Tim Postovit

(bez redakční korektury)

Vážení redaktoři,

dovolte, abych se Vám představil. Jmenuji se Tim Postovit, pocházím z Ukrajiny, je mi devatenáct let a jsem studentem 3. ročníku zdravotnického lycea v Praze. Od svých devíti let píšu básně. Nejdříve jsem se pokoušel o psaní ve své mateřštině, kterou je ruština, ale s postupem času se mi stala bližší a přirozenější právě čeština. Mé literární úspěchy jsou zatím velmi skromné. Svou tvorbu publikuji hlavně na amatérském literárním serveru Psanci.cz. Účastnil jsem se také několika autorských čtení, pořádaných různými osobnostmi a literárními spolky, kde jsem prozatím narážel na vesměs pozitivní odezvu. Na celonárodní literární soutěži pořádané Jindřichohradeckým nakladatelstvím Epika (r. 2015) byly mé básně zveřejněny ve sborníku vítězných děl. Doposud jsem žádnou vlastní sbírku nevydal. Dovoluju si Vám v příloze zaslat krátkou ukázku své tvorby.
Snad si najdete chvíli na přečtení a vyjádření Vašeho názoru.

Mockrát Vám děkuji za Váš čas i případnou odpověď,
s pozdravem,

Tim Postovit

VEČERY

Ty večery, kdy ublíženo bývá,
kdy vytížen je solí slzovod.
A sítnice se dívá - neudívá,
jak dávají se nohy na pochod.

Jak kostra želvy prázdná způli
plážový písek sbírá do nitra
- zchytra si shromáždíme vůli
a 'promiň' počká na zítra.

Ty večery, kdy v plném popelníku
zániku jiskra stále uniká
a spolu s kouřem visí vzdání díků
ve vzduchu, kterým dýchá putyka.

Ty večery, kdy od přirozenosti
oprostí kdekdo se (a kdekdo prohraje)
Ty večery jsou jako noční hosti
honící příslib denní tramvaje.

SVĚTSKÉ VĚCI

Do kýble s barvou natěračů stěn
domů opřených jen o zlatý řez
šlápl a zdrhl rozechvěn
zmáčený v barvě, kdysi černý, pes.

Opilý tulák ku radosti
toulavé věci strkal do tašek.
Noviny nové, bez bělosti.
Titulní strana. Bomby. Damašek.

V kavárně přes ulici žena
stříbrnou lžičkou cukr ronila.
Ronila vlasy na ramena
a přísně třes svůj soudila.

Důstojník městské policie
na místě stojí a má bolehlav.
Modlí se. Zvony. Liturgie.
Za světských věcí ranní stav.

PUTYKA

Kuchyňským nožem odkrajují pěnu.
Nad hnědým pultem mosaz rozkvétá,
z ní teče pivo - vidím cizí ženu,
cizími vlasy prsty proplétá...

A usmívá se narudlými rety,
francouzská rtěnka
nebo jeho krev?

Modravé květy kouře cigarety.
Noviny z pátku, co byl před rokem.
Pod padlé hlavy paže podemlety
- večerní štěstí s ranním úrokem.

SARABANDE LÉTA

U vytržení každý byl
a vrásnila se kůže kolem očí.
Nebylo nic, co svět by nezažil
a mladý pud, co by si nezotročil.

Dýchaly stromy nábřežní,
hýřily zeleň v hysterii léta.
Slámové vlasy od větrných žní
a v modrých očích hravé právo veta.

Kolejní ocel v slunci zlatá
vyměklý asfalt dvakrát dělila
a nesla výboj tramvaj rozevlátá
a v horkém vzduchu zdálky pěnila.

Něco se mělo stát,
už žádný chodec neudržel krok
s námi, v nás rostl živý majestát
a tělem zmítal anafylaktický šok.

Stala ses ty a vzedmuté tvé šaty
a tvoje bledost létu nevěrná
a barva očí uvařené máty
a otevřená k noci taverna..

VELŠSKÁ

Vlní se sklepním vlhkem zeď
měď ve dvou copech. Nemlč. Hraj.
A na můj přízvuk moc se nesoustřeď
Velšsky se šeptem čeká na tramvaj.

Tak mnoho smějících se přátel,
kdo jsi? Jsem světlo magistrál
jsem Sára, Rebeka a Ráchel
Jsem ještě tady. Zpívej dál.

Lampa se zhlíží v stříbru náušnic
už nic. Už není, co bych zpíval
padl ti venku Měsíc do zornic.
Ne já, tak on - můj bledý rival.

TVÁ

Tvá pleť
- mlhavé břehy Anglie.
Tak hleď,
jak moře břehy zalije.
Zelené vlny ví
jen, kolik perel rozčíslo jim pěnu.
Vysoké stromoví,
cítí tě pro mě v listech odepřenu.

Tvé vlasy
- vyzrálý kaštan, trochu med.
Po břehu šla jsi,
po boku sedmnácti let.
Klíčily klasy
a hned je poutal led.
Po břehu šla jsi
a obešla jsi svět.