY

Polibky kradené, polibky odjezdů.
Polibky milostných – aktivit, nájezdů.
Polibky vášnivé, polibky zdaleka.
Láska je futurum, láska je pravěká.

Do toho hudba zní:
Nervózní klavíry.
Nevěsta obézní
má na „tyčku“papíry.

Milostné doteky, típnutá cigára.
Na míru obleky. Až zazní fanfára.
Šampaňské vybouchlo. Na žízeň atentát.
Kino nás vyšplouchlo. Jdeme se milovat.

Housle a viola. Smyčcové orgie.
Láska je kofola. Láska je bestie.
Na harfu královna ztělesní vznešenost.
Jak jsi jí podobná! Já jsem jenom host.

Polibky kradené, polibky odjezdů.
Polibky milostných – aktivit, nájezdů.
Polibky vášnivé, polibky zdaleka.
Láska je futurum, láska je pravěká.


18. 8. 2011 Praha

PRŠÍ

Prší. Na Klasiku Beethoven.
Vezmu si deštník, půjdu ven.
Nebe se náhle rozbrečelo.
Zní violoncello.

Dám si dvě piva v restauraci.
Refrén se neustále vrací.
Nebe se náhle rozbrečelo.
Zní violoncello.

Prší. V rádiu hrají Mozarta.
Znali ho už jako caparta.
Zázračné dítě. Harmonie.
Vyschlá půda svůj déšť pije.

Valčík, jak loďka na hladině.
Amadea jsem viděl v kině.
Rozhlas nepřestává hrát.
Já musím čarovat.

Verše vedu na procházku.
Ať hudba vyčaruje lásku.
Prší. Nebe se rozbrečelo.
Zní klavír, violoncello.


15. 8. 2011 Praha

KROK, SUN, KROK

Do rána jsme tančili:
Krok, sun, krok. Krok, sun, krok.
Fantasticky opilí.
Zas za rok. Zas za rok.

Skvěle jsme se bavili.
Noc, kdy luna zešílí.
Noc, kdy luna zešílí
v kvádru, bílé košili.

Střídali jsme partnerky.
Dobili si baterky.
Dobili si baterky.
Pak honili veverky.

Hudba hrála bujaře.
Tak zase až na jaře.
Tak zase až na jaře.
Budeme šetřit v almaře.

Do rána jsme tančili:
Krok, sun, krok. Krok, sun, krok.
Fantasticky opilí.
Zas za rok. Zas za rok.


16. 10. 2011 Praha

JURODIVÁ NOC

Květiny utržené, zdálo se mi o vás.
Sebevrah už přichystal si provaz.
A oko luny výsměšně se dívá.
Tahleta noc je jurodivá!

Šílenci, lupiči, násilníci, vrazi.
Před Bohem stanete jednou nazí.
Smutek se šíří, jako pandemie.
Popravčí kára jede: Hyjé! Hyjé!

Na hrobě sedí anděl pískovcový.
Vždyť mnohé ženy, ty jsou vdovy, vdovy.
Rekviem Mozart dopsal právě.
To je mé sousto k smutně černé kávě.

Slzy, neštěstí a úpěnlivý pláč.
Teď se ukáže, co jste všichni zač.
Zvony zvoní – to je umíráček.
Parte vám vytisknou – levně – za pár kaček.

Květiny utržené, zdálo se mi o vás.
Sebevrah už přichystal si provaz.
A oko luny výsměšně se dívá.
Tahleta noc je jurodivá!


15. 10. 2011 Praha

VĚZEŇSKÁ

Brzy bude devět.
Kdo bručí, je medvěd.
A ten, který nebručí,
ten je na svobodě.

Ten je na svobodě,
kdo může jít k vodě.
Pokud ovšem nebručí,
sevřen pevnou obručí.

Vězni, svatý vězni:
Boha do úst vezmi!
Povídej mu o svobodě,
kdys mohl jít s milou k vodě.

Šoupli tě však za mříže.
Horší, než stav beztíže.
Šoupli tě však do díry,
skrz ňáké soudní papíry.

Brzy bude devět.
Kdo bručí, je medvěd.
A ten, který nebručí,
ten je na svobodě.


9. 10. 2011 Praha

V ZAPADLÉM BARU

V zapadlém baru s drinkem sedím.
Kdosi tam zpívá něžně blues.
V kouři z doutníků si medím.
Tužka a papír. Taky zkus!

Píšu své texty uhrančivé.
Jako bych krášlil porcelán.
Postavy textů jsou fakt živé.
Dekolty, šperky – sexy dam.

Barman v šejkru zručně míchá
své ohnivé super koktejly.
U srdce mě trochu píchá:
Já nepodíval se na mejly.

