literární časopis založený v roce 1964

Alexandr Schönfeld

JESTLIPAK NĚKDO VÍTE, JAK PROBÍHÁ TAKOVÁ EXEKUCE?

Co je o exekuci možné říci jako první, že je to neobyčejně důmyslně formalizovaná činnost. Kdysi, mnohdy i před několika lety, jste se dopustili chyby. Tak chyba skrytě začne žít svým vlastním životem. Kumuluje se, nabývá na objemu i na významu. A naráz zasáhne do vašeho života zcela přímo, bezprostředně.

Přestanete moci disponovat „svým“ běžným účtem ve „své“ bance (ten účet a banka vám samozřejmě nepatří, jedná se o zdánlivou entitu v pomyslném světě bajtů, čísel a elektrických signálů a banku nikdy neuvidíte, jen kancelář v pronajatých prostorách čísi budovy, ve které se nacházejí lidé jako vy nebo já, stejně veselí nebo smutní, šťastní či nešťastní, s vlastními osudy, kterým jste osobně zcela lhostejní).

Stane se také, že vaši blízcí se rovněž nedostanou ke „svým“ penězům a začnou vám klást otázky, na něž nejste připraveni a většinou ani schopni odpovídat.

Taktéž se stane, že u vašich dveří zaklepou cizí lidé, vstoupí do vašeho obydlí a navždy z něj vynesou jak předměty zcela nadbytečné, kterými jste zatížili svůj život, tak ale také několik málo intimních věcí, které vás mnohdy provázejí od dětství, ke kterým se vážou vaše ojedinělé vzpomínky a bez nichž už to nejste tak úplně vy.

Po celou tu dobu je nejvíce zvláštní, že není s kým hovořit. Celému průběhu, od jeho počátků, čelí jen vaše mysl, zcela zanesená chaotickou směsicí pocitu provinění, studu, uražené pýchy, dýchavičného lapání po racionalitě, lítosti, vzteku a stesku. Od tohoto dne už nebudete jako dříve. Možná jste si zvykli, že s lidmi z vašeho okolí, ba i s cizími osobami, lze hovořit. Lze se omluvit, spílat jim, chovat se okázale zdvořile, smlouvat, prosit za odpuštění. Lze smlouvat se sebou, někdy i klamat sama sebe. Nic z toho nepřichází v úvahu, před vámi leží potištěný papír, na telefonních linkách a za psacími stoly nenajdete nic z toho, co už dávno nevíte, o sobě, o světě, o povaze své i povaze společnosti.

Nepochybně vás napadne možnost, která se nabízí sama: ukončit život. Že přes všechny vazby, které k tomuto světu prožíváte a cítíte, nemáte už zájem sdílet hodnoty, jež tento svět upřednostňuje a jež vás, ať tak či onak, přivedly do vaší stávající situace.

Není to myšlenka k zahození a je užitečné ji dobře uvážit. Zemřeme všichni, dříve či později. Tak proč ne právě teď, kdy máte možnost odmítnout své utrpení a pocit ponížení, který, věřte tomu, nevymizí už nikdy. Nepomůže žádný xanax, tritico ani alkohol. Možná sny o “jiném“ a „jinak“ a ty jsou povoleným opiátem. Můžete si je podržet až do konce, když si zvolíte dostatečně klidný a jistý způsob odchodu.

Budete možná vystaveni pokušení „rozloučit se“. Vysvětlovat něco ke svému konání, prohodit větu nebo dvě s někým, kdo je vám blízký a k němuž cítíte vztah.

Nedělejte to.

Zůstane-li po vašem odchodu bolest, jen ji svým prodlužovaným loučením zjitříte. Pomyslí si: „Hovořil s námi, proč nám nic neřekl, vždyť se to dalo řešit?“

No, kdyby se „to“ dalo řešit, nebudete provádět, k čemu se chystáte. Bude lépe, když osoby, které vám stály blízko, zůstanou v přesvědčení, že jste byli natolik deprimováni, až už na nic jiného nezbyla sílu. A není-li vaše pohnutka jen falešnou sebelítostí, nýbrž skutečnou, prožitou zoufalou bilancí se záporným výsledkem, budou mít pravdu.

Kdybyste byli hasičem a měli zájem pořídit si nové hasičské auto, máte možnost požádat Evropskou unii o dotaci na tento nákup. Evropská unie pak v takovém případě vyhodnotí, zda je váš přínos k veřejnému prospěchu dostatečný. Takové hodnocení se provádí podle takzvaných socioekonomických parametrů. Jde o způsob, jak přizpůsobit veřejný přínos běžným komerčním hlediskům a podle nich jej hodnotit. A tak, prokážete-li, že jednou ročně splníte socioekonomické kritérium záchrany lidského života, můžete si přičíst roční zisk ve výši 19 200 000 Kč, slovy devatenáct miliónů dvě stě tisíc korun českých. A to po dobu celé životnosti vašeho záměru, třeba následujících třicet let. To už je slušná řada hasičských aut.

Nabízí se možnost slíbit Evropské unii, že odejdete z tohoto světa, až nastane váš přirozený čas. A tímto ziskem vykázat nárok na příslušnou dotaci. Ze získané částky veřejné podpory byste mohli uhradit svůj exekuční dluh a zbytek - třeba - rozdat dětem nebo jiným potřebným lidem.

Myslím, že by to nevyšlo. Dotační titul dosažení odkladu sebevraždy doposud nebyl vypsán a pochybuji, že by se k takovému kroku příslušné orgány odhodlaly.

Navíc by se mohla společnost utvrdit v očekávání, že lidský život je k mání za peníze. Anebo naopak, že za peníze si lze pořídit něco, co má skutečnou hodnotu.

Přeji hezké dny.

Alexandr Schönfeld