Dnes je den mojí poezie.
Múza je notně opilá.
Moje duše zplna žije.
Vážně ses, básni, líbila?

V zapadlém baru s drinkem sedím.
Kdosi tam zpívá něžně blues.
V kouři z doutníků si medím.
Tužka a papír. Taky zkus!


29. 8. 2011 Praha

ŠANSÓN, ŠANSÓN

Šansón, šansón.
Rádio Klasik – dobrý tón.
Z požehnané Francie
víno i hudba opije.

Víno i hudba z Moravy
mne možná trochu opraví.
Budeme my si vyhrávati
tak, jako slunko révu zlatí.

Až přijde pěkná dcérečka,
nachystám si já cédéčka.
Cimbál a housle – rudý mok.
Ožralý k ránu jsem jak brok.

Nacucaný jsem jak houba.
Nemyslete, že jsem trouba.
Já mám vysoké I. Q.
I. Q. Tykve.

Šansón, šansón.
Rádio Klasik – dobrý tón.
Z požehnané Francie
víno i hudba opije.


28. 8. 2011 Praha

ZAŘÍKÁVÁNÍ

Jak krásně kvetou květiny!
Jak voní čerstvé hobliny!
Na kolébku, rakev,
rudé víno? Je to krev.

Tenor zpívá árii.
Hudbou se teď opiji.
Na kolébku, na rakev,
rudé víno? Je to krev.

Tryskem jede čtyřspřeží.
Brzy všude nasněží.
Na kolébku, na rakev,
rudé víno? Je to krev.

Zaříkávám nemoci.
Komu není pomoci?
Na kolébku, na rakev,
rudé víno? Je to krev.

Jak krásně kvetou květiny!
Jak voní čerstvé hobliny!
Na kolébku, na rakev,
rudé víno? Je to krev.


31. 8. 2011 Praha

MILENCI

Pohleďte na ně:Jsou jak děti.
Dva milenci v jednom objetí.
A mají touhu nevěděti.
A mají šanci početí.

Je večer. Usnout by se chtělo.
Poslušno lásky je však tělo.
Polibky ve tmě kradené.
Ach – ty: Milostný sne!

Objevovat sebe druhý.
Když první je tu vesmírem.
Láska nezná půjčky, dluhy.
Zde můžu šetřit papírem.

Hudba je tak erotická,
až se z toho tají dech.
Pokušení mnohá lidská.
Jen ptáci letí na křídlech!

Pohleďte na ně: Jsou jak děti.
Dva milenci v jednom objetí.
A mají touhu nevěděti.
A mají šanci početí.


2. 9. 2011 Praha

ŽIVOT JE DLOUHÝ

Na zdraví! Ať žijeme!
Jestli se dneska neopijeme,
nebudeme moci nikdy již.
A tak otevři nám spíž!

Naplno doušky vychutnávám
tu révu, révu slunce dar.
Gestikuluji – rukou mávám.
Pouhými slovy chci zahnat zmar.

Hostina žití! Poezie.
Krmená je má fantazie
z lůna nespočetných knih.
Ba:Není možné, abych zpych!

Vždycky je někdo, kdo je lepší.
Náladu mám z toho ve psí.
Alkohol. Tabák. Přátelé.
Radujme se. Jen vesele.

Život je dlouhý, velmi dlouhý.
Zatím jsem z něj jen ochutnal.
A já jsem člověk: Básník pouhý.
Co na struny větru chvíli hrál.


4. 9. 2011 Praha

MADLA

Obloha jako vymetená.
Na zemi sedí krásná žena.
Má široké boky, plná ňadra.
Sedí si, sedí – u zdymadla.

Ve vlasech květy, tvář jak růže.
Tahleta žena hodně může.
Náramky chřestí na kotnících.
A k ústům nese velkou lžíci.

Oči má modré jako nebe.
Z té její krásy nás až zebe.
Z jejího šarmu nás až mrazí.
Dík jí se rodí sebevrazi.

Je půvabná, milá, krev a mléko.
Srovnat jí můžeme s blízkou řekou.
Nehty má rudé, bílé zuby.
Muži s ní spějí do záhuby.

Obloha jako vymetená.
Na zemi sedí krásná žena.
Má široké boky, plná ňadra.
Sedí si, sedí – u zdi Madla.


26. 9. 2011 Praha

ZA SMÍCHEM LÁSKY

Za smíchem lásky – lásky žal.
Kolikrát já to prožíval!
Kolikrát srdce moje v hrudi
splašeně bilo. Do osudí

já vhodil šťastná čísla jen:
Přesto jsem sklidil nezájem.
Sem tam se ovšem poštěstilo,
že jsem byl požehnán nadpozemskou silou

a bezděčně, hledíc na mraky,
já konal zázraky.
Milovat velkolepé je.
Milován, vstoupíš do ráje.

Však potomka zplodit,
to je něco. Nemůžu rodit,
ale kdeco – mi říká, otec jsi.
Je to jak vstoupit do krásy.

Za smíchem lásky – lásky žal.
Kolikrát já to prožíval!
Kolikrát srdce moje v hrudi
splašeně bilo. Do osudí ...


19. 9. 2011 Praha

SEDÍM JÁ SI NA OBLÁČKU

Sedím já si na obláčku
a své verše čaruji.
Chovám v nebi psa a kočku.
Ta dvě zvířata miluji.

Když bude pršet, nezmoknu já.
Jaképak to zázraky?
Nemusí být v mracích díra.
Jen se vznesu nad mraky.

Sedím já si na obláčku
a píšu, co mě napadne.
Jako bych jel v malém vláčku.
Toť podobenství náramné.

Andělé mi krásně hrají,
Bůh se na mě usmívá.
V tom ve všem se něco tají,
co nelze zvládnout bez piva.

Sedím já si na obláčku.
Na zdraví všem připíjím.
Zakousnutý do koláčku.
Můj příběh se dál odvíjí.


17. 9. 2011 Praha

MAMINKA PEČE ŠTRÚDL

Mašlovačkou natírá.
Špejlí propichuje.
Z jablek pecky vybírá.
Štrúdl zabaluje.

Strouhat práce pro mě je.
Loupat práce pro mě je.
Kdo ho bude jíst?
Jen tím jsem si jist.

Už se peče, neuteče
náplň nikam, natož ven.
K snídani a nebo k véče
je štrúdl u nás oblíben.

Maminka peče štrúdl.
Okolo pobíhá pudl.
Štrúdl ovšem výborný je,
neboť pudl táhle vyje.

Voní to až neskutečně.
Téma štrúdl je snad věčné.
Ke kafi, či k čaji snad.
Štrúdl musíš milovat.


17. 9. 2011 Praha

NEBE SE OBLÉKLO DO AZURU

Nebe se obléklo do azuru.
To Hospodin shůry žehná nám.
Ačkoliv máme hříchů fůru,
jsme náhle čistí, jak Kristus sám.

Pokrmu hojnost, skvělé pivo,
rozhovor, cigaretka snad.
V hospůdce je dnes nějak živo:
Když je co pít, nač umírat?

Živi jsme víc, než se snad sluší.
Máme i textil, máme šat.
Jen motory aut nás trochu ruší,
když chceme si spolu povídat.

Hudba z ráje, ta nám hraje.
Je to jen melodický jazz.
To svatý Petr na šqalmaje
říká: Takhle štěká pes!

Slunce září velmi jasně.
Dík jemu tonem ve zlatě.
A to je konec mojí básně:
Dnes, malou chvilku po páté?


14. 9. 2011 Praha

SEN

Když šero se snáší na Prahu,
já sbírám svojí odvahu,
bych napsal zcela novou báseň:
Poplatný absolutní kráse.

O čem bude? O lásce.
A věrný této otázce,
mám manželku – bohyni,
co podobá se na tchýni.

Je náladová, svéhlavá.
Myslí trochu doprava.
Však krásná je, až brání Bůh!
S ní dýchám zcela jiný vzduch.

V tom ovzduší lze těžko psát.
Jsem milenec i kamarád.
Říkám si: Buď svobodný.
Jen se na ní vybodni!

V tom vzbouzím se.
Vše byl jen sen.
Samotou jsem unaven.
Do básně však hodí se.


29. 10. 2011 Praha

KDYŽ SEDÍM ...

Když sedím na chladném balkóně,
pokuřuji a pozoruji Prahu,
jako bych stál na peróně
a vzýval železniční dráhu.

Odsud vede spousta cest.
Některé kamsi a jiné zase jinam.
A není možné se splést:
Já vám, matko Praho, vykám!

Tisíce světel a stovky věží.
Ó, jak jste krásná, když na vás sněží!
Ó, jak jste něžná – jako poezie:
Ve vašich hospůdkách bujaře život žije.

Auta se valí vašimi ulicemi.
Žijí ve vás tuze krásné ženy.
Národní divadlo, Mánes, Hradčany.
Kolik vašich obyvatel se večer naloží do vany?

Metro a tramvaje, lanová dráha.
Prošpikovaná taxíky je noční Praha.
Letiště, vlaky, autobusy.
Zatímco mluvím, pára stoupá od mé pusy ...


27. 10. 2011 Praha

ODKUD?

Odkud pramení má bída?
Vždyť jsem přece invalida!
Jak to, že můžu hledat krásu?
Málo peněz. Hodně času.

Můžu psát, co hrdlo ráčí.
Vidět z perspektivy ptačí.
Pokojný klid je můj pevný bod.
Denně já slavím Boží hod.

Že jsem marod na palici,
tak mám prázdnou prkenici.
Beru důchod invalidní.
Funguju však mezi lidmi.

Beru léky proti schíze.
A čaruji na papíře.
Pokojný klid je můj pevný bod.
Denně já slavím Boží hod.

Beru důchod invalidní.
Funguji však mezi lidmi.
Beru léky proti schíze.
A čaruji na papíře.


27. 10. 2011 Praha

V DEŠTI

V dešti se všechno jiné zdá,
nežli v den, kdy je slunečno.
Kapky jsou jako ozvěna
a já se otáčím za slečnou.

Promoklá na kost třese se.
Nabídnu deštník v noblese.
Potom jí suším u nás doma.
Bože, je krásná! Doparoma!

Blonďatá hříva, očí žár.
Verše bych v tu ránu čaroval.
Je jí dvacet. Koťátko.
Zamiluji se zakrátko.

Studuje na vysoké škole
krávy, drůbež a pole.
Já mám jen střední hnojárnu.
Traktory, kombajny, kovárnu.

K tomu pět semestrů akády.
Jsem totiž já dítě armády.
Útokem vzal jsem studentku.
Už rozepínám jí patentku.


26. 10. 2011 Praha

SLUNKO SE MLHOU ...

Slunko se mlhou prodírá.
Já sedím na balkóně.
Začíná fantastická hra
pro okřídleného koně.

S cigaretou v koutku úst:
Ležérně píšu svoje verše.
Uhádnout o čem? Jen to zkus!
Uhádnout srdcem. Nepřemejšlet.

A černou kávu popíjím.
Z lógrů je moje poezie.
Já sám jsem samý nikotin.
Bard, který turka pije.

Že je mi čtyřiačtyřicet,
píšu další verše.
V jediném momentě vykřičet
všecko o svojí pejše!

V jediném momentě slyšet víc,
co mi Múza našeptává,
než poklonit se velikému NIC.
Sláva, sláva, sláva!


22. 10. 2011 Praha

MUŽ A ŽENA

Já vnímám křivku tvých boků.
Tvá ňadra jsou mi balzámem.
Žiju už s tebou dvacet roků.
Jsi nejkrásnější ze všech žen.

Tvá ústa se v mých rozpouštějí.
Děkuji něze rukou tvých.
Na tebe ódu nyní pěji.
Jak pták by zpíval ve větvích.

Když láska se k nám dvěma blíží,
vzrušeně strneme v objetí.
Přeskočí jiskra, neublíží.
Vzorný pár vzor je pro děti.

I naše hádky jsou jak vůně.
Štěstí je naším průvodcem.
Krášlíme chvíle svoje umně.
Propletení na pohovce.

Všední den náš je poezie.
A svátky svátost oltářní.
Dar života jak víno pijeme.
Společné máme i ty sny.

Dej, Bože, dlouhá léta
muži i ženě, ať jedno jsou.
Ať jejich přání mohou létat.
Milostný žár ať unesou!


30. 7. 2011 Praha

BOHYNĚ

Ráno je svěží, jako láska.
Za uchem mým je sedmikráska.
Dala mi jí tam bohyně,
co mi teď sedí na klíně.

Má ňadra jako Afrodité.
V lůně jejím roste dítě.
Zadeček jako princezna.
Tvář její je tak líbezná!

Na prstě prsten se smaragdem.
Pokloň se bohyni, pokloň Magdě!
Pleť její vkusně nalíčená.
Úžasná to žena!

Není jen krásná, je i bystrá.
Jen těžko hádáš, co právě chystá.
Má vlasy blond a rudé nehty.
Eh, ty!

Ráno je svěží, jako láska.
Za uchem mým je sedmikráska.
Dala mi jí tam bohyně,
co mi teď sedí na klíně.


2. 8. 2011 Praha

HUDBA

Velký třesk a zrod vesmíru
unese paměť papíru.
Unese moje poezie,
přičarovaná z vesmíru.

Dobře na Zemi se žije.
Když prostorem letí fantazie.
Pozdrav všem dávným upírům
napíšu na cár papíru.

Prostorem letí fantazie,
zatímco básník víno pije.
Prostorem letí fantazie,
přičarovaná z vesmíru.

Já píšu tabákové žalmy.
Tak jako svatý Pavel psal mi
kdysi svůj pozdrav biblický.
Dřu se s tím vskutku nelidsky.

Pro pána krále! Pro boží rány!
Zůstali na světě jsme sami,
já a ten můj cár papíru.
Klaníme se teď vesmíru.

Unese moje poezie
punc Mozartova klavíru?
Zatímco básník víno pije,
hudba se line z vesmíru.


22. 7. 2011 Praha